epistolární úvaha nad přípravou inscenace Hrdinky,
a to v kontextu nejenom divadelním
Scéna z inscenace Hrdinky. Foto: David Konečný.
***
Jsem unavená.
Jsem unavená ze špatného divadla.
Jsem unavená ze špatného běloruského divadla.
Jsem unavená ze špatného běloruského divadla v azylu.
***
Hrdinství je vydržet x hodin špatného divadla jenom proto, že je běloruské.
A je pak hrdinství takové divadlo dělat?
Pokud je běloruské, a navíc v azylu – asi ano. Rozhodně. Dokazuje to počet potlesků ve stoje po jakémkoliv běloruském představení v exilu. Pro zkušeného divadelníka je ale takové divadlo hrdinstvím jenom, pokud není až tak špatné, že se na něj člověk nesnese ani dívat – a tak kouká raději někam vzhůru (protože z představení se neodchází), ideálně na strop.
***
Během přípravy inscenace Hrdinky, na které jsem pracovala jako asistentka dramaturgie, jsem také měla možnost se často dívat vzhůru, ale už jiným způsobem. A ne na strop. Ten totiž na dvorku Divadla Husa na provázku není – od nebe ho dělí jenom tenká kovová síťka.
Pozoruji pavlač, na které se pořád něco děje. První dojmy – nečekané. Děs. Záblesky porozumění. A bezradnost, jak si vysvětlit to, co vidím a slyším. Uvědomuji si, že k tomu nesmím přistupovat logicky – musím cítit. Texty běloruské dramatičky v českém překladu zní pod zvuky zrychlujícího se šplouchání vody a beatů jako zpomalený vývoj vnitřní apokalypsy. Herečka v afektu, herečka ve vodě, herečka zvedá hlavu a začne koktat… Nejvíc bych si teď přála zkusit teplotu vody anebo herečce nahodit text. Ale radši si pomyslím, že dušení se verši asi bude umělecký záměr – vždyť k téhle pomatené roli to sedí. Děs ve mně postupně přechází v klid. Zdá se, že běloruské divadlo v azylu je dnes v bezpečí. Mezinárodní umělecká syntéza se blíží k nejvyššímu bodu – zrození experimentu, po jehož zhlédnutí někdo určitě bude říkat, že moc neví, co to právě viděl.
Scény z inscenace Hrdinky. Foto: David Konečný, Jakub Čáp.
***
Toužím po experimentu.
Po běloruském experimentu v azylu.
Po přesazích. Po kontaktu běloruského vědomí s českým divadlem.
Bude to spolupráce, anebo spíše konfrontace?
***
Věnovat se automatickému psaní v průběhu zkoušek je opravdovým tvůrčím privilegiem. Věřím ale, že dramaturgické asistenci propívá možnost se na pár vteřin odpojit od praktického „teď a tady“ na zkušebně a ponořit se do nahodilých asociací – nezúčastněně pozorovat proces či poslouchat se zavřenýma očima. Vnímat, hledat, odpovídat…
Dlouhý seznam různorodých otázek, sestavený čtyřmi herečkami a jedním hercem, na mě tvrdohlavě zírá ze zdi. Zapisuji si to, co právě zaznělo v mém okolí a v mém nitru. Odkládám sešit. „Odcházím“, tedy odevzdávám se vlastní náhodné myšlenkové řadě… Herečka Tereza Marečková do mého sešitu najednou kreslí tři srdíčka. Koutkem oka to zahlédnu a usmívám se. Naše společné fyzické a hlasové tréninky a sezení, která po nich následují, připomínají terapii. Tu potřebuji i já: nejenom jako citlivý tvůrčí člověk, ale hlavně jako běloruská žena.
Zkouška inscenace Hrdinky a stránka z deníku. Foto: Vojtěch Šoula, archiv autorky.
***
Hrdinství je mluvit o svých traumatech nahlas.
Pracujeme na zkušebně na plakátech. Přišla jsem později, ale stejně se přidávám k souboru, protože cítím, že to potřebuji, a navíc – koláže miluju. Sedám si na zem jako děcko – teď si to můžu dovolit. Na pozadí hraje hudba. Začínám pátrat po stránkách všelijakých časopisů a novin, hledat asociace s vlastním hrdinstvím a uvědomuji si, s jakou rychlostí se zapnula a pracuje má imaginace. Najednou cítím velkou úlevu. Lepím si vystříhané obrázky na obrovský bílý plakát, užívám si výsledný eklektický bordel a říkám u toho Viktorce Knotkové, že se cítím jako doma, je mi tu dobře.
Pak se postupně chystáme přiznávat, co všechno jsme to vytvořili. Jsem poslední na řadě. A vím, že má výpověď bude mít spíše charakter zpovědi. Zdá se mi, že cítím vůni ticha – tak je výrazné a příjemné. Mám divadlo nade vším. Je pro mě „útěkem do divočiny“, kosmem, módou, přírodou a protichůdnými pocity, odráží mou rozporuplnou existenci. Divadlo je, tak jako láska podle citátu na výstřižku, za prahem života. Nacházím v sobě hrdinství, abych to řekla nahlas – že divadlo jsou pro mě jako pořád dokola se opakující Dziady. „Divadlo je in flagranti.“ Bůhví, odkud přesně pochází tato fráze. Ale vím, že z nějaké teatrologické studie. Znamená, že divadlo je v planoucím ohni. V běloruštině máme hezké pořekadlo: „Shořela stodola – hoří i chata.“ Vystihuje pro mě jak podstatu a smysl divadla, tak mou vlastní bytost. Oheň, scéna, věčná derniéra.
Praktické cvičení během přípravy inscenace Hrdinky. Foto: archiv autorky.
Popiska pod první fotografií: „Den druhý. Bavili se, jak jen mohli.“
***
„Máš hlas?“
Zkuste se na to zeptat jakékoliv ženy a pak – běloruské ženy.
Neříkám, že je nějaká speciální. Ale podle mě se docela liší od žen, co mají pasy států EU. Necítí se v bezpečí, proto musí být vždycky statečná a mít plán B pro případ politického stíhání. Přestanu ale už škatulkovat, je to docela relativní. I když – malá kontrola: jaké asociace vyvolává u české ženy slovní spojení „český les“? Tipuji – krásná příroda, hory, stromy a Kde domov můj?.
Víte, co vyvstane před mýma očima, když slyším slovní spojení „běloruský les“? Houšť a hluboké čerstvé jámy v zemi. Odtud není slyšet už žádný hlas.
Děkuji (asi především sobě a až pak MVČR) za to, že teď z okna vlaku vidím polský les místo běloruského. Jedu se totiž znovu podívat na běloruské divadlo v azylu. Hrdinky mě inspirovaly koupit si na poslední chvíli jízdenku a naskočit do vlaku, jako kdyby byl můj poslední.
Hrdinství je odjet na dovolenou do Běloruska po událostech roku 2020.
Ne, vůbec na to nemysli. Hrdinstvím je ve tvém případě spíše vydržet odloučení od rodiny. Dosáhnout něčeho, o čem doma můžeš jen snít, „sklouznout si po Mléčné draze, olíznout hvězdy“ – vzpomínám na řádky z „hrdinského“ monologu Terezy Volánkové.
Mít hlas je to, o čem v Bělorusku můžeš jen snít. Na každé zkoušce Hrdinek se vracíme k tomuhle tématu, protože se mu prostě nedá vyhnout, je relevantní, je to realita, je to blázinec. Nemůžeš férově volit prezidenta ani mluvit nahlas o zfalšování výsledků voleb. Slovo „hlas“ se v mých asociacích pojí s ženskými výkřiky a útoky státního OMONu, s běloruskou národní vlajkou od krve a zdmi věznic, kde je občas lepší pro „přežití“ ten hlas vůbec nemít.
Scény z inscenace Hrdinky. Foto: Vojtěch Šoula, David Konečný.
***
„Femme fatale“
„Ty nejsi herečka. Ona není režisérka. A proto je to celé v háji.“
„Hrdinky nemají klub, kde kujou pikle proti patriarchátu.
Hrdinky zakládají kluby, kde kujou pikle proti patriarchátu“.
V běloruském divadle dosud vládne patriarchální stereotyp, že režisér středního věku bez příslušného vzdělání a zkušeností může mít hvězdný potenciál. Oproti tomu režisérka generace Z bez zkušeností, i když má příslušné vzdělání, má v tomhle světě předurčený neúspěch.
Hrdinka v sobě najde sílu vyvrátit stereotypy. „Padnout, uvidět krev. Probudit se.“
Síla. Tohle slovo zní z reprobeden několikrát po sobě. Já vím proč. Protože síla je snad jediná vlastnost, co ženu udrží nad hladinou, aby se neutopila ve všech těch patriarchálních klišé. Archetyp osudové ženy mi připadá jako jejich plod. Líbí se mi ale formulace z Wikipedie: „Současná prozaická femme fatale je většinou popisována jako žena s nadpřirozenou mocí podobná čarodějce (…)“ Žena je čarodějka. Spojení její vnitřní síly, citlivosti a tvrdohlavosti v boji se stereotypy, v boji za právo mít hlas, za právo studovat či pracovat mi připadá jako hrdinství. I když boj za adekvátnost a férovost je docela únavný. Ale „hrdinky jsou unavené.“
„Únava je jen převlečená lenost.“
Lenost to není, je to zoufalství, co je nutí „zatnout zuby a dospat to jindy“. Jsem unavená z přesvědčování, že mám na to, co momentálně dělám. Že jsem talentovaná a mohu dělat spoustu věcí, nejenom sedět v hledišti a bát se říct svůj názor či nosit kávu a honit ego svým uměleckým idolům.
„Jsem tenká bílá čára, která zbyla za letadlem…“ Ale já nechci zbývat za někým. Nebudu ženou, jež se tajně převléká za muže, aby si mohla zahrát v Shakespearově dramatu. Chci slyšet, jak se ode zdí hlediště odráží ozvěna mého názoru, i když se nějakému panu režisérovi může zdát, že na to nemám. Svou zvýšenou citlivost veřejně obnažím a vpustím do žil divadla.
„Hrdinky jsou ženy, které se nehodily.“
Fyzický trénink a diskuse. Příprava inscenace Hrdinky. Foto: Vojtěch Šoula.
Tady, při práci na Hrdinkách, jsem si našla nejbezpečnější azyl pro všechno, čím už jsem a mohu být, a to díky samotné ideji inscenace. Zde se ocitly v bezpečí mé názory, úsměv a náhlé návrhy, mé první překlady scénického textu, má plačtivost a tvrdohlavá touha získat praktické divadelní zkušenosti. V této budově došla pochopení a byla vítána má traumata, má bolest a nemocná vášeň k divadlu. Moje „femme fatálnost“ nevyvolává u ostatních výsměch ani lítost.
„Ty můj milovaný, drahý pocite, jsi skutečný?“
Zde, na zkušebně a na dvorku pozoruji ostatní. Společně hledáme odpověď na otázku: „Kde mám kořeny a nohy?“ Nacházím v sobě odvahu přidat se ke cvičením, zkoumat své možnosti a po malých krůčcích se stávám ženou, která si kdysi u jednoho ze svých režisérských idolů vysloužila nedůvěru, nehodila se mu, protože byla podle jeho mínění „v háji“ – „moc“ citlivá, „moc“ zranitelná, „moc“ průbojná a „moc“ perfekcionistická dramaturgyně (bez příslušného vzdělání). Ale zároveň právě díky těmto svým vlastnostem – příliš dobrá na to, aby zůstávala pro jeho umělecké ego tak moc potřebnou femme fatale.
„Hrdinky se nemusí cítit jako neutuchající zdroj inspirace.“
Po zkoušce se dlouho dívám sama sobě do očí. Několik lidí ze souboru mi totiž během hereckého cvičení řeklo, že je mám nepřirozeně modré, moc světlé a elektrizující, jako čarodějka. Hrdinka je ta, co je v zrcadle.
***
Generální zkoušky v dešti jsou hrdinství.
Balancující mezi mikrofonem a deštníkem, Brnem a Varšavou, scénářem, dekou a sklenicí hřejivého svařáku, běloruštinou, angličtinou, polštinou a češtinou, při venkovní teplotě, která sotva dosahuje dvanácti stupňů – režisérka Palina Dabravolskaja je pro mě hrdinka. Má únava ze špatného běloruského divadla v azylu se v její přítomnosti najednou rozpouští. Naše komunikace mě „aspoň na zlomek vteřiny“ vrací domů. Nejdřív se mi Palina zdála jako velmi náročná a svévolná umělkyně. Myslela jsem, že jsme úplně jiné. Ale mým maličkým hrdinstvím byla právě každodenní snaha a schopnost jí porozumět, a nakonec objevit podobnost. To, co Palina vyjadřuje nahlas, já skrývám pod mlčenlivou zamyšleností.
Generální zkoušky inscenace Hrdinky. Foto: Vojtěch Šoula.
***
„Čím se měří hrdinství? Kvantitou? Kvalitou?“
Zamýšlím se nad tím na své osobní rovině. Pro mě se třeba hrdinství mimo jiné měří také pocity. Čím větší dosah mají mé činy, tím silnější jsou pak emoce, které z nich plynou. Já například sbírám poklony ze svých premiérových děkovaček. Respektive jejich foto a videozáznamy. Je to jedna z mála věcí, na základě kterých mě pak moje rodina může brát jako hrdinku. A to já chci. Chci, aby na mě byli pyšní. Investovali do mě všechno, co se dalo, abych se stala hrdinkou, uplatnila odvahu jít za svým snem a experimentovat se životem, měnit povolání, a nakonec se najít v divadle. Dělat pro něj je totiž taky hrdinství, protože snad nikde na světě není důstojně placené. Vybrat si práci pro duši, a ne pro peníze – to je pro mě hrdinství. Dalším jeho svědectvím bude fotka mého českého magisterského diplomu, kterou rodičům pošlu na WhatsApp.
Po premiéře Hrdinek. Foto: David Konečný.
***
„Co si mám vzít na sebe, aby mě poslouchali?“
Místo toho, abych tak, jako postava na jevišti, již právě pozoruji, převrátila svůj šatník vzhůru nohama, odpovídám na tuhle otázku, že syntézou vlastního vkusu a norem oficiálního dress kódu. Pro mě je důležité, aby oblečení mluvilo především o tom, kdo a jaká jsem. Cítím, že mi vadí, jak postava v dané situaci neuvažuje nad tím, co potřebuje a chce sdílet ona sama, ale nad tím, jak její vzhled případně můžou vnímat ostatní: „Budou pak říkat, že jsem jenom chtěla využít své ženské zbraně.“ Poslouchám to a moc tomu nerozumím. Asi se pomalu budeme muset začít stydět za to, že nám příroda dala prsa.
Hrdinství je nestydět se využívat své ženské zbraně.
***
Vezmu si „tuhle těžkou tašku“, své nové dlouhé černé šaty s elegantním výstřihem, kterému říkám aristokratický – není nijak vyzývavý, nýbrž zdůrazňuje mou krásu. Krásu ženského těla.
„Věstonická Venuše.“
Nenapadne mě ale, že to bude skoro to jediné, čím budu pro muže večer po premiéře zajímavá. Místo pořádného povídaní mi budou říkat „princezno“ a nebudou moc vnímat smysl těch zážitků, které chci sdílet. Raději bych se těmto pohledům vyhnula a někam utekla, ale uvědomím si, že vychovanost je také určitý druh hrdinství… a zvládnu to.
„Vždycky. Mi budou. Komentovat. Kozy.“
Na mou upřímnou otázku, proč to dělají, dostávám velice banální odpověď: „Tak když máš takový výstřih, vždyť jsou chlapi…“ Vzpomínám si, jak jiný zase říkal: „Na mě musíš s výstřihem. Odhalená záda nestačí.“ Ale já jsem se neptala, co kdokoliv z nich chce, a neměla jsem za cíl na ně nijak zapůsobit. Vzala jsem si jenom na sebe něco, co vyjádří mou náladu, vnitřní stav a to, jak vnímám tohle představení, jak se cítím. Na každou premiéru si vždy vybírám šaty podle kontextu a tématu inscenace. Nevím proč, ale ve většině případů jsou černé.
„Hrdinky se můžou oblékat, jak chtějí.“
O tom tento projekt je, proto je pro mě důležitý. Chci, aby lidé divadlu naslouchali, protože se zdaleka ne vždycky dělá pro zábavu. Musíme myslet na to, že divadlo především doopravdy odhaluje problémy. Promlouvá za nás, v daném případě – za ženy, které potřebují, aby byly brány vážně jako osobnosti, a ne jako sošky Věstonické Venuše, ne pouze jako krásné a tiché múzy, stvořené k nehybnému sezení v koutě a doživotnímu pózování nějakému tvůrci.
***
„Ofélie žije“
Hrdinství je proměnit vlastní předsudky v novou filozofii.
Do jisté míry jsem dřív odmítala feminismus. Teď, po práci na Hrdinkách, vím, že jsem ho prostě jenom nechápala. Myslím, že feminismus je záštita ženy před světem, ve kterém je a priori brána jako slabší, méně rozumná, méně schopná, méně talentovaná a omezenější ve svých schopnostech než muž.
Scéna z inscenace Hrdinky. Foto: David Konečný.
„Jasně, jsi baba, co ty vůbec můžeš umět a chápat?“
„Kdo to šeptal
Kdo dával pokyny“
Nejednou jsem slyšela od různých žen, že jim tohle nebo něco podobného vmetl do tváře nějaký muž – ať už doma nebo na divadelním jevišti. Takové historky pocházejí převážně z postsovětského prostoru. Tam ten sexistický stereotyp pořád žije… Ve většině případů ale ženy mlčí. Já o sobě vím, že bych hned odpověděla. Já bych explodovala a vyslovila všechno, co by mě v danou chvíli napadlo. Tohle teď považuji za feminismus. Nedokazovat nic, nebránit se, ale odkázat člověka zpátky tam, kam on a jeho tvrzení patří. Cítím, jak ve mně tato jistota vře – čím víc naslouchám scénickému textu Hrdinek, vnímám jeho obsah, prožívám hlasovou hereckou interpretaci, tím silněji. Zavírám přitom oči.
„Kde jsem? Kde jsem? Tady jsem.“
Uvědomuji si, jak se ta inscenace podobá mně samotné. Je eklektická, ale sluší jí to, působí zvláštně, občas dokonce děsivě. Zde, na posledních zkouškách Hrdinek se dívám do očí vlastním strachům. Je mi zle. Ale v dobrým. Prožívám všechno až moc? Nemám brečet a myslet na bolestivé asociace, které ve mně inscenace vyvolává? Nemám být citlivá, musím se víc usmívat? Čert to vem.
„Nedívejte se na mě. Dlužím vám něco? Už nic.“
Scény z inscenace Hrdinky. Foto: David Konečný.
Každý pohyb herečky při svlékání oblečení, každý její krok, ať už po schodech či k vodě mě drží v napětí a zároveň učí, že jsou tyhle stavy úplně v pořádku. Hrdinky jsou manifest, který ženám říká: „Jste v pohodě.“ Jsem v šoku. Celé to ke mně natolik promlouvá, že podvědomě otevřu pusu a začínám synchronně s Terezou Marečkovou polohlasně říkat text. Připojuji se ale jen k poetickým odpovědím na útoky.
„Nejsem loď, která umí vydat tak silný signál, že ji uslyší kosatky a vorvani. Jsem ta, co si ukousne jazyk…“ – Slza.
„… Stojí na břehu a dívá se na lodě, které se vznášejí v dálce.“ Těžká slza.
Říkala jsem si, že se mě mimo jiné pravděpodobně dotklo znění textů v češtině a náhlé vědomí toho, že jsem pracovala na jejich překladech. Básně běloruské dramatičky jsou pro mě najednou jako vlastní děti. Jsou mnou, jsou se mnou, „vylijí se na mě s horoucí sprchou…“
Usmívám se. Pane Bože. Není lepší způsob, jak k divadlu něco cítit, než ho vnímat jako druhého člověka.
„Zatímco mé tělo vtahuje vír.“
Natallia Michalina Skarynka