Na potkání bych se ve svých kruzích zrovna nechlubila, že mě před pár lety oslovila kniha Pavly Jazairiové Jiná Afrika. Rozhodně si mě nezískala stvrzováním stereotypů a hodně zavádějících zobecnění o africkém kontinentu, jimiž překypuje. Zaujal mě především vnitřní konflikt, v němž se autorka během svých cest i při psaní knihy ocitla a pokusila se jej co nejupřímněji reflektovat. Synekdochicky ho vyjadřuje obraz z kapitoly Dakar – hlavní město Senegalu, kdy novinářka hledí na místního bezdomovce, o němž doslova říká, že „hnije zaživa“ a myslí si přitom: „Nechci moralizovat. Ale hlavně se už nechci na takové věci dívat, nechci o nich vědět. Cítit vinu nebo zodpovědnost za zdejší svět. Já jsem Evropanka, můj domov je jinde.“ Vím z nejedné vlastní zkušenosti, že když se člověk ocitne tváří v tvář strádání a jinakosti mimo poměrně bezpečnou část Evropy, těžko se zbaví křečovitého opakování myšlenek jako: „Já jsem Evropanka, můj domov je jinde.“ Také jsem si takovou větu nejednou v duchu opakovala. Zůstává-li tento druh obrany bez racionální reflexe, důsledkem jsou všechny ty nehorázné formulace, které ve své velmi rezervované recenzi Opravdu jiná Afrika? pojmenoval afrikanista Vojtěch Šarše. Jenomže racionální zvědomování je pouze první krok k uvolnění této křeče a samo o sobě nestačí.
S pomocí divadla lze mapovat i další způsoby, jimiž odvracíme zrak od oblastí sužovaných hmotnou nouzí a neustálou hrozbou násilných útoků. V tomto ohledu mi asi nejvíc otevřel oči zážitek z představení Čajovny, jedné z hlavních událostí Avignonského festivalu 2019. Podrobně jsem ho popsala v časopise Svět a divadlo 2019/5, takže teď už jen to nejpodstatnější. Čínský režisér Meng Jinghui interpretoval drama významného spisovatele Lao She, které zachycuje rozklad čínské společnosti mezi posledním poklidným obdobím pod vládou dynastie Čching na přelomu 19. a 20. století a rokem 1946, kdy započala Čínská komunistická revoluce. Skrze obrazové metafory však Jinghui domyslel pokračování tohoto smutného příběhu až do nedávné minulosti. Na jevišti tekly řeky krve a bylo jasné, že každá její kapka odkazuje ke konkrétním právě probíhajícím tragédiím. Jednalo se o velmi spektakulární a brutální podívanou, jejíž vrchol představovalo otočení monumentálního kola, na němž se nacházela čajovna - symbol starého světa, kdy Číňané ještě měli svou svéráznou introvertní identitu. Její zbytky se doslova rozpadly na třísky.
Na obou reprízách, kterých jsem se účastnila, se avignonské publikum očividně nudilo, což bylo patrné při porovnání s tím, jak se chovalo při návštěvě jiných zdejších prestižních produkcí. Na žádném jiném představení jsem nezaznamenala, že by lidé vstávali ze sedaček a trousili se ve vlnách ven ze sálu. Když se pak herci po závěrečném potlesku vystavili jako živé exponáty a s hořkou ironií (v kontextu díla to nešlo vyložit jinak) vyzývali diváky, aby si s nimi pořídili selfie, mnozí z nich to rozverně udělali. Také sama na sobě jsem pozorovala kulturně vypěstované mechanismy, které výpověď inscenace zlehčovaly. Běželo mi hlavou, že řeky krve se přece na evropských jevištích zobrazují jen tehdy, když režisér vynalezne nějakou hodně rafinovanou estetickou stylizaci. To ale nebyl tento případ: zde se vše sdělovalo přímočaře, což evropští diváci většinou automaticky vyhodnocují jako citové vydírání. Nebyla jsem schopná vzít v plné závažnosti na vědomí, že tuto inscenaci vytvořili Číňané, ne Evropané, protože po formální stránce přebrala evropské výrazové prostředky. Navíc se mě dotýkaly a (proč to nepřiznat) štvaly mě všechny ty pasáže, v nichž tvůrci kladli na stejnou úroveň například Sokrata a kondomy Durex, protože pro ně obojí představovalo pouhou komerční značku. Nejsnazší by bývalo bylo uzavřít se vůči inscenaci, vyplížit se ze sálu a zapomenout.
Můj dojem z Čajovny synekdochicky vyjadřuje výjev, kdy hlavní postava správce čajovny zůstává sama uvězněná na scéně a telefonuje o pomoc velikánům Západu. Jenomže nerozumí jeho kultuře do hloubky, a tak se například Dostojevskému pokouší lichotit pochvalou jeho románu Stařec a moře. Odpovědí na tento a další pokusy o kontakt je pokaždé mlčení. Dovolávat se pomoci ze Západu a nemít v malíčku jeho kulturní reálie a mentalitu jeho obyvatel je zřejmě marné. A byl to vlastně i případ samotné inscenace, protože naléhavost jejího sdělení neustále narážela na opotřebovanost onoho typu vizuálně opulentní činohry, jejíž jazyk využívala. Na mysl se mi neustále vkrádalo v tomto kontextu dost povýšené a nepatřičné: „Méně by bylo více.“ Měla jsem intenzivní pocit, že publikum z divadla odejde citově plošší, než když přicházelo. Ale třeba jsem se pletla, protože v mém případě takový efekt nenastal.
V souvislosti se zobrazováním bolesti lidí mimo bezpečnou část Evropy nadhodila novinářka Jazairiová důležitou otázku. V úvodu k přepracovanému druhému vydání své publikace píše: „Během křtu knihy Jiná Afrika došlo k následující drobné drsné příhodě: Mezi přítomnými byl jeden Afričan, možná ze Senegalu – neznám ho. Koupil si jeden výtisk knihy a velmi zlobně fixou přeškrtal všechny fotografie a některé i roztrhal. Proč? Odmítl se mnou mluvit.“ Myslím, že je podstatné, abychom si kladli otázku, co je vlastně na pokusech o vizuální svědectví o konfliktních či bídou zasažených oblastech tak problematického, že se stávají častým terčem kritických diskusí. Jazairiová upřímně odhaluje, co ji napadlo, když se pokoušela odpovědět na vlastní nadhozenou otázku: „Můj pohled na Afriku ho nejen urážel a zraňoval – on mi především nepřiznával právo Afriku pozorovat, posuzovat, psát o ní.“ Sama sice nemohu nabídnout nějakou jasnou alternativu k této odpovědi, mám však drobný návrh, který by mohl hledání posunout do pokročilejší fáze. Přetočila bych hodnotové priority a napříště psala spíš: „On mi nejen nepřiznával právo Afriku pozorovat, posuzovat, psát o ní – můj pohled na Afriku ho především zraňoval a urážel.“ Tato varianta klade menší důraz na mocenský boj o práva a umožňuje proto lépe vnímat utrpení druhých. No a pak bych se také zaměřila na problematiku zobrazování jako takového.
Další a tentokrát velmi konstruktivní pohled na věc přinesla inscenace Strategie růže v režii Davida Zelinky, jejíž páteční premiéra se odehrála v Chaloupce v Prokopském údolí. Právě ona se stala inspirací k předchozím úvahám. V programu tvůrci uvádějí, že vyšli z této myšlenky: „Mnoho reportérů podávajících svědectví z konfliktních částí světa se zabývá otázkou, jak o těchto místech hovořit – aby množstvím špatných zpráv nevytvářeli odpor k jejich přijímání a zároveň aby mlčením a nehovořením nepodporovali diktátory, strůjce útlaku." Výsledkem asi pětiměsíčních rešerší a setkávání je tvar, který se důsledně vyhýbá vizuálnímu zprostředkování. Jde o velmi intimní formu, kdy diváci (na premiéru jich přišlo asi šest) sedí v kruhu spolu s herci a poslouchají jejich několikeré simultánně znějící reprodukce osobně laděných vyprávění lidí z míst jako je Palestina, Sýrie, Čečna, Kurdistán nebo východní Ukrajina.
Po krátké chvíli nepohodlí plynoucího z neobvykle těsného fyzického kontaktu s herci mě poryvy kolemznějících hlasů přiměly zavřít oči a pohroužit se do drsných příběhů. Třeba o klukovi, pro kterého je rabování vybombardovaného města sport a denní chléb. I když je závislý na tvrdých drogách, dokáže popsat, co ho do současného rozpoložení přivedlo, a svěřit se, jak se v něm cítí. Způsob, jakým se tu vypráví o utrpení druhých, je otevřený. Nic nepřikrášluje, neslibuje, ale zachycuje a podtrhuje vývoj každého z lidských osudů. A jakmile hovoříme spíš o vývoji než o stavu, vzniká přirozený prostor pro naději. Samozřejmě nevím, co se honilo hlavou Afričanovi, když ničil fotografie v Jiné Africe, ale kdybych byla na jeho místě, ničila bych je také, především v této souvislosti. Nechtěla bych, aby obrazy zachycovaly stav věcí, aby tak metaforicky konzervovaly chudobu mého kontinentu. Na Strategii růže je skvělé, že nachází cestu, jak posilovat schopnost nenásilného povzbuzení. Působí nenápadně, ale v širokém kontextu počínající evropské sebereflexe je inovativní. Připomíná techniku lidského mikrofonu, kdy si demonstranti předávají sdělení ústně, jestliže nemohou použít technický zesilovač hlasu. Dnes se nelze spolehnout na masová média, protože ztrácejí schopnost přenášet sdělení a vyvolávají spíš jen povrchní asociace. Ve Strategii růže však mělo každé slovo citlivě odměřenou váhu.
Barbora Etlíková
foto Avignonský festival a facebooková galerie Chaloupky v Prokopském údolí
něteré použité zdroje:
Opravdu jiná Afrika?
Chaloupka v Prokopském údolí:
Strategie růže:
https://www.facebook.com/events/343913953819689/?ref=newsfeed