Jaké to je žít v zemi, kterou většina světa neuznává? A jak silné jsou divadelní stěny, které chrání umělce a jejich tvůrčí svobodu? Na tohle a další otázky se snažilo odpovědět berlínské divadelní uskupení Rimini Protokoll, které zavítalo na začátku listopadu v rámci festivalu Pražské křižovatky na Novou scénu Národního divadla. Ve dvou reprízách tam dvě performerky, jeden performer a tvůrce Stefan Kaegi s představením This is Not an Embassy (Made in Taiwan) postavili fiktivní ambasádu pro Českem, stejně jako většinou ostatních států, oficiálně neuznávaný Taiwan.
foto Claudia Ndebele
Stefan Kaegi se specializuje na dokumentární divadelní inscenace, audio intervence a často dává ve svých projektech prostor odborníkům mimo oblast divadla, kteří sice nejsou školenými performery, ale na jevišti mají publiku co říct. Podobně jako v inscenaci This is not an Embassy (Made in Taiwan), která vznikla během sedmitýdenní rezidence v Taipeiském Národním divadle. Během této doby se setkával s lidmi z různých profesí a oblastí, jejichž příběhy a zkušenosti později vtělil právě do zmíněného divadelního projektu, v němž tři z těchto „expertů všedního dne“ přímo představuje.
Taiwan lze ve zkratce popsat jako ostrovní stát s nejasným politickým statusem. Oficiálně ho uznává jen hrstka zemí a na mezinárodním poli je často označován jako „Čínská Taipei“. Proč je ale jeho postavení tak komplikované? Po druhé světové válce (v roce 1945) byl Taiwan navrácen Číně, tehdy ještě pod vládou Čínské republiky. Avšak po občanské válce v roce 1949, kdy komunisté ovládli pevninskou Čínu, se Taiwan stal útočištěm Čankajškovy vlády a fakticky začal fungovat jako samostatný stát.
V roce 1945 byl Taiwan také jedním ze zakládajících členů OSN a držel své místo i v Radě bezpečnosti jako „Čínská republika“. Situace se však dramaticky změnila v roce 1971, kdy tehdejší americký prezident Richard Nixon obnovil vztahy s pevninskou Čínou. Tento krok vedl k tomu, že Taiwan musel OSN opustit, a od té doby se snaží získat zpět své diplomatické uznání. Čínské nároky na Taiwan tak v současnosti působí sporně, protože si jej Čína nárokuje na základě kdysi existujícího vlivu. Historie ukazuje, že Taiwan byl součástí Číny jen v určitých obdobích a v různých kontextech, přičemž jeho současná identita je výsledkem desítek let demokratického vývoje, který ho zásadně odlišuje od autoritářského režimu v Pekingu. Politika „jedné Číny“, kterou prosazuje Čínská lidová republika, ale tvrdí, že Taiwan je neoddělitelnou součástí čínského území. Taiwan se ale této interpretaci vzpírá a hledá podporu mezi dalšími státy. Tyto vztahy však bývají neoficiální, protože většina zemí, včetně velmocí, si nemůže dovolit narušit své hospodářské vazby s Čínou, klíčovou průmyslovou a obchodní mocností. Taiwan se tak ocitá ve zvláštní pozici – i když není formálně uznáván, stal se symbolem demokratických hodnot a odolnosti. Právě tento ostrovní stát stojí uprostřed globálního dilematu, kde se protínají ekonomické zájmy a otázky nezávislosti.
Inscenace This is not an Embassy (Made in Taiwan) odhaluje zranitelnost malého ostrovního státu v jihovýchodním cípu Asie nejen z hlediska geologického, vzhledem k jeho poloze v Pacifickém ohnivém kruhu sužovaném častými zemětřeseními, ale také politického, kvůli tlaku Číny a její politice „jedné Číny“.
foto Claudia Ndebele
Středobodem inscenace jsou dvě performerky a jeden performer, lépe řečeno experti všedního dne, kteří na jevišti propojují hlasy různých generací a společně zkoumají podstatu taiwanské identity. Postavy v inscenaci se představují jako diplomat v důchodu (David Chienkuo Wu), digitální aktivistka (Chiayo Kuo) a hudebnice, která je zároveň dědičkou impéria tradičního taiwanského bubble tea (Debby Szu-Ya Wang). Inscenace byla po svém uvedení na Taiwanu oceněna za svou schopnost zastupovat různé hlasy a názory, přičemž zdůrazňuje i generační rozdíly v pohledech na Čínu a její vliv. Tři postavy na jevišti přirozeně nemohou zastoupit všechny hlasy Taiwanců, ale představují alespoň částečný odraz několika klíčových perspektiv, které obyvatele Taiwanu ve vztahu k Číně a vlastní identitě zastávají. Skutečnost, že tyto postavy jsou opravdoví lidé, kteří hrají sebe samy v určitých divadelně konstruovaných situacích a sdílejí své životní zkušenosti, přidává inscenaci na autenticitě z žánru dokudramatu a verbatim přístupů. Čtvrtou stěnu bourají dvě performerky a jeden performer prakticky neustále a spíše než v divadle si diváci v některých chvílích mohou připadat jako na TED Talku, který poutavě a velmi osobně přibližuje komplikovanou situaci Taiwanu a jeho obyvatel.
Kromě vzdělávací roviny se v inscenaci objevují také četné humorné momenty, které ale situaci nijak nezlehčují, nýbrž někdy až paradoxně podtrhávají její hloubku a realističnost. Jednou z nejvýraznějších takových situací je moment, kdy se v hledišti rozsvítí světla, performeři procházejí mezi diváky a na telefon, jehož kamerový záznam se živě přenáší na plátno uprostřed jeviště, je natáčejí. Konkrétním divákům pak přiřazují jména známých osobností z politiky nebo kultury (podle toho, ve které zemi zrovna hrají), čímž je symbolicky zobrazují jako hosty na slavnostním otevření nové taiwanské ambasády. Ačkoli tato scéna vyvolává smích, zůstává zároveň trpká, protože poukazuje na to, že mnohá z uvedených jmen v reálném světě Taiwan a jeho uznání rozhodně nepodporují. Mezi prvními osobnostmi se objevuje Miloš Zeman, který je v kontextu české politiky vnímán jako velmi výrazná postava bezvýhradně podporující politiku jednotné Číny. (Když například během svého prezidentského mandátu podporoval čínské investice v Česku, udržoval blízké vztahy s čínskými politiky a kritizoval také předsedu senátu Miloše Vystrčila za jeho návštěvu Taiwanu v roce 2020, kterou označil za „zbytečnou provokaci“.) Další „hostkou“ byla Renata Kellnerová, vdova po podnikateli Petru Kellnerovi, která sice po převzetí vedení skupiny PPF omezila aktivity v Číně a zaměřila se na investice v Evropě a Severní Americe, ale vztahy jejího podnikání k Taiwanu jsou zatím spíše chladné. Respektive konkrétní aktivity či investice PPF v oblasti Taiwanu nejsou veřejně známy a Kellnerová se k situaci nijak nevyjadřuje, což naznačuje spíše neutrální postoj. Dalším jménem, které se na obrazovce objevuje, je Jaromír Soukup, který je znám svými vazbami na Čínu, zejména prostřednictvím čínských investic do svých mediálních projektů. K Taiwanu má podobný postoj jako Renata Kellnerová – v jeho obchodních aktivitách není výrazněji zastoupen. Celý výběr osobností a jejich „účast“ na otevření nové taiwanské ambasády tak působí spíše utopicky, skoro jako snová vize. Že by se tito lidé ocitli společně na takové události, je takřka nepředstavitelné a skutečné dosažení cíle uznání a respektu této země tak zůstává bolestně vzdálené.
foto Claudia Ndebele
Toto doslovné fyzické přibližování se k divákům je jedním z mnoha momentů, kdy inscenace doslova křičí, že téma neuznaného Taiwanu se bytostně dotýká nejen České republiky, ale i samotných diváků. Publikum se opakovaně ocitá v situacích, kdy je cíleně vybíráno, fyzicky označeno, a doslova „odhaleno“ jako svědci geopolitické nespravedlnosti a z povahy demokracie také ti, kdo proti ní mohou bojovat. Performerky a performer se v průběhu představení opakovaně obracejí přímo na diváky, pokládají jim otázky, které je vtahují do dění, a nutí je reflektovat svou vlastní roli ve světovém kontextu. Jedním z příkladů je moment, kdy jsou diváci vyzváni, aby se navzájem podívali na štítky svého oblečení a přihlásili se ti, kteří mají na sobě kus vyrobený na Taiwanu, nebo aby se přihlásili ti, kteří vlastní telefon značky Apple. Celý akt připomíná jakési kolektivní cvičení, při kterém diváci postupně odkrývají také své vlastní vazby na globální ekonomiku a zjišťují, do jaké míry se jich toto téma osobně dotýká. Vrcholem je moment, kdy se performeři ptají, kolik diváků už někdy navštívilo Čínu. Po přihlášení zhruba tuctu lidí pak přichází hořká poznámka: po účasti na tomto představení je pravděpodobné, že už se do Číny nikdy nepodívají. Tento na první pohled nevinný komentář však odhaluje hluboké propojení umění, politiky a reality, kde se hranice mezi osobním a politickým neustále stírají.
Právě proto, že umění, politika a realita nejsou oddělené světy, ale vzájemně se prolínají a ovlivňují, nás inscenace vrací na samotný počátek – k otázkám stavby fiktivní ambasády. Performeři s diváky diskutují o názvu hypotetické ambasády, vlajce nebo hymně, které by měla propagovat, a přitom opatrně kladou otázku, zda by divákům nevadilo, kdyby právě na Nové scéně vznikla první taiwanská ambasáda v České republice. Připomínají přitom, že nikdo není nucen zůstávat a pokud s tím někdo nesouhlasí, může svobodně odejít. Jak křehká a zranitelná je vlastně tvůrčí svoboda? Jedna z performerek, Chiayo Kuo, se například v rozhovoru pro The Guardian svěřila, že měla strach, že by během představení mohl někdo vtrhnout na jeviště a performery fyzicky napadnout. Mezi performery a diváky sice existuje pomyslná hranice, ale je opravdu dostatečně silná? Produkční tým sdělil pro stejný text Guardianu, že před posledním turné obdrželo švýcarské ministerstvo zahraničí a další švýcarské orgány telefonáty od čínských úřadů, které vyjádřily nesouhlas s tím, že by se představení inscenace This is not an Embassy (Made in Taiwan) mělo odehrát ve švýcarském divadle Vidy-Lausanne. Švýcarské ministerstvo však ujistilo produkční tým, že svoboda uměleckého projevu je ve Švýcarsku zaručena a inscenace nebude žádným způsobem cenzurována. Jak pevná je ale tato svoboda uměleckého projevu v globálním kontextu? Možná ne tak, jak bychom si přáli, protože některá divadla a umělecké festivaly v Singapuru, Japonsku nebo na Novém Zélandu inscenaci odmítly uvést, jak poznamenává performerka Kuo, pravděpodobně kvůli tlaku ze strany Číny. Na konci roku 2023 bylo představení bez vysvětlení zrušeno také na festivalu v Mnichově.
foto Claudia Ndebele
Jak by se měla jmenovat taiwanská ambasáda v Česku? Jakou zemi by měla zastupovat a jakou vlajku by měla vyvěsit? To jsou otázky, na které se performeři během představení snaží nalézt odpověď. S téměř dětskou hravostí přibližují divákům celý hypotetický proces vzniku ambasády, když na plátně promítají fotografii prázdné místnosti, postupně do ní rolují koberec, přidávají pokojové rostliny a nakonec se performer David dohaduje s performerkou Chiayo, zda doprostřed ambasády umístit tříbarevného velblouda z dynastie Tang nebo umělecké dílo sestavené z deseti tisíc použitých iPhonů od taiwanského umělce Lin Shih Pao. Performeři během představení často prezentují své rozdílné názory, ať už jde o osobní vkus nebo generační rozpory. Například David Wu, který zastupuje starší generaci, pevně věří, že tehdejší diktátor Čankajšek a jeho syn Čankajšek Čing-kuo byli obdivuhodnými vůdci, kteří ochránili Taiwan před anexí čínskou komunistickou stranou. Jeho pohled ale ostře kontrastuje s názorem Kuo, která reprezentuje mladší generaci. Ta ztratila iluze o dynastii Chiang a nechápe, proč na univerzitních kampusech stále stojí sochy Čankajška, jenž byl odpovědný za popravy politických disidentů (viz tento článek). Třetí performerka, Debby, která představuje nejmladší generaci, pak odvážně a s jistou dávkou frustrace klade ke konci představení otázku, zda divákům nepřipadá absurdní, že Česká republika nepovažuje Taiwan za samostatnou zemi. Tyto rozdíly v názorech performeři nepředkládají formou vzájemného přerušování nebo debat, ale pomocí cedulí „I agree“ (Souhlasím) nebo „I disagree“ (Nesouhlasím), které zvedají během celého představení v reakci na výroky ostatních performerů. Tento přístup jim umožňuje zdůraznit rozdílné pohledy generací na Taiwan, aniž by narušili dynamiku představení.
foto Claudia Ndebele
Jedno se však nedá upřít – performerům, tvůrčímu týmu ani divákům v hledišti. Po zhlédnutí představení existuje velká pravděpodobnost, že si budete přát uznání Taiwanu a vznik jeho ambasády ještě o něco intenzivněji. V ten večer se každý, kdo byl přítomen na Nové scéně, stal součástí kolektivního aktu – symbolického založení fiktivní taiwanské ambasády, které vyvrcholilo odhalením zlaté plakety s nápisem: Čínská republika (Taiwan). Tento okamžik byl symbolickým gestem, které představuje sen mnoha Taiwanců – sen o uznání jejich země, který však ve stínu čínského tlaku působí jako téměř nedosažitelná realita. I když šlo o fiktivní jevištní akt, právě jeho nereálnost a utopická povaha zdůrazňují křehkost tohoto přání. Současně připomíná naději i hořkou realitu, v níž tento sen zůstává pro Taiwan stále vzdálený.
Jedním z nejkřehčích momentů představení bylo rozdání svítících lampionů divákům v hledišti. Na Taiwanu jsou lampiony symbolem štěstí, naděje a přání, které se snad lidem splní. Taiwanci je vypouštějí do nebe jako poselství lepší budoucnosti, což dodává scéně hlubokou intimitu a značný přesah. This is not an Embassy (Made in Taiwan) je inscenace plná fragmentů každodenního života Taiwanců, kteří se musí neustále vyrovnávat s tím, že více než polovina světa jejich zemi oficiálně neuznává. Je to intimní a velmi aktuální inscenace, která nejen přibližuje situaci Taiwanu a jeho obyvatel, ale ve vrstvách postupně odkrývá, jak se nás všech situace této země dotýká – ať už skrze elektroniku, oblečení nebo otázky globální identity.
Na závěr posílám svůj vlastní pomyslný lampion s přáním lepší budoucnosti pro Taiwan a jeho obyvatele. S nadějí, že se jednoho dne dočká plného uznání na geopolitické mapě světa.
foto Claudia Ndebele
Anna Šimáková