Nejnovější inscenace pražského Studia Hrdinů – Jedlík perel – má jasné téma: zkoumání dezinformací. Ambiciózní téma však přehlušuje jevištní balast, neuchopitelnost a přehlcenost, pro něž se nosné myšlenky vyřčené na začátku postupně vzdalují a šednou, až mizí úplně.
Jedlíkem perel, jehož si sám napsal i zrežíroval, navazuje Vojtěch Mašek na své předchozí mapování dezinformací a konspiračních teorií skrze různá média (komiksy Svatá Barbora a Sestry Dietlovy, film Arvéd a další). Ve vzniklé jevištní podobě Mašek diváka seznamuje s osamělým a podivínským mužem (Petr Jeništa), který se uzavírá sám do sebe. Ve vlastním světě polopravd, nepravd a mentálních deformací se odstřihává od domnělého systému, který mu lže a snaží se jím manipulovat.
Petr Jeništa | Michal Ureš
Do jeho dílny plné podivných sonarů, čidel, televizí, mikrofonů, diktafonů a dalších udělátek přichází tajemná dívka (Tereza Maxmilián Marečková). Muž ji pozval, aby mu vyrobila celotělovou masku, s níž by se mohl vydávat za někoho jiného. Jenže z nejprve umírněné tvůrkyně masek se postupně stává enigmatická a dominantní „nadlidská“ postava, která coby průvodkyně podporuje mužovy výplody. Manipuluje jím a na konci ho uzavírá do jediného bodu jeviště, který přesouváním předmětů vytvořila.
Tereza Maxmilián Marečková, Petr Jeništa | foto Michal Ureš
Inscenace se tak v podstatě skládá ze zdlouhavého dialogu obou postav, v němž tajuplná žena s nadšením utvrzuje muže v jeho bludech. Ať už spolu mluví o tajemných sektách a elitách řídících svět či o nadčasových umělcích, jejichž dílo se tolik vymykalo tehdejším normám, že určitě muselo být vytvořeno mimozemšťany, muž se postupně víc a víc propadá do hlubin své mentální deformace a jeho průvodkyně tomu s uspokojením přihlíží.
Spíš než ucelené a kompaktní divadelní dílo připomíná Jedlík perel vizuální esej, sice velmi abstraktní, ale jasně tematizovanou. Téma se promítá jak do expresivního herectví tajemně zakřiklé a sekaně se pohybující Marečkové i roztěkaného a paranoidního Jeništy, tak do scénografie využívající různých technických přístrojů a jazyka, který se postupně rozpadá, až na konci obě postavy mluví fiktivní zkomolenou řečí.
Tereza Maxmilián Marečková | foto Michal Ureš
Přestože Mašek v Jedlíkovi perel zaplňuje jeviště Studia Hrdinů mnohdy nečitelnými a zdánlivě nesmyslnými nánosy, spatřuji přes divadelní kal klíčové téma: jak pomatenou a nemocnou se může lidská mysl stát po zasažení dezinformacemi, deziluzemi a fanatismem. A to je, přiznejme si, problematika aktuální a důležitá. Otázkou však zůstává, jestli může takové téma zarezonovat v rámci tak zmatečného a neuchopitelného provedení.