Žák Krystiana Lupy, držitel Zlatého lva z Benátek, zakladatel Nowego Teatru ve Varšavě. Postava natolik výrazná a charakteristická, že je jeho jméno známé i lidem, kteří do divadla nikdy nevkročili. Řeč je o Krzysztofu Warlikowském, superstar soudobé (nejen) polské divadelní scény a režisérovi nové inscenace Nowego Teatru Elizabeth Costello zkomponované z děl jihoafrického držitele Nobelovy ceny za literaturu J. M. Coetzeeho. Nejvíce pak inscenace vychází z autorova stejnojmenného románu.
Upřímně řečeno jsem do divadla přicházel spíše s negativními očekáváními. Podle výběru herců, inscenačního týmu, čtyřhodinové délky a koneckonců i charakteru předlohy (postava Elizabeth Costello se vyskytuje už v předchozích Warlikowského inscenacích) se dalo předpokládat, že se bude jednat o další z řady podobných Warlikowského režií, které vznikají sice v Polsku, ale zacílené jsou spíše na dlouhá evropská turné po divadelních festivalech. Navzdory tomu, že Elizabeth Costello není žádným zásadním vykročením mimo autorskou komfortní zónu, dlouhé intelektuální debaty čas od času akcentované symbolickou scénickou akcí (ku příkladu příchodem na večeři) skládají dohromady těleso, které má potenciál v divákovi probouzet velmi konkrétní a bezprostřední prožitky, emoce či vzpomínky.
Děj zasazený do přelomu devadesátých a nultých let není nijak komplikovaný, právě ve své prostotě však naskýtá široké manipulační pole. Uznávaná australská fiktivní spisovatelka Elizabeth Costello objíždí různé akademické instituce, které se ji rozhodly ocenit, při té příležitosti řeční a promlouvá s řadou postav především o pozici člověka v tomto světě skrze témata jako práva zvířat, Holocaust či bůh. Vtip spočívá v tom, že se v průběhu představení v její roli vystřídá postupně pět hereček a jeden herec – nejmladší Maja Ostaszewska (51 let), nejstarší Maja Komorowska (86 let). Warlikowski tím dosahuje efektu zobecnění, neboť všechny herečky (a herec) představující Costello nabízí svým vzezřením, kostýmem i projevem osobitý a specifický pohled na fenomén, jenž spisovatelka představuje. Jednou z mála postav, která ji doprovází od začátku do konce, je její syn John (v první polovině Bartosz Gelner, v druhé Jacek Poniedziałek), akademický fyzik na jedné z univerzit, na kterou Costello rovněž přijíždí. Jeho pozice vůči Elizabeth je spíše opatrovnicko-partnerská, jsou to právě jeho oči, které nám na Costello nabízejí kritický pohled z třetí strany.
Nepopírám, že inscenování Coetzeeho poněkud statické předlohy může být pro divadelního tvůrce velmi riskantní podnik. Neměli bychom ale zapomínat, že to, co vidíme na jevišti Nowego Teatru, je divadlo vytvořené v ideálních podmínkách: Warlikowski pracuje s velkorysým rozpočtem, ve vlastním divadle, se sebou sestaveným souborem vesměs nejschopnějších herců, kteří v dnešním Polsku žijí, týmem prověřeným mnoha předchozími spolupracemi i projekty jiných tvůrců v Nowym Teatrze. Na scénáři Elizabeth Costello se například podílel mj. Mateusz Górniak, vycházející hvězda mladé polské prózy, jenž poprvé s Nowym Teatrem spolupracoval jako dramaturg inscenace Przemiana na konci loňské sezony. Tyto vstupní náklady přinášejí výsledek adekvátní jejich hodnoty. Sám jsem se přistihl, že v některých pasážích sleduji představení jako v hypnóze. Také scénografie, live cinema záběry nebo práce s detaily budí pocit monumentality světa akademického humanismu.
A v tom je právě ten háček. Jak témata, jichž se Elizabeth Costello dotýká, tak i přesvědčeně humanistický způsob diskuse nad nimi, jsou něčím, co bychom označili za dědictví 20. století – a tedy za něco, co selhalo. Přestože můžu věřit, že Warlikowského Costello je sebepreciznější, vždycky to bude inscenace exkluzivní, neboť jazyk, jakým promlouvá, bude vždy příliš složitý, a otázky, které pokládá, nikdy nepůjdou zodpovědět jednoznačně. Svět Elizabeth Costello působí dojmem, že jej lze měnit hlavně skrze argumentační střety erudovaných myslitelů. A tak když v poslední scéně sledujeme Maju Komorowskou – poslední, nejstarší převtělení Costello – jak prochází prázdným proskleným kvádrem čelem k divákům a přes sklo pronáší „chci vidět, co je na druhé straně“, přinejmenším ve mně to vzbuzuje nostalgický stesk za odplouvající epochou 20. století. Ta si v nejvyšších úrovních kladla otázky velmi šlechetným způsobem, i když prakticky si při řešení problémů počínala často problematicky.