Nejsme tak trochu posedlí prací? Není vlastně naše orientace na kulturu práce a výkonnosti trochu absurdní? A co když není absurdní jen trochu, ani středně, ale opravdu hodně hodně moc?
V roce 2018 vydal antropolog David Graeber knihu s názvem Bullshit Jobs: A Theory. Během přípravy vyslechl lidi, kteří svou práci považují za zbytečnou a nenaplňující – přijde jim monotónní a zbytečná. Ještě před ním se etice a smyslu práce věnovala i filosofka Hannah Arendt. Vyčítala společnosti, že klade důraz na práci jako na nezbytný, ale neobohacující element života (labour) a opomíjí tvorbu (work) a jednání (action), které podle ní představují smysluplnější životní náplň. Autor i autorka zpochybňují současnou společenskou strukturu, která nutí lidi pracovat, aniž by nabízela reálný smysl nebo uspokojení.
Právě těmto tématům se věnuje divadelní projekt režiséra Domena Šumana a studenstva Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. V kulturním prostoru ARCHA+ společně uvádí sarkastickou, groteskní a místy i dost cynickou jevištní hříčku Garden of Labour. Naznačená témata díky až nakažlivé energii celého díla a všech účinkujících rezonují sálem – humorně, ale aktuálně. Repetitivní střídání poloh klidu či naprosté zběsilosti vytváří atraktivní napětí i vhodný prostor pro divácké zamyšlení.
Na jevišti Malého sálu ARCHY+ je nejprve pusto. V zadní části se jen na zemi neposedně vrtí postava zahalená do celotělového bílého kostýmu plného dlouhých cancourů, která nápadně připomíná mop. S rachotem se na scéně najednou objeví dívka s pojízdným úklidovým vozíkem a zcela nenuceně začne vytírat podlahu. Scéna působí, jako bychom seděli na chodbě náhodného úřadu, čekali než bude našemu číslu přiřazena přepážka a sledovali zdejší uklízečku při výkonu práce. Performerka vytře každý centimetr, nikam nespěchá a když po dobrých sedmi minutách úklidu odchází, očekávám už nějakou větší akci.
Garden of Labour | foto Adam Toth
Vzápětí se ale vrací s dalšími dvěma pomocníky v montérkách a pomocí hadrů mokrou podlahu s ležérností utírají. Nastavují tak rámec celé první půlky inscenace, v níž se vrství jedna obdobná situace za druhou – jakmile je zdlouhavá činnost dokončena, ironicky ji vzápětí nahradí další. Účinkující tak nejprve celý prostor vyšůrují, podlahu zakryjí kobercem a postupně na něj staví kýčovitou jihoevropskou zahradu.
Pracovní úklidovou idylku však postupně nabourává více a více událostí. Z větrací šachty na stropu se opakovaně sype bordel všeho druhu, především se však na pracovišti objevuje záhadná postava ze začátku. Odhaluje svůj kostým připomínající mop, se zalíbením a vášní se valí v nepořádku a kulisákům dělá jeden naschvál za druhým. Mopové zjevení pak hlavně jednotlivé stavební úkony prokládá zpívanými výstupy ve smyšleném jazyce. Disco písně jsou „překládány“ do anglických titulků, tematizují nesmyslnost práce a fakt, že pracovat nejspíš budeme i po smrti.
Mopové zjevení | foto Adam Toth
Druhá půlka Garden of Labour je až dramaticky odlišná. V dostavených a lacině působících kulisách se najednou setmí a na scénu nastupují černě oděné postavy v groteskně ponurých kartonových maskách. Hudba se zbavuje popových a disco kudrlinek a střídá ji dunivé, temné elektro. Během něj němé postavy doprovázené pištivými voiceovery přehrávají ve zběsilém tempu Shakespearova Hamleta. Jako by samotným představením byla až nejznámější tragédie všech dob a my diváci byli jen vpuštěni do sálu už během stavby scénografie.
Laertes odjíždí do ciziny, Hamlet kuje pomstu, Ofélie šílí, Polonius umírá. K zemi padá i Gertruda a Hamlet, zavražděn je pak i Claudius. Vše skončí dříve, než začalo. Garden of Labour poukazuje na téma nadprodukce a její význam přímo napadá. Stačila trocha gest, pár kroků, několik málo minut a dánský královský dvůr je po smrti. Kulisy pro krvavou řež se ale s mnohými peripetiemi budovaly téměř hodinu. Kontrasty mezi oběma částmi dávají vzniknout sympaticky jednoduchému zobrazení neskrývané kritiky společnosti, která je posedlá prací, výkonností a nadbytečnou tvorbou.
Groteskní Hamlet v maskách | foto Adam Toth
A tak je Garden of Labour více než jen zamyšlením nad absurditou existence práce a její náplně. Je i zábavnou a svižnou připomínkou toho, že filosofická a antropologická témata lze na divadle otevírat i formálně nezatěžkaným způsobem. Inscenace vypráví jak o monotónnosti a zbytečnosti práce, tak o jejím zautomatizování, které nemusí přinášet žádný hlubší prožitek.