Na konci ledna se v Berlíně uskutečnil 26. ročník CTM Festivalu, který se zaměřuje především na umění z oblasti experimentální elektronické hudby. Jak ale na festivalech s podobnou dramaturgií (například krakovský Unsound) bývá běžné, velké množství live setů pracuje s „divadelním“ přesahem. Často se na nich proto setkávám s trochu rozpačitými performancemi, které působí, jako by si umělci předem neujasnili, zda pro ně bude zásadní hudební nebo právě „divadelní“ část. Následně vzniká podivně nevyvážený mišmaš, přestože živě reprodukované album je zvukově vyladěné do nejmenšího detailu.
Na zmíněném německém festivalu jsem se ale zúčastnila performance Cortex, která přebila mé doposud negativní zážitky z podobných typů produkcí. Projekt stojí na spolupráci festivalu Sónar, CTM, uskupení Performance Group, argentinské hudební producentky Tayhany, kulturní instituce Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz a režíruje ho portorická choreografka Kianí del Valle, která v performanci sama tančí.
Cortex by se dal rozdělit na čtyři akty zkoumající fyziologické stavy mozku. Projekt vychází z rozsáhlého výzkumu odolnosti tohoto lidského orgánu, primárně funkce gama vln a spánkového laloku. Tvůrci ale k tématu přistoupili s jasně vymezeným prizmatem – zajímají je především motivy smutku, truchlení a smrti, kterou si každý z performerů interpretoval po svém.
Kromě choreografie se toto téma odráželo i v projekcích, jež se objevovaly na panelech lemujících pódium. Jednotlivé výjevy totiž perfektně odpovídaly tomu, co tanečníci svými trhanými pohyby vyobrazovali. Mohli jsme spatřit neuronové sítě, abstraktní tmavé animace nebo zdeformované obličeje tanečníků střídající se postupně podle toho, kdo zrovna tančil sólovou choreografii. Těkavou atmosféru podtrhovala světla, která díky možnostem stroboskopu zdůrazňovala třesavost a neurotičnost taneční sestavy.
Hudba producentky Tayhany perfektně korespondovala s výjevy odehrávajícími se na jevišti. Střídaly se v ní pravidelné rytmy s nepravidelnými kompozicemi doplněnými o plechové zvuky. Návrat ke zvukovému řádu se tak stával vysvobozením z dokonale funkčního chaosu, který utvářela kombinace toho, co bylo možné vidět a zároveň i slyšet. Tayhana v určitých momentech navíc využívala vokálů, jež díky 360° zvuku mrazivě pobíhaly dokola kolem uší.
Právě v okamžiku práce s hlasem jsem si uvědomila, proč je performance Cortex spíš akcí na sezení než na stání. Přestože by se dala tvorba argentinské hudebnice zařadit do kategorie „klubová“ nebo „taneční“, v koncertovém formátu by bylo obtížné vnímat choreografii, světla, zvuk a projekci najednou. Soustředila bych se primárně na hudbu, protože na to jsem v podobném uspořádání sálu zvyklá. Cortex je ale dílo založené na propojení a vyvážení vizuálních i akustických vjemů, což se mu daří natolik, že jsem navzdory o hodinu opožděnému začátku odcházela z Volksbühne nadšená.