Není to pocitově dávno, kdy se v České republice začalo intenzivně mluvit o kůrovcové kalamitě. Prvopočátek problému je zasazován do období nadměrného sucha do roku 2003, kdy začalo rozsáhlé kácení stromů napadených kůrovcem a stále se tak děje. Jednadvacet let je kůrovec střídavě hvězdou mediálního prostoru, o které se píše a mluví často jako o škůdci a zabijákovi stromů. Pravda ale není černobílá, neexistují pouze padouši a hrdinové, zabijáci a zachránci, a ne vždy je lidská perspektiva tou nejplatnější. Pojďme se tedy podívat na svět očima brouka…
4. dubna 2022 byla v pražském Divadle Archa uvedena inscenace Kůrovec jako výsledek tvůrčí rezidence Amálie Poledníčkové a kolektivu. Využila jsem možnosti se zúčastnit besedy po představení s tvůrčím týmem a následně se osobně pobavit s autorkou a dalšími diváky.
Nejdříve tedy něco málo k podobě díla. Kůrovec není klasickou inscenací, ale živou instalací, jelikož je veškerá pozornost upírána na vystavený nepohyblivý objekt, který ožívá až s lidskou akcí, hudbou a nasvícením. Je složený z kusů recyklovaného materiálu a tvarem připomíná horu, ale materiálem a tlumeným bodovým nasvícením se více podobá hromadě dřeva, i když se o dřevo nejedná. První vnější vrstva je složena z různých tvarů plexiskel doplněných hnědě nabarvenými výstupky z molitanu a navrchu opatřených zářivkami. Druhá vrstva je tvořena pouze pokrývkou z šedé baneroviny, která obkresluje horovitý tvar celého objektu.
Představení začíná ve tmě, kdy diváci přicházejí do holého prostoru, v jehož středu vyčnívá zmíněný objekt. Obchází si jej, zkoumají jeho materiál a hledají si místo ke stání s nejlepším výhledem. Z řad diváků vychází dvě performerky (Amálie Poledníčková a Barbora Dolanová), které jsou objektem fascinovány. Přistupují k němu blíže a začínají jej zbavovat vrchní vrstvy – jeho kůry, a odkrývat tak povrch z baneru. Kusy plexiskla rozmisťují po sále, dávají je divákům do rukou. Pomocí tabletů neskrytě rozsvěcí a zhasínají zářivky na plexisklech a vytváří tak světelnou animaci. Pohyblivé stíny lomeného světla se odrážejí od zrcadlového materiálu plexiskel. Objekt ožívá. Rytmizace světelné animace se doplňuje se zvukovou nahrávkou, která kombinuje mluvené slovo, hudební podklad a zvukový mix. Vlivem autentické nahrávky doprovázející celou pohybovou akci se z malého sálu v Divadle Archa stává prostor lesa – konkrétně vojenského újezdu Březina, poblíž kterého Amálie vyrůstala.
Téma jsem vyjmula z prostředí, ze kterého pocházím. Sice jsem se narodila ve městě, ale celé svoje dětství jsem vyrůstala u babičky kousek od města ve vojenském lese. Začínal hned jeden metr za naším pozemkem. Skoro celý týden máš zákaz vstupu do lesa, ale pak se les najednou uvolní a je úplně jiný, než jaký byl před týdnem. Ve vojenském lese vždy nastávají obrovské změny, také hospodaření je tam úplně jiné, než jaké znáš z jakéhokoliv jiného lesa.
– Amálie Poledníčková, autorka instalace Kůrovec
Amálie se v rámci tvůrčího procesu vrátila do tohoto lesa, aby společně s autorem hudby Stanislavem Pecháčem natočili autentické zvuky živého prostoru. V nahrávce jsou slyšitelné hrubé údery do suchých stromů či praskání větví, které se prolínají s hudebním podkladem a mluveným slovem dvou dotazovaných odborníků – lesníků. Popisují, jak se brouk chová a co v lese dělá. Amálie v našem rozhovoru vypověděla, že autorským záměrem bylo vytvořit zpověď brouka, který nemá možnost se sám obhájit. Avšak lesníci se jako brouci nechovají, ani za brouka nemluví, pouze reprodukují vědecké či empirické fakty, které o něm během let nasbírali. Současně nereprezentují ani princip zpovědi člověka, jelikož obsahová rovina jejich sdělení je nahrávkou sofistikovaně podhodnocována. S jejich hlasy je zacházeno jako s objektivizovanými zvuky a hudebními tóny, které se cyklí, opakují, ztišují. Řeč ztrácí svou vyjadřovací schopnost. I přesto, že lesníci nemohou reprodukovat broukovy pohnutky, kůrovec je v prostoru stále přítomen. Je součástí suchého lesa, do kterého se prostřednictvím zvuku přenášíme. V instalaci jej nevidíme, neslyšíme, ale usilovně jej pod vrstvou kůry hledáme.
Vstupem do sálu a působením dílčích divadelních aspektů jsem se ocitla v lese, stála jsem u starého kmene stromu a dívala se na proces jeho rozkladu s cílem nalézt malého broučka pod jeho kůrou, který se chystá na cestu úzkými chodbičkami vstříc dennímu světlu. Kmen byl stále sám o sobě pocitově živý – navenek i v jeho centru, což evokoval vícerozměrný zvuk vycházející i ze samotného středu konstrukce. Po odkrytí vrchní vrstvy (kůry) se objekt střídavě barvil do červena, kmen se stal zranitelným, odhalil vnitřní mechanismy života – vlastního i cizích elementů. Kůrovec spočíval někde uvnitř pod kůrou. S mou interpretací objektu a jeho významu se však vzhledem k jeho materiálové a tvarové abstrakci několik diváků neztotožnilo.
Objekt jsem vnímala spíše jako srdce lesa, esenci lesa. Obzvlášť když byl červeně nasvícený, vypadal jako srdce a rytmizovaná hudba připomínala pulzování. Jednání performerek pro mě bylo jen ilustrací toho, co se v lese samovolně děje. Kdyby se ty věci hýbaly samy, tak by tam vlastně performerky nemusely být. Měla jsem neustále potřebu sledovat objekt, ale jejich jednání mě rozptylovalo a okrádalo o samotnou sílu objektu. Kdyby se mohl hýbat sám, bylo by to pro mě mnohem působivější.
– Michaela, divačka
Performerky však nelze z technologického hlediska odstranit z okolí objektu, tudíž je nutné hledat jejich vzájemný vztah a roli v rámci instalace. Někdo je vnímal jako ztělesnění kůrovce, lesníků, další divák jako symboly rozkladu, nebo jako reálnou technickou podporu instalace. Já jsem jim od začátku přisuzovala roli výzkumnic, které se snaží dostat do nitra stromu, zjistit, jak příroda funguje a jak se kůrovec uvnitř stromu chová. Tato představa zřejmě vycházela i z podoby kostýmů, jež tvořily pracovní kalhoty s tmavým tričkem a ledvinkou v pase. Ve viditelné mnohosti interpretací se ale skrývá jisté kouzlo, které vede k zamyšlení. Instalace tak funguje spíše jako myšlenkový spouštěč než jako ucelené sdělení. Diváci se zprvu snaží o pojmenování jednotlivých divadelních prvků, aby pochopili, jak autoři zacházejí s tématem kůrovce. I když z instalace vyplývá jasný názor, že největším škůdcem je namísto kůrovce člověk, diváci se ptají dál stejně jako Michaela:
Myslím, že to ve mně nezanechalo nějaký pojmenovatelný pocit, ale spíš uvědomění a chuť zamýšlet se nad přírodou. Víc jsem se chtěla zabývat tématem než samotnou instalací, protože už během ní jsem měla dostatek času a prostoru pro vlastní interpretaci. Když tedy inscenace skončila, měla jsem v sobě divadlo vyřešené, ale zůstalo ve mně to téma.
Otevření tématu kůrovce vyvolává nosné úvahy. Nejen že je divákům znovu připomenuto, ale je dále rozvíjeno a problematizováno pomocí nahraných výpovědí lesníků. Ze závěrečné besedy vyplynulo, že většina diváků doposud žila v mediální bublině, která kůrovce označovala za zabijáka stromů, ale k tázání se po původu kalamity mnohdy nedošla. Při pozorném poslechu zvukové složky s výpověďmi lesníků mohl člověk neznalý problematiky získat náhled na věc mimo častý mediální obraz stavící kůrovce do role ničitele lesů.
Kůrovec napadne strom jen v momentě, kdy cítí, že je slabý. Když je smrk na místě, kam patří, a kůrovec ho zakousne, tak smrk pustí mízu a zavalí brouka. Ten se přestane hýbat a umře. Ale když je smrk vysušený a nemá sílu se bránit, je nemocný a kůrovec ho sežere. To je úplně normální věc, která se v přírodě stává. Kůrovec je bioregulátor. Snaží se ošetřit les od věcí, které tam nepatří.
– Amálie Poledníčková, autorka
Smrky jsou uměle vysazovány do sobě nepřirozeného prostředí, a jelikož potřebují více vláhy, vysouší celé své okolí a činí ho zranitelnějším a přímo stvořeným pro vpád kůrovce. Při hledání pravého škůdce tedy nemusí chodit člověk příliš daleko.
Instalace je svým tématem otevřenou kritikou antropocentrismu, jejíž intenzita se může každému divákovi jevit jinak. Je otázkou, jaký zážitek si z instalace odnese divák, který slovům nepřikládá příliš velkou váhu. Jen vnímá atmosféru suchého lesa, poslouchá mrazivé údery o stromy, které jej vytrhnou z klidného sledování rozkladu světelného objektu. Ptám se tedy, zda kritika lidského vpádu do přírody bude v tomto divákovi rezonovat stejně jako při poslechu doslovného výkladu či nikoliv, zda pochopí ono deantropocentrické sdělení. Lidská surovost je totiž jen předmětem nahrávky, naopak performerky se k objektu chovají jemně a s ohledem, jako by nebyly lidmi, ale v lese zrozenými entitami, které kůrovce důvěrně znají, rozumí mu. Divák tedy stojí na rozhraní mezi člověkem-ničitelem a pečovatelem. Tento kontrast a převrácení člověka v chápající entitu může být jistou nadějí pro každého diváka, protože právě porozuměním problematice může začít naše sebereflexe a snaha o nápravu situace.
Lidského elementu se však i přes všechny snahy nezbavíme – nikdy neuslyšíme obhajobu brouka ani neuvidíme, jakýma očima se dívá na svět. Máme jen svou perspektivu, kterou ale nemusíme uzavírat vnějším vlivům, spekulacím a kritice. Instalace Kůrovec usiluje o narušení komfortního myšlení a vynáší na povrch otázky, které si divák odnáší domů, rezonují v něm a předává je dál, stejně jako já v tomto textu…
Pavlína Drnková
Anotace k instalaci Kůrovec: