Festival loutkového divadla pro dospělé Loutex už pátým rokem dokazuje, že loutky zdaleka nejsou jen pro děti. A co víc: i v rámci tohoto už tak okrajového divadelního podžánru se dramaturgie přehlídky soustředí především na jeho experimentálnější projevy. Nespočívají jen v samotné práci s objekty, ale spíše ve specifickém přístupu k divadlu založeném na výtvarné i hudební hravosti. Ukázkovým příkladem je inscenace Schnecken Hräden skupiny FRAS – loutky se v ní sice objevují, představují ale jen jeden z prostředků vizuálně a hudebně nápaditého jazyka, který tvůrčí tým využívá pro navození specifické atmosféry na pomezí metalové a středověké estetiky.
Rámec inscenace tvoří setkání tří hudebníků (Richard Janča, Tomáš Zahrádka a Jakub Šulík) ve zkušebně za účelem nahrání temného metalového alba inspirovaného sedmi smrtelnými hříchy. Za každý složený track jsou přitom odměněni jedním klíčem k záhadné skříňce zamčené sedmi zámky, kterou jeden z členů zakoupil na blešáku od tajemného kloboučníka.
Soundtrack inscenace
Scény z hudebního studia se pak střídají se zobrazováním jednotlivých hříchů. Každý z nich je s ironickou nadsázkou interpretován pomocí loutkového, pohybového či pěveckého výstupu ve formě jakési středověké morality. Zmíněný kloboučník v nich figuruje jako iniciátor hříšnosti a lze ho oproti postavám ctnostných mnichů chápat jako personifikaci neřesti. Například ve scéně znázorňující obžerství podstrkuje různé dobroty zprvu asketickému mnichovi, jehož břicho v podobě balónku se postupně nafukuje až k prasknutí. V souvislosti s leností se pak objeví loutka titulního šneka z růžové gumové hmoty, v nějž se promění mnich s odporem k manuální práci.
Tvůrčí tým (vedle trojice ještě režisérka a dramaturgyně Johana Bártová a autorka kostýmů Tatiana Šulíková) využívá motivy středověkého umění, z nějž ostatně i metal často esteticky a tematicky čerpá. Na jevišti se tak setkává historizující pojetí toho, co známe jako středověk, s tím metalově reinterpretovaným. Červený samet, loutky mnichů a vůně kadidla se prolínají s lehce chaotickou „chlapskou“ atmosférou ve zkušebně tvořenou lahváči, synťákem a černými oversized mikinami s kapucí. Právě napětí mezi těmito dvěma světy se stává hlavním inscenačním principem i zdrojem humoru, třeba když odstrašující moralitu o obžerství střídá obligátní svačení sušenky značky Mila.
Z výsledného tvaru je cítit fascinace tvůrců středověkem a metalem, jejichž estetiku se jim na jevišti daří zpřítomnit i ironizovat. Inscenace by si možná zasloužila preciznější práci s tempem a výstavbou jednotlivých scén. Některým chyběla výraznější pointa a nalézání klíčů k zámkům občas působilo nahodile a spíš jako nutnost pro posun k dalšímu hříchu. Co ale pointu nepostrádalo, bylo odhalení obsahu skříňky a s ním spojený závěr představení. O něj vás ale nebudu ochuzovat a raději vás odkážu do Anti.kvariátu Dejvického divadla, kde je FRAS od letošní sezony rezidenčním souborem.