Ingredience: trocha modrého z nebe, notičky od Donizettiho, jeden líbezný tenor a dva basy, malinko podupat sborem a promíchat dirigentskou taktovkou. Takovýto recept přichystala šéfkuchařka (čili režisérka) Julia Burbach. Nápoj lásky si vás přitáhne a budete chtít ochutnat znovu. Během dvou dnů jsem zhlédl jak první premiéru nové inscenace ve Státní opeře, tak i menší „dětskou verzi”, která se objevila v rámci série dopoledních představení programu Opera nás baví, tentokráte věnovaného komickým operám, mezi které patří i Nápoj lásky.
Není asi jednoduchý úkol vzít 191 let starý recept a naservírovat ho tak, aby chutnal i současnému publiku, uchopit ho nově, moderně, ale pořád se přespříliš neodchýlit, aby to zůstal ten původní Nápoj lásky. A zdá se, že recept britské režisérky skutečně zafungoval velmi dobře.
Petr Nekoranec (Nemorino), Vera Talerko (Adina), Balet Opery Národního divadla – foto: Zdeněk Sokol
Děj samotné opery se původně odehrává na italském venkově v 19. století a vypráví příběh Nemorina, který se užírá neopětovanou láskou k Adině a žárlivostí na jejího dalšího nápadníka – seržanta Belcora. Do děje vstupuje lékárník Dulcamara, který Nemorinovi prodá „nápoj lásky“ – vinný elixír, který by měl získat lásku Adiny. Avšak nápoj je ve skutečnosti jen obyčejné víno a Nemorino za něj zaplatí vše, co má. Nápoj tak spíše než na ženy funguje pouze na Nemorina, který nikdy alkohol nepil, a odvrátit plánovanou svatbu Adiny a Belcora se mu nedaří. Nemorino však již nemá peníze na další láhev elixíru, takže se nechává svým sokem naverbovat za úplatu na vojnu. V tom přichází zpráva, že Nemorinovi ve městě zemřel bohatý strýc, který mu odkázal značný majetek. To z něj udělá najednou hlavní objekt zájmu pro většinu žen a vyvolá žárlivost u Adiny, která Nemorina vykoupí zpět z vojny, a nakonec skončí šťastně spolu. Takže i Dulcamara kouká, jestli jeho podvod s vínem přece jen skutečně nefungoval.
V nové inscenaci v pražské Státní opeře je celý děj umístěn do hotelu relativně moderní doby, jak lze usuzovat dle kostýmů a typu praček. Nemorino je zde údržbářem, který neustále běhá někam se štaflemi a něco opravuje. Adina je manažerkou (či možná majitelkou) hotelu. Dulcamara a Belcore zůstávají beze změny. Celkově se tedy vyznění opery nijak dramaticky neodlišuje od smyslu předlohy, zde oceňuji vkusnou a citlivou režii Julie Burbach, která představila vizuálně atraktivní, ale ne rušivé prostředí, které nechá vyniknout hudbu a zpěváky. Jedním z mála podivných prvků na scéně byly pračky, ze kterých na začátku trčely dámské nohy, případně přes ně Dulcamara vstupoval na scénu. Mezi postavami se pohybovaly i jakési bílé koule či snad obláčky, občas si jen tak tančily, jindy trochu pomáhaly Nemorinovi s opravou, ale jejich hlubší význam jsem neodhalil. Celkově tyto podivné prvky nepůsobily zásadně rušivě a netahaly pozornost od toho hlavního, co se na jevišti odehrávalo.
foto: Zdeněk Sokol
Na jevišti se nachází jednoduchá scénografie – tříúrovňové schody, obláčky po stranách, pro jistotu občas doplněné obláčkovým videomappingem. Jednotlivé roviny jeviště oddělovaly dvě opony, takže se stále hrálo i zpívalo, i když se jinde měnila scéna. Představení příjemně rychle plynulo a celkově trvalo 2,5 hodiny i s přestávkou. Z pěveckých výkonů mě nejvíce oslovila Valeria Talerko jako Adina. Její hlas zněl až do nejvyššího balkonu nádherně a výrazně. Ale celý hlavní čtyřlístek odvedl skvělou práci - slavná árie Una furtiva lagrima patřila k očekávaným vrcholům večera a Petr Nekoranec za ni sklidil okamžitý a zasloužený potlesk. Rychlým tempem i tanečkem na stole bavila Dulcamarova barkarola na počátku II. jednání. Do paměti se mi výrazně vryl i dynamický první nástup Belcoreho na scénu, doprovázený tanečním číslem kombinujícím balet a vojenský pochod.
První premiéru operní sezóny – Nápoj lásky od Donizettiho hodnotím jako velmi úspěšnou. Povedla se adaptace klasického díla, které působí aktuálně, že byste mu ani téměř 200 let nehádali. Přitom, pokud jste již Nápoj lásky ochutnali jinde dříve, troufnu si říct, že jej budete stále poznávat. Režisérka přistoupila s respektem k původnímu dílu a neměnila charakteristiku osob, ani základní vztahový trojúhelník či spíše čtverec, když zohledníme i Dulcamaru. A je vidět, že to chutnalo i publiku, Státní operou v Praze otřásaly nadšené a dlouhé ovace a výkřiky „Bravo!“
Jen škoda, že na takovou událost sezóny nebylo vyprodáno a zejména na II. balkóně nebyla obsazena ani polovina míst. Bylo i dosti volných lóží. Je vidět, že ani první premiéra sezóny ve Státní opeře není větší celospolečenskou událostí – žádný červený koberec, žádné celebrity, žádná větší publicita v médiích mimo běžných operních recenzí. Jaký rozdíl třeba proti Met a jejich premiéře Dead Man Walking, která probíhala ve stejný čas, navštívenou osobnostmi jako Whoopi Goldberg, Sigourney Weaver, Anne Hathaway či Ben Stiller. Šlo o událost s poměrně velkým hypem v médiích i na sociálních sítích, přes které jsem to celé sledoval. V Česku jsem nějaký přesah mimo operní kruhy nezaznamenal a je to škoda, protože představení takto slavné opery, navíc velice přístupné a srozumitelné pro širší publikum, by si to jistě zasloužilo.
foto: Zdeněk Sokol
Jen o dva dny později jsme vyrazili i s dětmi a babičkou do Stavovského divadla na dopolední představení ze série Opera nás baví, tentokrát věnované komickým operám, kde opět jednu z hlavních rolí hrál Nápoj lásky a Petr Nekoranec. Nápoj lásky je asi nejslavnějším představitelem italské komické opery. Nebo minimálně, když si na wikipedii najdete dané heslo, tak na prvním místě bude obrázek právě z této opery.
Série představení Opera nás baví patří u našich dětí mezi oblíbené aktivity a navštěvujeme je opakovaně. Děti (i dospělé publikum) se tak zábavnou a interaktivní formou dozví informace z operního světa, poslechnou si známé operní árie jak od sboru Dětské opery, tak i od sólistů a hostů. Vším provází moderátorka Jiřina Marková-Krystlíková, která umí děti hezky zaujmout i zapojit. Ty mohou vykřikovat, hlásit se, odpovídat, a ještě získat odměnu v podobě bonbónků za správnou odpověď. Celkově tak panuje uvolněná a příjemná atmosféra, do které se děti rády vrací.
Ale ani pro (pra)rodiče to rozhodně nuda není. Informace o jednotlivých autorech, různé příběhy z děje opery či jejich uvedení, ale i osobní zážitky moderátorky, postřehy sólistů, jsou edukativní i zábavné pro všechny a vystoupení hostů jsou zcela profesionální na vrcholné úrovni. To potvrdili hlavní hosté zářijového představení Michaela Zajmi a Petr Nekoranec, který pohovořil o svém pohledu na Nemorina, o tom, jak se mu role hraje, a zazpíval árii Quanto e bella quanto e cara jako před dvěma dny ve Státní opeře. Oba sólisté pak zazpívali i ukázku z Lazebníka sevillského. Většina dalších hudebních čísel zazněla v podání sboru Dětské opery.
Petr Nekoranec (Nemorino) – foto: Zdeněk Sokol
Ať již tedy s dětmi nebo bez, Nápoj lásky chutnal skvěle a lze jej doporučit všem, kdo mají rádi klasickou operu s příchutí něčeho nového. Pro nově příchozí se zase může jednat o dílo, které poslouží jako skvělá první operní ochutnávka, lehce stravitelná, která vás chytne a nepustí. A Opera nás baví probíhá po celý rok, jednou měsíčně nabízí pokaždé jiné představení, takže rozhodně neomrzí ani opakovaná návštěva. Lukáš Přikryl
O autorovi: Lukáš Přikryl se s operou blíže seznámil teprve nedávno a k této umělecké formě se dostal hlavně díky svým dětem. I když neovládá noty a nezná sofistikované pojmy spojené s operou, neodrazuje ho to od sdílení zážitků spojených s touto vášní. Právě naopak, vyhýbá se odborným recenzím a když píše, tak chce bavit nejen sebe, ale i ostatní diváky, nadšence i amatéry, a snad dokonce přitáhnout do operního hlediště další příznivce.