V uplynulém roce vznikly na pražské divadelní scéně dvě inscenace, které se zabývají otázkou, jaké to je být dítětem či dospívajícím v dětském domově. V září měl premiéru titul Takže asi tak na Nové scéně Národního divadla, předtím v květnu uvedli v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí inscenaci My děti z druhé ruky v rámci programu Nová krev DAMU. Druhý zmíněný počin zpracovává také zkušenosti účinkujících s adopcí a má mnohem intimnější charakter. V obou případech se tvůrčí týmy snaží napomoct ke změně stavu, kdy naše současná společnost neví o těchto tématech mnoho a často ji naopak ovládají stereotypní představy a zraňující předsudky.
Proti komfortu v předsudcích
Způsob, jímž komunikuje s publikem Takže asi tak, je založený na provokaci, v tomto případě otevřeně poučovací a praktické. Tvůrčí proces vyšel z rozhovorů s lidmi, kteří prošli dětským domovem nebo v něm stále žijí. Zaměřil se obecně na systémové danosti, jejichž znalost je základ pro jakékoliv další debaty. Režijně-dramaturgický tandem Janek & Natálka (Janek Lesák a Natálie Strýčková Preslová) inscenaci vytvořil s hereckou skupinou desítky mladých lidí. Stalo se tak v již devátém cyklu lektorského programu ND Young pod vedením Zuzany Kraľové. Jestli herci a herečky jsou z dětského domova, to se publikum – jak je několikrát zdůrazněno – od nich nikdy nedozví. Že byli teenageři z dětských domovů v Praze a okolí součástí tvůrčích příprav, je ovšem jisté. Účinkující na jevišti performují hravě útočný tón, pro nějž je příznačné vyčítavé zvolání: „Dokud se VY nezačnete chovat jinak!“ adresované většinové společnosti, které se v inscenaci opakuje jako leitmotiv.
Takže asi tak, foto Jan Hromádko
Takže asi tak vnímám jako satiru, jejímž předmětem jsou ti, kdo se nechávají svazovat svými mylnými domněnkami. Nebo ti, kdo na informaci, že někdo žije v dětském domově, reagují silně emotivně, a proto ne vždy vhodně, natož empaticky. Jako jednu z inspirací uvádí tvůrčí tým švédský nezávislý projekt GapMinder.org. Na této stránce si lze zábavnou kvízovou formou ověřit, do jaké míry odpovídají naše odhady ohledně témat, jako je globální oteplování, životní spokojenost nebo plasty v oceánech, statistickým údajům nabraným a vyhodnoceným týmem pod vedením statistika Oly Roslinga. Projekt má těžko přehlédnutelného pozitivistického ducha: „Naším posláním je bojovat proti zničující nevědomosti pomocí světonázoru založeného na faktech, který pochopí každý.“ Samotná inscenace je také prodchnutá podobným stylem myšlení, což se projevuje například důrazem na hravou srozumitelnou formu.
Tvůrčí tým upozorňuje, že předsudky o „chudáčcích – sirotcích“ jsou samy o sobě zraňující a veřejnosti by stačilo přemýšlet informovaněji, aby se jich zbavila. „Kdyby to lidi věděli, jak je to doopravdy, tak nám by to strašně zlepšilo kvalitu života,“ parafrázoval úvodní rozhovory s respondenty, jejichž výpovědi se staly jádrem inscenace, Janek Lesák v podcastu K jádru věci. Dětské domovy jsou místa, která si většina lidí spojuje s těžkou situací ztráty nejbližší rodiny, ještě k tomu v dětství (sama tato vize je však dost nepřesná). Od této představy je pak už jen krok k tomu, aby si ji člověk podvědomě spojil se svými strachy a nechal pak obraz těchto institucí žít živelným, vědomě nepříliš kontrolovaným životem. (Nešťastným výsledkem může být třeba zadání školní eseje na téma „Proč mám konkrétní osobu rád i přesto, že je z dětského domova.“) Anebo mnohem hůř, zmíněnou představu lze používat k rozněcování strachů jiných lidí. Třeba skrze výhrůžky ve smyslu, že se do dětského domova chodí za trest. „Mohli byste přestat strašit děti tím, že půjdou k nám domů?“
Takže asi tak, foto Jan Hromádko
Protilék namíchaný z emocí?
Za významného „viníka“ za rozšiřování zkreslených představ je tady označeno umění. Takové, které brnká na sentimentální strunu nebo ho lidé začali vnímat kýčovitě, když přestalo odrážet skutečnost. Parodicky se na Nové scéně objeví postavy jako Oliver Twist nebo Pipi Dlouhá punčocha. A také se bavíme na cizí účet, jelikož banální nahlížení na dětské domovy podporují mnohé celebrity, politici nebo vysoce postavení manažeři. Když se vystavují při pomáhání, byli by sami proti sobě, kdyby rozporovali emotivní představu dětských domovů jako smutných míst. Co je nejpodstatnější – člověka během představení občas zamrazí, když si připustí, že některé předsudky sdílí, protože se nad nimi nikdy nezamyslel. V mém případě to byl třeba chybný předpoklad, že bydlet v dětském domově většinou znamená nemít rodiče nebo s nimi nebýt v kontaktu. („Ani ne 1 % dětí v domovech nemá ani jednoho rodiče (…) Drtivá většina rodiče má, často se s nima i pravidelně stýká, jenom se o ně z nejrůznějších důvodů nemůžou nebo nejsou schopný postarat.“) A kdo si může být jistý, že (by) nikdy nezareagoval podivně či krajně nevhodně na zjištění, že někdo známý vyrůstá v dětském domově.
Ve tvorbě Janka & Natálky se většinou nachází nějaký typ přímočarosti a připravenosti nachytat publikum v jeho primitivnějších polohách, zajaté svými automatismy, okouzlené kýčem nebo různými chytlavými představami. Je to práce s divadelním ohněm, která jejich nejúspěšnějším dílům zajišťuje na poměry nezávislého divadla mimořádnou popularitu. Bývá vzrušující spatřit na jevišti nelichotivý odraz sebe samé, nechat se nachytat. Zároveň se ale sázka na skutečnost, že budou mít nad publikem navrch, může někdy fatálně minout účinkem. Vzpomínám například na svou účast na inscenaci Janka & Natálky v NoD Roxy Šmejdi útočí, která v rámci své výpovědi využívala prezentaci kouzelnických triků, do nichž jsem občas dokázala dost snadno vidět, a efekt údivu se tudíž míjel účinkem (opačného názoru ovšem byla v rubrice Spora Natálie Bulvasová v tomto textu). Dovedu si představit, že i Takže asi tak zanechá podstatnou část publika nevtaženou, protože ne všichni mají sklony považovat tropy ze stárnoucích uměleckých děl za realitu a ne každý rozumí, jak se někdo může nechat strhnout potřebou pomáhat bez ohledu na pocity druhé strany. Pasáže, které takové situace zobrazují a parodují, se v takových případech mohou stávat pouhými výzvami k výsměchu.
Takže asi tak, foto Jan Hromádko
Naopak spolehlivě by publikum myslím mělo ocenit způsob, jakým zde vystupují mladí amatérští účinkující. V uchopení jejich rolí se snoubí dva protikladné principy. Na jednu stranu zastupují skupinu lidí, která obvykle vůbec nebývá slyšet jinak než skrz zkreslené mediální obrazy. Na stranu druhou se od nich samozřejmě neočekává, že suverénně umluví celý sál pro čtyři sta diváků. Mladí účinkující – ať už mají k postavám lidí z dětských domovů, které zastupují, vztah jakýkoliv – veřejně pronáší to, co bylo inscenačnímu týmu svěřeno v soukromí, mnohdy o záležitostech, které jsou citlivé a neříkají je na potkání. Účinkující jsou tlumočníci mezi soukromě zakoušenou realitou a veřejností. Postavy, které nehovoří ani za sebe, ale ani o někom druhém. Nacházejí se kdesi v meziprostoru. V hereckých projevech se proto snoubí princip zesílení se zachováním dojmu přirozenosti a civilního projevu. Inscenace má rámec vysílacího studia, nad nímž je napsáno velkými písmeny: „LISTEN!“ Mluví se do mikrofonů, což účinkujícím odlehčuje od technických starostí, a naopak to vede k fokusu na jemné nuance projevů a umožňuje to hravost. Většina zážitků a zkušeností je mluvčími okomentovaná tak, aby si bylo možné odnést rady a doporučení. Publiku je poskytnuta spousta orientačních bodů, díky nimž možná několik lidí začne pomáhat efektivněji nebo získá pevnější půdu pod nohama.
K obrazu hrdiny a ještě hlouběji
Při přemýšlení o Takže asi tak je důležité vzít v potaz, že hlavní roli tu hraje veřejný obraz v nejširším smyslu a že dílo má být do velké míry praktické. Útočí na obraz „chudáčků“ a v poslední scéně explicitně nabízí zcela opačný obraz hrdinů: „Ty jsi vlastně něco jako hrdina, který to celé přežil!“ zaznívá v závěru inscenace. Všechno v ní ale průběžně směřuje k tomuto obrazu extrémně zdatných a obdivuhodných lidí, což je dané už tím, jak tvůrci udělali vše pro to, aby to účinkujícím co nejvíc slušelo v doslovném i metaforickém smyslu (včetně například slavnostních kostýmů Jany Hauskrechtové v úvodu). Janek & Natálka říkají v doprovodném podcastu k inscenaci, že je pro ně zásadní v každém z hereckých účinkujících – ať už mají profesionální vzdělání nebo ne – objevit osobní „superschopnosti“ a na nich herecké výkony postavit. Herci a herečky už svou silnou jevištní přítomností mohou vzbuzovat obdiv a respekt.
My děti z druhé ruky, foto Lucie Urban
V mnohem komornější inscenaci My děti z druhé ruky v režii Róberta Štefančíka a dramaturgii Ilony Smejkalové se také objevuje obraz hrdiny, jelikož se však jedná o dílo tvořené především z niterné perspektivy těch, kdo dětským domovem prošli, ukazuje se z o poznání komplikovanější a méně pozitivní stránky. Konkrétně se o hrdinství mluví v souvislosti s útěkem jedné z postav k pocitu vlastní „úžasnosti“ a „výjimečnosti“, jímž si vynahrazuje přítomnost plnou nejistoty a pocitu ohrožení. A naznačuje také zdroj tohoto životního pocitu: „Jsem úžasný! Nechtěli byste něco takového doma?“ K představě dítěte žijícího v dětském domově jakožto prodejního artiklu, který si lze navolit podle preferencí a následně vrátit, kdyby nevyhovoval, mají vztah obě postavy. Tentokrát se tvůrci vydávají do vod velmi osobních prožitků. Samozřejmě, ani tato vyprávění nebudí sebemenší dojem stěžování si, natož naříkání na osud.
V My děti z druhé ruky herec a herečka – absolventka herectví KALD DAMU Martina Znamenáčková a současný student Michal Sikora – za své příběhy osobně ručí a nabízejí z hlediska psychologie postav mnohem plastičtější pohled na to, kým jsou či koho představují. Deklarují sice, že inscenace není autobiografickým dokumentem jejich života, čerpají však v této autofikci ze svých zkušeností lidí, kteří strávili část života v dětském domově a později byli osvojeni. Pro atmosféru představení je zásadní, že oba účinkující dostávají hodně prostoru k tomu, aby projevili svou osobitost.
Vyniká tím rovněž fakt, že zkušenost s dětským domovem každou z obou postav ovlivnila úplně jinak. Martina Znamenáčková vnáší do hry jemnou hravost a také občas zaujímá pozici tématu neznalé divačky, která se ptá na často kladené otázky a pomáhá tak publiku lépe se zorientovat. Obecně se prezentuje jako člověk, který rád o někoho pečuje. V tomto ohledu zcela protikladný Michal Sikora nechává hlavně v druhé části vyniknout svůj bavičský talent a dává průchod i cynickému humoru. Obě postavy spojuje skutečnost, že mají svá loutková alterega, která se živým představitelům nepodobají. Tito dřevění manekýni vlastně působí trochu erárně jako „prostě nějaké loutky“ ne zrovna moderního stylu. Právě oni to však nejvíc schytávají v modelových scénách, kde je společnost vnímá odosobněně.
My děti z druhé ruky, foto Lucie Urban
Temnota online diskutování
V jedné z nejvýraznějších pasáží inscenace účinkující reprodukují atmosféru internetových – z podstaty velmi asociativních – diskusí. Když se v tomto online prostředí vynoří něco, co se týká buď zoufalé situace rodičů, kteří se nezvládají postarat o své děti, anebo starostí těch, kdo by si rádi nějaké osvojili, okamžitě jsou taková sdělení infikována celkovým komunikačním stylem daného prostředí, jemuž dominují pravidla silných emocí. Právě ta vykreslují v My děti z druhé ruky plasticky a důkladně. Princip internetových diskusí se manifestuje právě na dřevěných manekýnech, kteří – ač nejsou živí a možná ani nikoho živého nereprezentují – dokážou vzbuzovat extrémní emoce. V jedné scéně dostávají na zadek, a i když je to jenom jako, málokoho to nechá chladným. Osobně jsem prožívala silný diskomfort a na naší repríze dokonce v tento moment jedna divačka opustila sál a už se nevrátila. Výkřik: „Děti jsou svině!“ je pod vlivem takovýchto provokací představivosti (ať už jsou zhmotněné na divadelním jevišti nebo se odehrávají pouze ve sdílené představivosti internetových diskutujících) stejně agresivní jako osvíceně znějící poučení, že domlouvání dětem nesmí být manipulativní a že každý má právo na vlastní styl výchovy.
Během představení se neustále přelévá osobní rovina do té společenské a naopak. Umožňuje to velká formální různorodost inscenace. Ta je sice v základu postavená na vyprávění, ale zahrnuje i lyrické pasáže nebo metaforické obrazové výjevy. Na jednu stranu je tu zachycen naprázdno se rozvíjející antagonismus projevů negativních emocí a jejich extrémně „rozumné“ protiváhy. Na stranu druhou postavy vyprávějí o svých hlubokých niterných zraněních, v jejichž světle se veřejné diskutování vyjevuje ve své povrchnosti. Jakožto čtenářka scénáře a tématem zaujatá posluchačka ale bohužel musím konstatovat, že velká část těchto intimních sdělení nepřeklene rampu mezi jevištěm a hledištěm v té síle, jakou by zasloužila. V přívalu textu, který je obtížné z hlediště uvnímat, zaniká například vyprávění Michala Sikory o opakujících se snech jeho postavy. Přitom při pouhém čtení scénáře patřily právě tyto pasáže k těm nejsdělnějším a nejodvážnějším. Na rozdíl od za všech okolností srozumitelného a divadelně suverénního, leč poněkud jednostranného Takže asi tak, se v My děti z druhé ruky staví vztah k tématu nad ambici vše divadelně „prodat“. Což sice může být v principu sympatické, ale zároveň je to velká škoda. Možná, že vůbec nejsilnější dojem, který jsem z této inscenace získala, byl ten podprahový. Martina Znamenáčková a Michal Sikora podávali téma věcně a z nadhledu, ztělesňovali všechno jiné, než je ten inscenací tolik kritizovaný silnými emocemi zatížený přístup.
Základní kameny kritické debaty?
Jak je vidět z různých mediálních ohlasů, mezi něž patří například návštěva účinkujících My děti z druhé ruky v Událostech, komentářích ČT24 nebo reportáž o Takže asi tak v časopisu Forbes, obě inscenace jsou ze společenského hlediska vnímány jako průkopnické. Několik negativních reakcí vyprovokovala v mém okolí inscenace Takže asi tak, která ve snaze bořit předsudky o dětských domovech jako tísnivých místech opomíjí problémy, které tyto instituce mohou svazovat obzvlášť v chudších regionech (od nefunkční logistiky až po zneužívání moci ze strany personálu). I během debaty po představení vyvstalo, že se jedná o dílo značně pragocentrické. Také z bezprostředních ohlasů na My děti z druhé ruky vyplynulo, že inscenace vrhá na život v dětských domovech a proces adopce poměrně pozitivní světlo oproti jiným informačním zdrojům.
Jakožto řadová divačka, která má o dětských domovech pouze zprostředkované znalosti, těžko posoudím informační vyváženost obou děl. Předpokládám však, že Takže asi tak i My děti z druhé ruky vznikly ve spolupráci s lidmi, kteří mají zkušenosti s pobýváním v dětských domovech s dobře nastaveným fungováním. Anebo se tito lidé rozhodli vycházet spíš z toho, co na svých zařízeních oceňovali. Nakonec, společenská debata – jak ukazují díla samotná – asi není v Česku na takové úrovni, aby se dal pěstovat kritický pohled. Věřím, že je nutné nejdřív určitému fenoménu porozumět a až poté má smysl přistoupit k jeho hodnocení. Oba tvůrčí týmy se v první řadě pokusily vytvořit takovému trendu základ. Jít nad úroveň fragmentů pronášených na základě malého počtu subjektivních zkušeností.
Barbora Etlíková
Jak smysluplně pomoct lidem žijícím v dětských domovech lze zjistit například na webu inscenace Takže asi tak. Nebo lze přejít přímo na stránky organizace Spoluživot, projektu hosti! či DEJME DĚTEM ŠANCI.
Za inspirativní poznámky ohledně Takže asi tak děkuji studentce Kritického semináře na KALD DAMU Evě Vrbové.