Téma 29. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka zní stejně jako název jedné z uvedených inscenací: ja nichts ist ok (ano, nic není ok). Podle tvůrců děl opravdu nic není v pořádku, a to nejen v extrémních situacích války nebo přírodních katastrof, ale v manželství a partnerských vztazích, při porodu, během výchovy dětí. Tento „nepořádek“ se ve společnosti projevuje – a pravděpodobně i vzniká – odcizením. Nebo alespoň tak by se dal interpretovat fakt, že tři z německojazyčných inscenací hlavního festivalového programu – #Motherfuckinghood, The Silence a ano nic není ok – jsou monodramata, a na jevišti tak obnažují osamoceného jednotlivce. Vídeňské Scény z manželského života sice počet aktérů násobí na dva a v Hamletovi ze Schauspielhaus Bochum se v roli všech Shakespearových postav objevují dokonce celí dva herci a jedna herečka, téma vzájemné vzdálenosti ale zůstává stejné. 

Postavy mluví především o mezilidských vztazích. Jejich distancovaná pozice a nadhled však nepřinášejí odlehčení a přehnanou veselost. To vtipné je okamžitě shozeno, nachází se na hraně korektnosti nebo po něm následuje prudký střih do vážna. V #Motherfuckinghood například herečka Claude De Demo hovoří o zkušenostech s traumatickým porodem a narozením mrtvého dítěte, aby se vzápětí v roli moderátorky zábavní televizní show dotazovala publika na to, co znamenají spojení „mental load“ či „father underperformance“ a vybranému divákovi bojujícímu proti divačce explicitně a s mnoha vtipnými grimasami napovídala. Ve Scénách z manželského života zase visí postavám z břicha střeva, případně pupeční šňůra, s jejíž pomocí jedna z nich, Marianne, onanuje, zatímco vráží pánví do svého bečícího manžela na čtyřech… Což je místy tak absurdní, až je to komické. Humorných momentů se však v pěti zmíněných inscenacích nachází minimum (Scény jsou světlou výjimkou). Jeden až tři osamocení aktéři pronikají do zlomeného nitra, do hloubky vlastní identity a nabízejí pohled na společnost vedený z vnitřku. Tvůrci tak vycházejí z jednotlivce, ale nakonec se apelativně obracejí na celou společnost, která se má s problémem vypořádat.

Monodrama #Motherfuckinghood v režii Jorinde Dröse vychází ze zkušeností více žen s mateřstvím, těhotenstvím a ženstvím, nechává je ale promlouvat ústy jediné postavy. De Demo ve vysokých podpatcích a s umělým těhotenským břichem (symboly ženy v patriarchátu) vznáší palčivé podněty pro společnost, jež podle mnohých feministických teorií potřebuje revoluci, aby se oprostila od neplacené práce v podobě péče a závislosti na ženách jiného než – v případě inscenace z Berliner Emsemble – německého etnika.

Scény z manželského života uváděné ve vídeňském Volkstheater se dvěma herci se od berlínského #Motherfuckinghood tematicky tolik nevzdalují. Na konkrétním příkladu poukazují na problémy celé společnosti. Bergmanův ikonický film zpracoval švédský režisér Markus Öhrn campově za využití hyperboly a popkulturních odkazů. Stylizované masky s naddimenzovanými rty a očima tvoří z manželského páru kvazi-Simpsonovi, uměle zvýšený hlas (tzv. „glitch voice“) je pak připodobňuje k počítačovým postavičkám. Gore estetika ladí inscenaci do toho nejpodvratnějšího uměleckého žánru, jenž je sice nechutný, ale mnohým dílům (například letošní Substance) umožňuje upozorňovat na podstatná témata. Podobně tomu je i ve Scénách. Silné bílé světlo jako by sterilizovalo celý hrací prostor a ve vší čistotě odhalovalo to odporné v lidech, co se týká třeba ženských reprodukčních práv a z nich vyplývající nerovnocenné pozice v heterosexuálních vztazích. Öhrn ukazuje špatné přímo a explicitně, až tak, že to může být velké části publika nepříjemné (jak mi alespoň potvrdil odliv diváků během přestávky). 

Mírnější formu kritiky přinášejí Fabian Hinrisch a již zesnulý René Pollesch ve „vlajkové“ inscenaci festivalu ano nic není ok. Tematizují osamělost neustále narušovanou potřebou komunikovat s druhými. Hlavní postava v podání Hinrichse si sice na své osamocení stěžuje, ale zůstává sama z vlastního přičinění: se svými spolubydlícími z různých důvodů komunikovat nechce. Ústřední situaci spolubydlení tady tvůrci podávají jako paralelu lidstva žijícího ve společenství spíš z donucení než z radosti. Hinrichs hraje všechny spolubydlící a zároveň je vypravěčem příběhu. Do jeho dlouhých nočních monologů (podobných nekonečným myšlenkám v minutách nespavosti) se propisuje obrovský stesk: stesk po ideálním způsobu soužití, ať už na malém prostoru bytu nebo napříč hranicemi států na pozadí nedostupného bydlení, donáškových služeb, ohrožení masovou střelbou a faktu, že „všichni musí k doktorovi, ale nikdo tam nejde“. A jen o tom jeden vedle druhého vehementně mluví.

Koneckonců hodně se mluví ve všech inscenacích. #Motherfuckinghood dokonce působí jako performance lecture, v jiných se repliky množí proto, aby tematizovaly vyprázdněnost komunikace (Scény z manželského života, Macbeth). A v některých – The Silence a ano nic není ok – se tvůrci zřejmě snaží něco co nejjednodušeji a nejsrozumitelněji sdělit. Slovům přece rozumí (téměř) každý. Potřeba předat zprávu a zburcovat publikum nakonec s výjimkou vídeňských Scén převážila nad divadelností. A především: kde jsou všichni ti lidé, o nichž se vypráví? Proč taky nejsou na jevišti? Proč zůstává forma individualistická, když jsou sdělení tak sociálně angažovaná?