Odpověď na to, proč moc vždycky chodívá ruku v ruce s lidskými city
Velké poděkování za pohostinnost a spolupráci vyjadřuji Rižskému ruskému divadlu Michaila Čechova a jmenovitě manažerce oddělení PR a komunikace Agnese Rozentāle
Mít královskou pravomoc nutně znamená, že si musíte vybrat mezi láskou a mocí? Dle jednoho vůdce ano, obzvlášť, když zde hrozí kvůli mocenské konkurenci riziko války se sousedním státem. Pro jiného vůdce nejenže můžou jít láska a moc dohromady, ale láska má dokonce větší význam. Jak vzájemně odlišné můžou být výsledky jednání takových vládců? Hra britského dramatika Roberta Bolta Ať žije Královna! odpovídá na tuto otázku na základě reálných historických událostí. Věnuje se dvěma absolutně polarizovaným osobnostem – Alžbětě Tudorovně, královně anglické, a Marii Stuartovně, královně skotské. Pozoruhodný je tento text svou příběhovou univerzálností. Ukazuje totiž, že ani po pěti stech letech se lidstvo svými hlavními potřebami a touhami moc nemění. Člověk ve vedoucí pozici je často nucen si vybírat mezi určitými prioritami, přičemž za svou volbu bývá i potrestán. Scénickou adaptaci Boltova dramatu v režii Sergeje Golomazova uvedlo Rižské ruské divadlo Michaila Čechova v dubnu roku 2022. V kontextu války v Ukrajině inscenace vyvolává silnou, až alarmující stopu.
Scéna z inscenace Ať žije Královna! Zdroj: Rižské ruské divadlo Michaila Čechova.
Na webu divadla je inscenace uvedená jako „hra představivosti s přestávkou“, avšak tak bych spíše pojmenovala umělecké zpracování této dramatické látky. Scénografické řešení (Michail Kramenko) plní cíl režijně-dramaturgické koncepce, tedy je aktivní součástí inscenačního procesu a vyjadřuje příběhovou nadčasovost a univerzálnost. Boltovo drama se sice věnuje historické látce, avšak způsob jejího zpracování především spočívá v precizním zprostředkování dynamiky dramatických událostí. Odráží se to jak ve zvolených kontrastních barvách, tak v pohyblivosti některých dekorací. Masivní otočné vertikální panely se využívají jako průchody pro herce a k rozdělení scény na dvě království, stejně tak i ke zdůraznění těch nejdramatičtějších či naopak statických situací. Dlouhý kovový stůl pro „zasedání“ tvoří dojem zbytečné těžkosti, složitosti a nekonečného ztrácení se ve snahách postav najít společnou řeč. Může jít o precizní alegorii na manipulativní strategie některých současných politiků, kteří většinou nevyhledávají možnosti kompromisu, nýbrž mají za cíl vyvolat dojem své nepřístupnosti a donutit ostatní hrát podle nastavených pravidel.
Scéna z inscenace Ať žije Královna! Zdroj: Rižské ruské divadlo Michaila Čechova
Postupy scénografické složky inscenace dokresluje osvětlení (Oskars Pauliņš) a kostýmy postav (Kristīne Pasternaka), které dohromady tvoří funkční uměleckou alianci. Náhlé proměny červených a modrých elementů, symbolizujících státní barvy Anglie a Skotska, do šedé nebo černé hovoří o uzavřenosti, beznaději a kolikrát o dobré vůli vedoucích postav sundat ze svého těla veškeré modré a červené závazky a schovat se před celým světem do ponurých odstínů. Anebo naopak – křiklavou černou vyjádřit své utrpení a bolest z toho nesplněného a ztraceného. Psychologie barev je ale kolikrát v rozporu s hereckými výkony, čímž nevyvolává pocit disonance, nýbrž umožňuje rozpoznat pokrytectví či sebeklam v charakterech postav. Anglická královna Alžběta je sice většinu času oblečena do výrazných šarlatových kostýmů, její chování však nevyzařuje emoční rysy intuitivně spojené s touto barvou – tedy s vášní, láskou, riskantností. Zároveň tento odstín symbolizuje krev, s jejímž prolitím anglická královna přece jen úplně problém neměla – její chladnokrevnost a krutost do jisté míry ovlivnily také život královny skotské. Zajímavé je, jak barvy kostýmů s postupem času „migrují“ a v další okamžik je do červené oblečená Marie. Může to symbolizovat postupně nastávající podobnost charakteru obou královen, úroveň moci královny anglické i brzkou smrt Marie rukou královny Alžběty.
Dana Bjorke jako anglická královna Alžběta Tudorovna a Jekaterina Frolova jako skotská královna Marie Stuartovna. Scény z inscenace Ať žije Královna!
Velice důležité jsou v inscenaci způsoby hereckého zpracování těchto dvou historických obrazů. Zatímco Alžběta se řídí vlastním ledovým rozumem, Marie zůstává lehkou a stále zamilovanou do světa a specificky – do mužů. Není schopna uzavřít politicky výhodné manželství, často trpí zradou svých blízkých, ale přitom skoro nikdy není sama a je věrná svým citům. Za vlastní upřímnost a touhu po svobodě i lásce, nadměrné a nevhodné pro královskou osobu, je pak nucena zaplatit maximální cenu. V podání herečky Jekateriny Frolovy je postava Marie Stuartovny láskyplná, náladová, citlivá a velmi přitažlivá, což je zdrojem lehkovážného chování skotské královny vůči svým ctitelům. Hlasitá, rychlá, lehce nervózní mluva a až dětsky náhlé a energické pohyby Marie jsou protikladem racionálního a vyváženého temperamentu Alžběty v podání Dany Bjorke. Na rozdíl od své oponentky, anglická královna zachovává klid a důstojnost, při rozhodování se řídí osobními a státními výhodami. Ve většině scénických situací spojených s Alžbětou Tudorovnou zaznívá fráze: „Ticho, jen ticho…“ (dokonce se objevuje na velké obrazovce), a to nejen z jejích úst, ale i od královských rádců.
Scény z inscenace Ať žije Královna, vivat!
Převládající počet mužů oproti počtu žen má v inscenaci také svůj význam. V patriarchálním systému, kde je muž považován za více soustředěného a méně náchylného k emocím, je královna-žena o to víc nucena svým okolím chovat se jako muž. Marie Stuartovna toto odmítá – a doslova otevírá dveře do své ložnice. Jedním z nejvýraznějších hostů této místnosti se stává Lord Botwell, člen družiny skotské královny, přičemž pletkami s ním královna jednoho dne zničí svoji autoritu a kvůli bezhlavé zamilovanosti přijde o trůn. V podání herce Nikolaje Šestaka působí postava Botwella tajemně, na první pohled vyvolává důvěru a zdá se dokonce postavou klíčovou – obzvlášť tím, že se na jevišti Lord stává prvním, kdo si dovolí narušit přikázané ticho a konečně zvýší hlas. Jeho vliv na Marii je okamžitý a silný, jelikož před sebou Botwell vidí hezkou, chytrou ženu a svádí ji způsoby, které jsou blízké její divoké povaze – Marie obdivuje jeho „drsnou, provinční mužnost“. Lord se sice nejeví jako romantický nebo něžný, Marie Stuartovna mu přesto věnovala takovéto dopisy:
„A teď ať mi Bůh odpustí a dopřeje Ti, má jediná lásko, osud, který si pro Tebe přeje tvá věrná a milující Marie. Je pozdě, jsem sama. Psala bych a psala, ale musím skončit, protože není papír. A tak končím tento dopis a líbám Tvé něžné ruce. Přečti si ho dvakrát nebo třikrát a pak spal…“
Scény a hudba z představení Ať žije královna, vivat!
Pozoruhodná je úvodní scéna představení, která se zároveň i opakuje na jeho konci a vlastně shrnuje pointu celého příběhu: sice jsou Alžběta Tudorovna a Marie Stuartovna protikladné, ale pořád zůstávají ženami. Otočené zády jedna k druhé na různých koncích jeviště, v interiérech připomínajících divadelní maskérnu, se dvě královny líčí před zrcadly orámovanými žárovkami. U každé z nich hraje stejná populární jazzová skladba od Nata Kinga Colea: u Alžběty v angličtině, u Marie ve francouzštině. Podstata se nemění: píseň je o lásce. I když ta francouzská verze je přece jen o něco smutnější…
Natallia Michalina Skarynka
Comments