Choderlos de Laclos vydal roku 1782 epistolární román Nebezpečné známosti, v němž popisuje manipulativní intriky cynického vikomta de Valmont, rafinované markýzy de Merteuil a nevinné madame de Tourvel, která se stává objektem jejich sázky a citového boje. Příběh rozkrývá hru plnou svádění a morálního rozkladu předrevoluční francouzské šlechty. Režisér Jakub Čermák v libereckém Divadle F. X. Šaldy dokazuje – obdobně jako Miloš Forman ve filmovém Valmontovi z roku 1989 – o jak aktuální text se jedná, je-li převeden na scénu prostřednictvím současného divadelního, případně filmového jazyka.

Ústřední dvojice v podání Filipa Jáši a Karolíny Baranové si všemi svými činy potvrzuje moc nad druhými a alespoň před sebou nijak neskrývá přesvědčení, že „pomsta je víc než láska“. Mezi libereckými de Merteuil a Valmontem to skutečně jiskří, přestože si navzájem ubližují. Okouzlující Baranová, jejíž markýza je svůdná, krutá i zábavná, a herecky velmi přirozený Filip Jáša hrají postavy plné nevyslovených citů. Jejich vztah může připomenout třeba dynamiku protagonistů Normal People od Sally Rooney. De Merteuil je navíc tělesně výrazně stylizovaná. Baranové tělo je neustále v napětí, v postoji připomínajícím kočkovitou šelmu připravenou ke skoku. Propjaté nohy a vysoké podpatky podtrhují její dravost, stejně jako kostým tvořený jen body, silonkami a krátkým kožichem. Jášův Valmont svádí ženy tím, že přichází s reprákem v bílé teplákovce, případně do půl těla nahý, tančí breakdance na Alors on danse a před zraky svých potenciálních milenek dělá kliky. Dokáže ovládnout celý prostor a zkrotit ho umí jen de Merteuil.

Čermák postavy přibližuje současnému světu, nejde ale o přímou aktualizaci, spíš o alegorii dnešní doby. Mladí Cecilie a Danceny se svádí za pomoci K-popu, používají sprostá slova, většina mluvy však zůstává v minulosti. Díky tomuto napětí vzniká nadčasový příběh o zoufalství obecně a snaze ho nějak zamaskovat (ať už drogami, sexem nebo manipulací s druhými). Nejtragičtěji nepůsobí ani tak scéna zlomené de Tourvel (Eliška Jansová), která umírá po Valmontově odmítnutí, ale moment, kdy markýza na vikomtově pohřbu chytne jeho bezvládnou ruku, protože si právě všimla něčeho, co by mu chtěla říct. Zapomněla totiž, že je mrtvý.

K velkému posunu došlo u paní de Tourvel, která se z oddané křesťanky v předloze stala ekologickou aktivistkou. Vyjadřuje se prostřednictvím transparentů s nápisy „how dare you“, „science is not silence“ nebo „free hugs“, které bývají zapojeny do herecké akce. Například karton s nápisem „stop racism“ po ohnutí nese jen slovo „stop“, jímž žena dává najevo, aby ji Valmont přestal svádět. Jde o přesný aktuální výklad uvědomělé mladé ženy, která nemá potřebu zaplétat se s povrchním svůdníkem, protože má vyšší cíle. Právě skrze podobné obrazy, častokrát víc než slovy, Čermák – jak je u něj zvykem – příběh vypráví.

Žhavá a sexy inscenace vypovídá o tom, co se může stát, když spolu lidé nemluví upřímně, když na sebe berou role, aby se vyhnuli citům. Méně než o nenávisti je o neštěstí. Režisér buduje situace, v nichž jsou lidé krutí právě proto, že jsou hluboce zoufalí. Liberecké Nebezpečné známosti jsou navíc překvapivé i tím, že vznikly v regionálním divadle, a přesto sledujeme Jakuba Čermáka se vším všudy, v podobě, v jaké ho známe ze souboru Depresivní děti touží po penězích.