Jak jsem slibovala v úvodu tohoto čtyřdílného cyklu, v němž se retrospektivně ohlížím za 27. Divadelní Florou Olomouc, poslední díl věnuji festivalovému prologu a tematice milostného citu. Tento ročník zahájila oceňovaná německojazyčná inscenace v režii Christophera Rüpinga z divadla Schauspielhaus Bochum. Nový život / where do we go from here čerpá především z poeticko-prozaického raného spisu Nový život Danta Alighieriho. Přičemž idealizovaná a nenaplněná láska k dívce Bici de Falco Portinari zde není pojímána jako nic exkluzivního, vyhrazeného pouze vysoce citlivému básnickému géniovi nebo sofistikovaným myslitelům. Podtitul „volně podle Dante Alighieriho, Meat Loafa a Britney Spears“ naopak naznačuje východisko (dnes spíš samozřejmost), že podobné krajně intenzivní, leč nenaplněné milostné city běžně zakouší široké spektrum lidí.
Pouštění současných populárních písní o lásce je klíčová součást inscenace a zabírá také zásadní časovou plochu. Kdo dnes nezná alespoň jednoho člověka, který vyjadřuje citová hnutí veřejným sdílením písní. Takové vyznání je intimní i neosobní, volně dostupné a skryté zároveň. Když jsem si doma sestavovala seznam použitých (a mnou zachycených) písní z inscenace, vznikla mi pod rukama pestrá škála emočních výrazů. Jednou krajností byly skladby reagující na bolestivé odtržení, třeba palčivý song Britney Spears Baby One More Time nebo smířenější a otevřenější I Will Always Love You od Whitney Houston. Potenciální ostych diváctva hledat podobnosti mezi sebou a slavným básníkem pomáhala rozpustit píseň These Words Natashy Bedingfield. Dokonce se v ní také mísila touha vyjádřit lásku s touhou napsat dobrou báseň, a tak se k dantovskému tématu dost hodila.
foto archiv DFO, galerii z druhého festivalového dne vytvořili Lukáš Horký a Michal Hančovský
Tvůrčí tým se na rozdíl od častých pseudoromantizujících čtení klasické literatury vydal cestou civilní každodennosti a rozpačité přirozenosti. A především se pokusil o transparenci ve všech možných smyslech, třeba i v tom doslovném. Bylo příznačné, že prvních dvacet minut představení zůstávalo rozsvíceno také v hledišti. Herci rozmlouvali s publikem, hledali v jeho středu Beatrici. Když se pak zhaslo a dění zarámoval koncept kukátkového divadla, vše se odehrávalo v duchu brechtovského odstupu. Herci a herečky odění ve všedních, leč elegantně střižených šatech postupně rekonstruovali situace z Nového života. Nabízeli nám schémata, na jejichž základě si může kdokoliv z publika dotvořit postavy v souladu s vlastní představivostí. V prvních scénách se ve středu jeviště a v pomyslném srdci inscenace nachází automatické piano, a právě skrze něj se do jevištního světa šíří různé nálady.
Díky brechtovskému přístupu, který zahrnuje jak „vnějškové“ herectví, tak sdělování emočního obsahu skrz hudbu, získává publikum velkou interpretační svobodu. Tvůrčí tým sice nastavuje mantinely, ale „nepředžvýkává“ fantazijní obsahy, jak se to až příliš často děje v české činohře. Chronologicky dvě a půl hodiny procházíme s Dantem jím vylíčenými životními etapami. Po zhasnutí světel zprvu dlouze přihlížíme podivnosti, nešikovnosti, ale především lidskosti mladého literárního protagonisty. Herci a herečky například figurují ve scéně setkání mladého Danteho a Beatrice. Dante sice nedokáže ani odpovědět milované dámě na pozdrav, zato skrze setkání s ní získává téma, jímž se bude zabývat až do konce života. „A protože to bylo poprvé, co její slovo dolehlo až k mému sluchu, pocítil jsem takovou slast, že jsem jako opilý prchl před lidmi a uchýlil se do samoty svého pokojíka, kde jsem se jal přemýšlet o té přelaskavé paní.“
Roli Danteho si čtveřice herců a hereček mezi sebou předává. Jsou to William Cooper, Anna Drexler, Risto Kübar a Anne Rietmeijer. Ti, kdo zrovna nejsou dantovským vypravěčem, představují například jeho přátele nebo Beatrici. Sdílení milostného citu s jinými lidmi je důležitý motiv Nového života. Autorský subjekt se v knize svěřuje Beatriciným společnicím neporovnatelně víc než skutečnému objektu své touhy. Také v hledišti se podařilo nastolit atmosféru podněcující klidné sdílení, což bylo znát i na rozpravách po představení. Mezi mými známými z publika vznikla pavučina interakcí, kdy jsme ještě několik dní spontánně směňovali písně, které jsme rozpoznali nebo si náhodou zapamatovali jakožto součásti té které scény. Atmosféra představení byla nápadná tím, že i když pojednávala o intenzivních citech, měla daleko k zneklidňující milostné vypjatosti a stejně tak k příkrému hodnocení, natož odsuzování.
foto archiv DFO, galerii z druhého festivalového dne vytvořili Lukáš Horký a Michal Hančovský
Družina společníků se v jedné situaci Danta ptá, proč se Beatrici nevyzná přímo. Mohl by se tak přece setkat s realitou a zjistit, zdali mu dívka cit opětuje, případně by to otevřelo dveře k rozvíjení lásky. Přátelé kladou rozumné otázky, ale Dante jim není schopen odpovědět jinak než erupcí odmítavé reakce, jež v sobě nese paradox. Možná proto volba padla na pop-rockový hit I’d Do Anything For Love (But I Won’t Do That). Zpěvák Meat Loaf tvrdil, že se ho během kariéry lidé nejčastěji ptali na význam onoho „that“. Nevěděl, jak je uspokojit a domníval se, že cílem textaře Jima Steinmana bylo napsat konvenční milostnou baladu, žádné enigma. Neproniknutelné „that“ je podle všeho plod nezáměrnosti v umění. V kontextu Dantova odmítání vyznat se přímo Beatrici má slavný verš hodnotu právě proto, že reprezentuje podvratnou sílu jdoucí ruku v ruce s toužebnou zamilovaností.
V některých scénách docházelo k ironizaci, protože pro jisté momenty Nového života není na současných jevištích ve vážné stylizaci místo. Kupříkladu pro motiv ženy, jíž vypravěč daroval své srdce, „jak mu to určil Bůh Lásky“, přestože jeho mysl stále zaměstnávala paní Beatrice. V bochumské inscenaci dostává tato žena jméno a hodně času je věnováno úsilí jejich vztah zpřítomnit v jeho tragice, vykoupat se v jeho drsnosti a snad ho také pochopit. Alespoň trochu, nakolik to umožňuje jeho zamlžená existence v díle. Každému citovému hnutí se tu dopřává fokus a velkolepá časová dotace. Především hudebním pasážím se tu dává obrovský prostor. Takový, jaký by sebevelkolepější herecké gesto nikdy nezabralo, a ještě by při pokusu dohnat tu velkolepost zapůsobilo afektovaně. I tento výrazový prostředek vnímám jako metaforu vhodnou k vypovídání o zamilovanosti, díky níž si lze idealizovat objekt touhy.
Po smrti Beatrice, a tudíž po fatálním básníkově odloučení od milované osoby, plynule přechází jevištní interpretace Nového života do Božské komedie. Postup devíti kruhy Pekla je vyjádřen jako bezmála dvacetiminutová hypnotická choreografie, kterou doprovází ambientní elektronická taneční píseň Places od dua The Blaze. Herec krouží stále dokola po malovaném půdorysu Pekla, před sebou tlačí černý vozík se svítícím plamenem. Impozantní dojem ze scény napůl dotváří i shazuje, když se v příšeří proplazí herci v kostýmech obřího červa i jiných pekelných příšer. Dramaturgie hudby tehdy začíná nést svébytnou performativní výpověď o citech ústřední postavy. Dá se říct, že písně posouvají děj se stejnou platností jako herecká gesta, ba výrazněji. Když jsem se ex-post zamýšlela nad druhou krajností playlistu této inscenace, tedy nad písněmi zařazenými v jejím závěru, napadlo mě, že se v nich mnohem víc adresuje „ten druhý“ / „ta druhá“.
Zatímco „pekelná“ píseň zahrnuje nekonečně opakovaný refrén „You dance so well“, ta „rajská“ zasazuje milostný vztah dvou lidí do vesmírného kontextu. Německojazyčný hit Eine gute Nachricht od hudebníka s pseudonymem Danger Dan zní trochu jako ukolébavka a působí uklidňujícím dojmem a její refrén je přímočará pozvánka do milencovy nebo milenčiny postele: „Schläfst du heut bei mir?“ Ovšem v kosmických souvislostech: „Alles hört mal auf / Der ganze Planet ist darauf angelegt / Dass er irgendwann in der Sonne verglüht." Dante se ve svém díle nechával ovlivnit křesťanským teologem a filozofem Boëthiem, v jehož myšlení lze nalézt v postavě ženy Filozofie volnou inspiraci pro Dantovo originální pojetí Beatrice. V Boëthiově spisu Filozofie utěšitelkou přichází Filozofie za vypravěčem osvobodit ho od básnických Múz, „napovídajících slova nářkům“ a „dmíchajících bolesti“, namísto aby je tišily prostřednictvím sebepoznání. V inscenaci je Beatrice v podobném smyslu postavena jako protiklad zábranám, které předtím poháněly její děj. Avšak prostor pro jedinečnou interpretaci této moudře vyhlížející ženy zůstává široký.
foto Jörg Brüggemann / Ostkreuz
Přestože jsem závěrečnou scénu divácky vysoce ocenila, nehodlám ji popisovat, abych inscenaci ponechala trochu tajemství. Nejen kvůli tomuto závěrečnému dopadu do reality, nikoliv tvrdé, spíš příjemně vlažné, stojí za to se na tento titul vypravit do Bochumi. Nositelkou úlevy je všedně působící starší paní s velkým nadhledem v pojetí Viviane De Muynck. Po setkání s touto inscenací musím konstatovat, že mi na českých činoherních scénách velmi chybí tvorba, která by se takto pečlivě zajímala o své emoční účinky na publikum. Jsem vděčná Divadelní Floře Olomouc, že dílo zpřístupnila také publiku z Česka. Bylo to takové hluboké divadelní pohlazení, chytré přistoupení k emocionalitě ve světě, kde stále ještě bývá ve zvyku ignorovat, jak se člověk cítí. 27. DFO nesla motto Volnost, a i když ve stanu na Konviktu často padalo, že se inscenace napříč ročníky moc nevztahují k festivalovým mottům, v tomto případě se propojení, myslím, zadařilo.
foto archiv DFO, galerii z druhého festivalového dne vytvořili Lukáš Horký a Michal Hančovský
Předchozí díly seriálu Z Divadelní Flory Olomouc najdete na těchto odkazech:
Pokud byste chtěli Podhoubí podpořit, můžete tak učinit například objednáním ATLASU PODHOUBÍ.
Comments