Ve Studentské výstavě letošního Pražského Quadriennale reprezentoval Českou republiku projekt Obálkové divadlo, který iniciovali studující Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Zakládal se na otázce, zda by se divadelní inscenace mohla vejít do klasické poštovní obálky. Na uvedené v otevřené výzvě reagovali další studující vysokých uměleckých škol, až nakonec vzniklo celkem dvanáct unikátních obálek coby výtvarně-divadelních realizací, jejichž cílem bylo navázat interakci se svými potenciálními recipienty či recipientkami. Coby celistvé koncepty (tedy ve své „rozložené formě“) byla dílčí divadla vystavena přímo na PQ, a to uvnitř dřevěné poštovní budky. Kromě výstavní části se v instalaci nacházela i stylizovaná poštovní přepážka, u které bylo možné naopak zapečetěná obálková divadla zakoupit a rovnou také odeslat komukoliv po celém světě. Jak projekt vznikal, jakou měl odezvu a jak lze uvažovat o scénografii jinak, než v tradičním divadelně-architektonickém rámci, přibližuje spoluautorka projektu Anna Prstková.
foto: Jan Hromádko
AB: V anotaci vašeho projektu je uvedeno, že Obálkové divadlo představuje organizovanou výzvu k performování. Vzpomněla jsem si přitom na minulou českou studentskou expozici, taktéž performativní projekt Praha není Česko (Anna Chrtková, Jan Matýsek, Andrea Dudková). Jednalo se o fiktivní cestovní kancelář, která měla na výstavě svůj stánek, kde bylo možné zakoupit si různé výlety do okolí Prahy. A právě jeden z nich jsi režijně-dramaturgicky připravovala právě ty, pokud se nepletu?
AP: Ano, spolu s Evou Lietavovou a Kubou Růžičkou jsme v počátcích uskupení bazmek entertainment připravili jeden z výletů, což bylo ale zcela pod kuratelou projektu Praha není Česko. Musím přiznat, že jsme se letos tímto projektem trochu inspirovali, a to ve smyslu kolektivní spolupráce. Líbil se nám důraz na propojení, a proto jsme také tvorbu obálkových divadel v rámci open-callu nabídli všem studujícím uměleckých škol.
Projekt Praha není Česko představoval z mého pohledu extrémní, až radikální interaktivitu v kontextu vystavování scénografie. Od návštěvníků a návštěvnic PQ vyžadoval velkou časovou investici, možná celý den. A zároveň spokojení se s víceméně volnou formou výletu. Nicméně díky tomu, že si člověk na výlet vyčlenil čas, mohl mu také věnovat kontinuální pozornost, přičemž byl „vyňatý“ z prostředí monumentálního výstaviště.
Náš výlet měl konkrétně tematiku vodníka a trochu jsme se mezi ostatními vymykali tím, že přímo zahrnoval také performativní složku. Účastníky a účastnice jsme dovezli k rybníku schovanému v lese kousek od Rakovníka, kde jsme celý den „tábořili“ – jednalo se o takový typický český den u vody, doplněný interakcemi se dvěma vodníky a jednou dívkou (tj. našimi herci a herečkou). Celým dnem se prolínala určitá fikční rovina, divadelní rámec, který byl ale velmi jemný až ambientní. Chtěli jsme ukázat, jak vodník tráví den, přičemž v našem pojetí toho opravdu moc nedělal. Scénografií pro nás byla samotná vodní hladina. Na koncept vodníka v bazmek entertainment stále navazujeme, performance jsme například předělávali pro městský prostor, kde dominují zase jiné významy.
Vodník (osobní archiv Anny Prstkové)
AB: Na letošním PQ už jsi figurovala coby autorka a kurátorka celé studentské expozice nazvané Obálkové divadlo. A jelikož od PQ už uplynuly alespoň dva měsíce, nabízí se zeptat se tě, jaké máš z vaší účasti pocity? Jak ji hodnotíte?
AP: Jednalo se o velmi intenzivních deset dní, co jsme na PQ 23 strávili. A byli jsme překvapení, jakou měl náš projekt odezvu. Neměli jsme totiž žádné očekávání stran diváckého přijetí, čímž myslím například i zájem o koupi a odesílání jednotlivých divadel – nevěděli jsme, zda čekat, že se za den prodá pět nebo padesát kusů, takže z materiálního hlediska byl trochu oříšek se na PQ připravit. Odezva byla nakonec poměrně velká, návštěvníci a návštěvnice stáli o možnost poslat domů pozdrav ve formě Obálkového divadla. Ve velkém jsme odesílali například do Ameriky, zejména do USA putovalo hodně dopisů.
Obecně mám pocit, že se nám pro PQ podařilo dobře a funkčně rozvinout nápad, který vznikl během studia za covidové pandemie. Nemohli jsme tehdy realizovat samotnou ateliérovou výuku, umořovaly nás videohovory a neustálé online schůzky… Začali jsme si proto v rámci ateliéru posílat dopisy. Měli jsme radost z kontaktu s materiálem, kterého se lze dotknout, nejen během tvorby, ale i později, když jsme sami nějaký dopis ve schránce našli. Uvažovali jsme přitom, jestli je takový způsob komunikace i v současném zrychleném světě stále funkční, zda jde pořád o „platný koncept“.
foto: archiv PQ
AB: Nápad na projekt tedy vznikl v rámci ateliérové výuky na DAMU pod vedením Roberta Smolíka – uvažovali jste už tehdy o obálkovém divadle coby scénografii svého druhu?
AP: To se vyvinulo až postupně. Nejdřív jsme si posílali dopisy o tom, jak udělat divadlo lepší (smích). Jinými slovy jsme v dopisech řešili obecnější témata – mezi nimi i různé prvky, které mohou divadlo potenciálně vylepšit, kterých bylo opravdu mnoho a zahrnovaly tak různorodé věci jako jsou třeba pásovci, mechanické hračky či badminton. Jednalo se o asociativní metodu, volnou skrumáž nápadů, kterou jsme až následně, během dalšího semestru ohledávali v rámci zadání „navrhnout realizaci divadla prostřednictvím odeslaného dopisu“. Vznikla tak bohatá databáze námětů a impulsů k tomu, co vše je možné prostřednictvím dopisu uskutečnit. Můžete například odeslat obálku s určitým typem divadelní instruktáže coby psaného textu, ale také poslat část scénografie či rekvizitu, vyzvat adresáta či adresátku k určitému zážitku atp.
Anna Prstková u expozice, foto: Jan Hromádko
AB: Co následně ovlivnilo vaše rozhodnutí přihlásit Obálkové divadlo na PQ 23? Bylo to letošní téma RARE (ve smyslu vzácné, unikátní, ale i syrové), odkazující mj. k pandemické zkušenosti předchozích let, ke kterému se vzhledem k naznačené genezi váš projekt dobře hodil? Nebo šlo o obecnější úvahu a možná chuť vstoupit do diskuse o povaze scénografie?
AP: Ano, diskutovali jsme o potenciálu Obálkového divadla reprezentovat scénografii, mezi sebou v ateliéru i s Robertem Smolíkem, a bavili jsme se o tom, v čem by projekt mohl být subverzivní vůči tradičnímu pojetí scénografické disciplíny či tradičním způsobům jejího vystavování. Myslím si, že Obálkové divadlo může být obohacující i pro samotné scénografické uvažování, a to ve smyslu rozšíření vnímání každodennosti, která nás obklopuje a má scénografický potenciál. Na popud jednotlivých dopisů totiž lze do hry zapojit například předměty, které se doma běžně nachází, nebo blízkou louku či les... Jedno z našich divadel v obálce například nabádá k přemýšlení o příbězích lidí, kteří cestují tramvají.. Podněcuje tak ke všímání si drobných situací, nebo instrukcí ve smyslu mentálního cvičení toho, jak být pozorný vůči svému okolí. Náš projekt se tedy ke scénografii vztahoval možná více metaforicky než důsledně hmotně (materiálově).
foto: Jan Hromádko
AB: Uvažovali jste o nějakém způsobu zaznamenávání jednotlivých realizací Obálkového divadla? Například ve smyslu výzvy, aby recipienti a recipientky coby autoři a autorky svého divadla výslednou verzi nějak zachytili a poslali vám ji zpět?
AP: Lákalo by nás vidět, jak jsou jednotlivé projekty provedeny, ale v takovém požadavku spočívá úskalí související s otázkou, kolik angažovanosti nebo aktivity po příjemcích obálek chceme. Většinou totiž byly obálky odesílány coby dárek, leckdy překvapení, jak to ostatně u pohledů či dopisů z cest bývá zvykem. Celý koncept chápeme jako možnost, na kterou příjemci a příjemkyně mohou přistoupit, tedy zúčastnit se, anebo nikoliv (a je to taky v pořádku). Realizovat obálkové divadlo navíc není úplně bez úsilí, protože se jedná o poměrně rozsáhlé celky. Například moji rodiče mají obálky doma schované na speciální příležitost, kdy divadlo budeme moci vytvořit společně.
Nicméně nám i tak, spontánně přišlo několik reakcí. Zejména přes Instagram jsme dostali fotky různých realizovaných obálek, což bylo moc příjemné.
AB: Rozumím, že projekt cílil na něco jiného, než na finální divadelní tvar… fokus nebyl na výsledek, ale spíš na proces?
AP: Ano, určitě jde o proces ale klidně i samotný impuls, jak o divadle přemýšlet jinak. Zároveň ale v projektu hraje zásadní roli vstupní výtvarné řešení jednotlivých obálek, resp. jejich obsahů.
AB: Jak jste výzvu k jejich zpracování pojali? Jaké byly parametry zadání ke zpracování jednotlivých obálkových divadel?
AP: Poté, co jsme byli vybráni k účasti na PQ 2023, jsme vypsali open-call pro studující českých divadelních a výtvarných škol na zpracování obálkového divadla. V zadání jsme popsali, jak si tento koncept představujeme, a nechali jsme potenciální zájemce a zájemkyně na uvedené volně navázat svými nápady. Nakonec jsme shromáždili podněty od širokého spektra studujících.
Zadání bylo záměrně široce otevřené. Nabízelo vlastně jen instrukci či popud ve znění „Jak by se mohlo divadlo vejít do obálky?“, přičemž se jediným omezením stal rozměr obálky (C5). Nabídli jsme tedy volnost a vykrystalizovaly krásné nápady, ze kterých jsme vybrali dvanáct finálních obálkových divadel. Například Eliška Jelínková obálku uchopila coby práci s rekvizitou, konkrétně Möbiovou páskou, a navrhla způsoby, jak ji začlenit do jakéhokoliv vyprávění. Jiný příklad obsahu obálek představuje výtvarně pojednaný atlas louky, který po sestavení mohl sloužit třeba k ohledání vlastní zahrady.
Vedle této primární scénografie jednotlivých obálek se „druhou scénografií“ při realizacích stává třeba zmíněná louka či jakékoliv jiné prostředí, ke kterému se dílčí projekt vztahuje.
foto: archiv PQ
AB: Panovala v autorském týmu obava, že by nějaká obálka mohla dominovat nad ostatními? Že by bylo například nějaké divadlo natolik výraznější než ostatní, že by se zbytek neprodával?
AP: Během PQ jsme si vedli vnitřní statistiky, o jakou obálku je největší zájem, tj. které divadlo nejvíce přitahuje pozornost a proč. Zajímavé je, že se to hodně proměňovalo. Žádná obálka neměla po celou dobu konzistentní dominantní zájem, některá měla náskok třeba dva dny a pak ji zase předehnala jiná. Překvapilo nás také, že se některým obálkám dobře dařilo i přesto, že nebyly tak interaktivní jako jiné.
Za deset dní výstavy jsme obálková divadla několikrát přidělávali, protože se vyprodala. Jednalo se o docela náročný proces, protože zahrnoval různé formáty, tvary, materiály… Každé divadlo mělo také odlišný objem obsahu, pořád jsme tedy přepočítávali, kolik a jakého papíru musíme koupit atd.
AB: Součástí vaší expozice byla i poštovní budka, další scénografická struktura, kde bylo možné jednotlivé obálky zakoupit a odeslat.
AP: Ano, budku navrhovali Adam Pánik s Terkou Havlovou a sami jsme si ji i v týmu postavili. Řešili jsme otázku její podoby, jak ji celkově koncipovat. Zásadní byla určitá rukodělná atmosféra a možná i výše zmiňované retro nebo oldschool coby nálady, které se s posíláním dopisů pojí a byly inherentně přítomné od počátku našich úvah. Pokud jde o funkci, chtěli jsme zkrátka prostor, kde budou všechna divadla k prohlédnutí v rozloženém stavu a kde bude možné obálky zakoupit a odeslat. Tím pádem vznikla poštovní přepážka s malou výstavní místností. Samozřejmě se jednalo o stylizovanou poštu, naše produkční odnášela každý den kila obálek na skutečnou poštovní přepážku v centru Prahy odkud je odesílala do světa.
Naráželi jsme ale trochu na umístění naší instalace. Přicházejícím bylo potřeba přímo vysvětlit, o co jde – ze samotného frontálního pohledu totiž evidentně nešlo poznat, že jde o poštovní budku, která zve k návštěvě vnitřních prostor. Spousta lidí si také myslela, že jsme vstupní stánek, kde se dají koupit vstupenky na PQ. Ukázalo se jako zásadní, že jsme v budce každý den trávili čas a hodně si s přicházejícími na PQ povídali. Poznali jsme mnoho lidí a udělali si obrázek o tom, kdo je vlastně publikem – jaký typ lidí na PQ chodí nebo přijíždí z ciziny, jak se zapojují a jaké mají zájmy o expozice, které se jim nejvíc líbí a proč atd.
foto: Jan Hromádko
AB: Studentská výstava se letos rozkládala ve venkovním prostoru, tj. před samotnými výstavními halami holešovické tržnice. Jednalo se o nové a možná i trochu kontroverzní řešení. Jak jsi lokaci výstavy vnímala?
AP: Popravdě řečeno jsem měla z prostoru výstavy dojem jisté bezútěšnosti. Když to řeknu sama za sebe, měla jsem ze začátku pocit marně vloženého úsilí – ve smyslu energie, času, prostředků do spousty materiálů a práce do něčeho, co nakonec trochu zapadlo a nezískalo takovou pozornost od kolemjdoucích.
Galerijní rámec v kombinaci s divadlem sice svádí k interaktivitě, myslím si, že je ale k úspěšnému navázání interakce nutné příchozího dobře pozvat. Pokud takové pozvání neproběhne funkčně, tak člověk nemá důvod s expozicí komunikovat a věnovat se jí (zejména v případě tak velké výstavy, jako je PQ). V množství jednotlivých instalací opadává rychle pozornost a člověk nemá tolik energii, aby ji mohl investovat do každé z nich.
Je to vlastně paradoxní, protože při uvažování o scénografii je myslím zásadní myslet na vzájemné působení různých typů prostoru a prvků v nich. Pokud je ve výstavě velké množství objektů poměrně těsně vedle sebe, zakládá to různé typy problémů. Chápu, že je podstatná volnost a že v tak velkém měřítku, jako PQ představuje, jde patrně o nejvíc možný horizontální přístup. Přesto mě ale napadaly otázky, zda by nepomohl nějaký celistvější koncepční rámec, aby bylo jasné, do jaké situace návštěvník či návštěvnice vstupuje a (Studentská) výstava se svými efekty nepůsobila jako nepřehledná pouť.
foto: Jan Hromádko
AB: Měla jsi čas projít si celou výstavu? Zaujala tě nějaká expozice?
AP: Ano, ze Studentské výstavy mi přišla super například finská expozice s tématem močálu. Jednalo se o takový bizarní barevný stánek, u kterého se nacházela z plexiskla nebo plastu vyrobená vodní plocha – takový bazének. Člověk si tam mohl nazout něco jako sněžnice s takovými zvláštními přísavkami zespoda, dostal sluchátka a když potom vstoupil na onu plochu, tak se na ni začal přisávat. Simuloval se tím pocit, kdy nohy zůstávají uvíznuté v bažině. Tedy podobně, jako se to ve Finsku děje v močálech. Ve sluchátkách, které byly součástí instalace, byly slyšet zvuky šplouchání, cákání, žblunkání … Jednalo se o jednoduchý nápad, takovou imerzi napřímo, ale dobře provedenou a zároveň politicky podnětnou. Močály totiž ve Finsku představují zásadní ekologický problém, je potřeba aktivně řešit otázku, jak je zachovávat coby součást krajiny.
finská expozice, foto: archiv PQ
AB: Během příštího PQ již budeš patrně absolventka DAMU. Vnímáš tuto akci jako podnětnou platformu v rámci profesionalizace své profese? Například stran možné budoucí účasti, networkingu atp?
AP: Myšlenka quadriennale je v něčem velmi lákavá a připadá mi bohatá, zároveň mě osobně trochu děsí jeho monumentalita. Vzbuzuje ve mně trochu úzkost, byť jde o naprosto smysluplný projekt, kterého je skvělé se účastnit.
Je zajímavé uvažovat nad PQ dramaturgicky, tj. nad způsoby, kterými by se dalo coby událost formátovat tak, aby byla přístupnější. Na jedné straně jde o skvělou networkingovou platformu pro profesionály z celého světa, zůstává ale otázkou, jak lépe komunikovat s neodbornou veřejností. Situace je totiž zásadně odlišná pro místní a pro cizince, kteří na PQ vyloženě přicestují z druhého konce světa s jasně definovaným cílem a významem například v rámci profesního života.
Mé úvahy souvisí i s komplikovanou otázkou fenoménu národních výstav, a zda celý koncept soutěžních zemí nepřehodnotit. Uvidíme, jak bude situace za další čtyři roky vypadat, těším se na to.
Rozhovor připravila Amálie Bulandrová.
Tým obálkového divadla:
Johana Bártová, Jakub Šulík, Anna Prstková, Tereza Havlová, Adam Páník, Alexandra Niedomanská
Obálková divadla vytvořili:
Eliška Jelínková, Levin Eichert a Eszter Koncz, Hana Kessnerová, Anna Havelková, Marie Wolfová a Anna Nevrlá, Nebe Motýlová a Viktor Prokop, Eliška Cejnarová, Lucie Pangrácová, Johana Bártová, Jakub Šulík, Tereza Havlová, Adam Páník