Když se předloni socioložka Irena Reifová vyjádřila kriticky do médií o pořadu StarDance a komentovala mimo jiné sexistické výroky Marka Ebena, dostalo se rozhovoru na internetu velmi bouřlivých reakcí. Reifová se později v jiném rozhovoru k tomuto momentu vrátila a na otázku, jak si vysvětluje, že vzbudila její kritika takové emoce, odpověděla: „Vzbudila je myslím hlavně proto, že jsem StarDance označila za pornografii pohody. Je pravda, že jsem mluvila i o Marku Ebenovi. Zmiňovala jsem, jak tanečnice redukoval na konkrétní části jejich těl, třeba nohy, a vyzdvihoval, jak jsou krásné a štíhlé. Neřekla bych ale, že byl následný shitstorm na sociálních sítích reakcí na tuhle mou repliku, ani že by někteří diskutující měli potřebu hájit Marka Ebena. Spíš moje výroky náhodou zapadly do neustále se obnovujícího střetu mezi konzervatismem a progresivismem. Automat kulturních válek už zkrátka funguje jako jukebox. Stačí, když do něj vhodíte minci, a hned se rozjede.“
Metafora jukeboxu se zdá být velmi přiléhavou. Je pravděpodobné, že vy, kdo právě čtete tyto řádky, jste někdy nějakým svým výrokem jukebox aktivovali*y, netušíce, že byl výrok na jeho seznamu, a ocitli*y se uprostřed bezvýchodné diskuse – ať už přímé osobní nebo virtuální. Diskusní písně se přehrávají znovu a znovu, s obdobnými argumenty všech stran, a složitá témata jsou v nich často redukována na „emocionální hity“, jako třeba melancholické country Člověk už dneska nemůže říct nahlas, co chce nebo epickou baladu Soumrak mužů. Právě tenhle nekonečně vyhrávající jukebox s bohatou zásobou emocionálních hitů se rozhodl zachytit ve své rozlučkové inscenaci Noc tribádek končící šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj, který aktuálně, takříkajíc, „zvedá kotvy a míří na Prahu“, coby nastupující umělecký šéf Divadla v Dlouhé. Jako výchozí materiál si pro svou poslední hadivadlovskou inscenaci vybral postavu „nejznámějšího misogyna dějin světové literatury“ Augusta Strindberga a jeden osudný večer, v rámci kterého je Strindberg nucen zkoušet divadelní inscenaci spolu se svou bývalou manželkou a její milenkou.
Ke společné reflexi Noci tribádek jsem oslovila mou přítelkyni, bývalou spolužačku z Katedry teorie a kritiky na DAMU a příležitostnou autorku kritických i uměleckých textů Alexandru Ratajovou, která v posledních letech podobně jako já s velkým zájmem sleduje vynořování feministických témat v české společnosti a seznamuje se s českou i zahraniční feministickou literaturou. V následujícím textu se zamýšlíme nad problematikou soucitu s misogynními muži i nad onou bludnou nekonečností genderových debat ve veřejném prostoru. Text není recenzí ani kritikou samotného představení, které považujeme po umělecké stránce za výtečně provedené – režijně, herecky, dramaturgicky i výtvarně. Je spíše kritickou úvahou nad tématy a inscenační strategií z hlediska feministických perspektiv, k nimž se samotný režisér hlásí, a nad přesahy zvoleného tvůrčího přístupu do současných společenských diskusí.
Zároveň je také pokusem o jednu feministickou spolupráci.
Letem světem s misogynem (stručný kontext úvodem)
Buraj si spolu s dramaturgem Milem Juránim pro vyobrazení Strindberga volí nikoli text původně Strindbergův, nýbrž téměř o sto let pozdější drama Noc tribádek napsané Strindbergovým rodákem, švédským spisovatelem a dramatikem Perem Olovem Enquistem v roce 1975. V programu k tomu dodává: „Myslím, že žijeme v době dominance ‚sekáčů‘ – agresivních, mužných typů, kteří obsadili zdroje moci. Mluví se o manosféře, neokonzervativním obratu. V tomto kontextu by bylo uvedení Augusta Strindberga jako autora politickým gestem, a já se s tímto gestem neztotožňuji, protože uvést někoho znamená dát jeho hlasu moc.“
Enquistovo drama, ačkoli vychází z reálné historické události (Strindberg opravdu hru s bývalou manželkou a její milenkou v divadle v Kodani zkoušel), je svobodnou fikcí v tom, jak konkrétně vykresluje charaktery jednotlivých aktérů a akterék a dílčí situace mezi nimi. Strindberg je v této hře reprezentován s určitým kritickým odstupem (i když o tom ještě později), jako emocionálně nevyrovnaný člověk, který se snaží mít pod stoprocentní kontrolou (nejen) ženy kolem sebe, zatímco prochází osobní i tvůrčí krizí.
Teatroložka a skandinavistka Karolína Stehlíková v rozhovoru na stránkách HaDivadla ke Strindbergovi podotýká, že ačkoli byl bezpochyby misogynem, který si sám hrdě zakládal na označení „nepřítel žen“, prezentoval také jisté feministické názory, jako například podporu koedukovaného školství, a to v době, kdy se horko těžko prosazovaly dívčí střední školy. Také předpovídal, že pohlaví si budou skutečně rovna, až zmizí falešná mužská galantnost a ženská podbízivost a manipulativnost, a právě způsob vyobrazení partnerského boje, ve kterém jsou si muž a žena rovni, vnímá Stehlíková jako velmi modernistický.
Je pravda, že některé výroky formulované Enquistem, ovšem čerpající ze Strindbergovy původní tvorby, jako by vypadly z našeho přepjatého jukeboxu jednadvacátého století. Za všechny alespoň jeden půvabný – anebo v kontextu rostoucího ultrapravicového extremismu mezi mladými muži spíše děsivý – příklad:
„Strindberg: Ženy budoucnosti nás už nebudou potřebovat! Jen se na ně podívejte. Není jim lhostejná jen moje kláda. Je jim lhostejná i vaše kláda, pane Schiwe! Týká se to i vás! Nás všech! Chápete to? Jsme zcela zbyteční pane Schiwe!“
Strindberg tedy představuje příhodný materiál, problematický, ambivalentní, vizionářsky podnětný a zároveň kontroverzní a znepokojivý. Buraj těchto kvalit hojně využívá a vytváří inscenaci partnerského pekla v jediném večeru, kde je pro něj spíše než argumenty podložené vyjednávání stran podstatná jeho emotivní a iracionální stránka, tedy ta, která hraje ve veřejných diskusích o genderových otázkách často klíčovou roli.
V základní situaci inscenace se ocitáme v divadelní zkušebně, kterou scénografie Jana Kristeka a Paulíny Závacké představuje jako krápníkovou jeskyni, ponuré vlhké přítmí, ve kterém se po tisíce let usazují a hromadí falické výrůstky oslizlého patriarchálního systému. V takových podmínkách přežívají pouze ty nejodolnější organismy a je v podstatě nemožné cokoli změnit. Jediný milimetr roste rok, cokoli vyřčeného se nese ozvěnou do ztracena, aby bylo vzápětí pohřbeno vprostřed tichého času a nehybnosti.
Problém první: soucit s ublíženými misogyny
„Stojí před námi monstrum, nebo člověk hoden soucitu?“ (z anotace)
foto David Konečný
V jeskyni (čti divadle) je ředitelkou Strindbergova manželka Siri von Essen, která má celou situaci zdánlivě pod kontrolou. Do jedné role zkoušené inscenace obsadí svou milenku Marii Karolínu Davidovou, do druhé svého potenciálního milence a kolegu Vigga Schiwe, přičemž sama trůní v hlavní herecké roli. Velmi záhy ovšem Strindberg převezme kontrolu nad celou scénou, a to nikoli jen z pozice režiséra a autora hry, ale také plnou plastičností a komplexností svojí bytosti, vedle níž se ostatní postavy promění v mrtvolné přízraky jeho hluboké prožívané krize. Siri, Marie i Viggo se stanou pouhými halucinacemi, stihomamy, naivními vizemi lásky a žen, odrazy Strindbergových traumat, vzteku, bolesti, zkrátka představami, které autora pronásledují, zatímco on celou dobu dost možná mluví jen sám se sebou.
Právě to, že je inscenace určována Strindbergovou výlučnou perspektivou, se zdá být prvním pozoruhodným problémem.
Strindberg je již v samotném Enquistově textu vykreslen jako komplikovaný a vrstevnatý homo sapiens, tedy se svými obavami, strachy, touhami... Zásadní pochopitelně je, co s ním provede dále jeho představitelka Ivana Uhlířová (a provede to řemeslně zcela mistrovsky): s vrchovatou dávkou civilnosti a bezprostřednosti do Strindberga vtělí život se všemi myslitelnými aspekty. Vedle směšného sebestředného machismu a manipulativní ublíženosti ukáže také jeho něžnou křehkost a zranitelnost. Její dramatik je trucovité dítě, prchlivé, malicherné, neurotické, výbušné, ale také zraněné, toužící po lásce, ač neschopné se v jejím zájmu uskromnit. Uhlířová zachycuje Strindberga coby paranoidního misogyna, zmateného romantika, direktivního umělce a v neposlední řadě i jako zlomené dítě plné bolesti.
Strindberg se tak stává výsostně plastickým a diváctvu blízkým. Chápeme ho, litujeme ho a soucítíme s ním... je to člověk. Vedle něj zůstává úsečná Siri Magdaleny Kuntové 2D reprezentací, schématem, fragmentem, který Strindberg doplňuje a modeluje svou přítomností, a to přesto, že tvůrčí tým její repliky ve snaze o prohloubení doplnil o texty italské feministky Carly Lonzi. Dané gesto jako by Siri spíše jen dále redukovalo na pouhý feministický koncept.
foto David Konečný
Stejně tak Marie Sary Venclovské, cynická a laxní, se zdá být přítomna pouze proto, aby mohla být Strindbergovým stihomamem. Ženy jsou po celou dobu představení na Strindberga „v přesile“: společně se mu posmívají, dobírají si ho, vychutnávají si ho, zatímco jsou si vzájemně oporou. Zůstávají tak primárně prostředkem, skrze který odhalujeme hloubku Strindbergova charakteru a jsme vedeni*y k silnější empatii s ním.
Buraj v programu podotýká: „Téměř každá situace v Noci tribádek představuje velký morální problém, vyvolává vnitřní zmatek v tom, jestli Strindberga máme odsuzovat, nebo s ním sympatizovat, a konfrontuje nás s vlastní osobní etikou a citlivostí.“
Ale opravdu jsme postaveni*y před interní etické dilema? Jsme vůbec schopní*é Strindberga misogyna v daném díle odsoudit, respektive o odsouzení uvažovat? Nezabraňuje nám právě silná empatie a soucit v žádoucím kritickém odstupu (a možná v probuzení očistného konstruktivního hněvu)? Buraj se hodnotově hlásí k feministickým východiskům, ale zdá se, že jím volená tvůrčí strategie feministický potenciál inscenace problematizuje a činí z ní – pouze jinou cestou – ono politické gesto, kterému se chtěl režisér vyhnout. Neinscenuje sice text známého misogyna, ale komplexní interpretací Strindbergovy postavy dokládá výsostnou důležitost soucitu a pochopení vůči zraněným a ublíženým mužům, kteří od žen nedostali, co si přáli. Pro výklad Strindbergovy figury využívá “narativ zranění”, známý paradoxně z velmi odlišného kontextu krajně pravicových stran a uskupení, které ho uplatňují jako klíčový nástroj pro obhajobu nadřazenosti určité (bílé maskulinní cis) skupiny. Blíže tento fenomén rozkrývá David Scharf ve svém textu Jak křehké je příliš křehké? Ublížená maskulinita jako pilíř nejen konzervativní pravice na webu Druhé směny (všechny odkazy připojujeme pod článkem), ve kterém ukazuje, jak rozličné skupiny ublížených mužů – od republikánských politiků po česká hnutí za práva otců – rámují svoje příběhy skrze genderový útlak či diskriminaci namířenou vůči mužům a budují spojenectví na silném pocitu nespravedlnosti, přetavovaném v nenávist vůči ženám a LGBTQAI+ osobám. Touto perspektivou by mohlo být spojenectví Siri a Marie v krajním případě vnímané až jako „femo-fašistické“, třímající v rukou vedení divadla i Strindbergovu chřadnoucí mužnost.
foto David Konečný
foto David Konečný
Typ kritického čtení týkající se soucitu se vynořoval před rokem v souvislosti s Veřejnými nepřáteli Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí, inscenací adaptující korespondenci dvou francouzských intelektuálů Michela Houellebecqa a Bernarda-Henri Lévyho a prezentující oba jako nebohé společností lynčované trpitele (na problematiku Mikuláškem akcentovaného soucitu poukázal ve svém textu pro A2 25/26 2023 Štěpán Truhlařík).
Ve své podstatě by se výtka dala mírně zjednodušeně pojmout tak: Proč se máme (opět) dívat na utrpení bílého cis muže v mocenské pozici, ztotožňovat se s jeho perspektivou a vyhrazovat mu tak ještě více prostoru, namísto toho, abychom ho věnovali*y palčivějším problémům a nevyslyšeným marginalizovaným hlasům?
A v případě Tribádek by k tomu mohlo být ještě připojeno: Proč se nemůžeme alespoň v uměleckých kruzích posunout dál a musíme stále řešit základní feministické otázky, jako je právo žen na svobodnou existenci? A proč musíme používat feministické knihy jako způsob, jak dát ženám prostor a hlas (viz repliky Siri doplněné o texty Lonzi), místo toho, abychom je prostě jen nechali*y ve vší lidské nedokonalosti mluvit a poskytli*y jim prostor a luxus komplexní lidské bytosti, která myslí, váhá, mýlí se, křičí, vzteká se a touží?
Upřímně (bez ironie) nám připadá zcela legitimní přístup, který zmíněné tvůrčí týmy (vedené v obou případech bílým mužským cis režisérem a pracující s předlohami bílých mužských cis autorů) volí – a nutno zdůraznit, že obě inscenace pro nás patří po umělecké stránce k vrcholům daných sezón. Soucit je na místě. Tematizovat, co patriarchát způsobuje mužům a jaké pocity z toho plynou, je zcela na místě, nehledě na to, že opomíjet tuto skutečnost s tím, že „bylo už dost chlapů a jejich nářků“ se ukazuje jako krajně nebezpečné (s ohledem na rostoucí pravicovou extremizaci frustrovaných mladých mužů, subkultury incelů aj., a jejich stále výraznější stopu ve volebních výsledcích napříč zeměmi).
Zcela legitimní nám ovšem připadá i výše nastíněná výtka poukazující jednak na to, kolik prostoru tito muži dějinně měli a na úkor koho ho tímto nadále zabírají, a v druhé řadě na to, nakolik manipulativní může narativ zranění spolu s vynucovanou empatií být.
Problém druhý: Začarovaný kruh a potíže s Marií
Druhou otázkou, nad kterou stojí za to se v kontextu současných kulturních válek pozastavit, je bludné víření celé hry v začarovaném kruhu. Tedy něco, co si Buraj bere se vší parádně mystickou iracionalitou jako ústřední téma i estetický klíč a v čem velmi přesně zrcadlí současné společenské diskuse. Jako divákovi*čce je vám po deseti minutách představení jasné (i když jste nečetli*y předlohu), že situace nemá východisko – snad jedině takové, že Siri nebo Strindberg zavraždí toho druhého (jako jsme mohli*y vidět na podzim v rámci PDFNJ ve zcela morbidně komediálních Scénách z manželského života Markuse Öhrna – a Ingmar Bergman měl mimochodem blízko jak ke Strindbergovi, tak k Enquistovi, se kterým byli přátelé). Takové východisko je v inscenaci ostatně naznačené, poprvé, když Siri v průběhu zkoušení imituje zapíchnutí Vigga mečem, a podruhé těsně před koncem, když vytáhne na okamžik z kabátu pistoli.
Jsme tedy v bezvýchodném tunelu, Enquistův text nenabízí žádné řešení.
Inscenačním týmem je určitá průrva za zrcadlem nabídnuta, a to skrze perspektivu glitch-feminismu, kterou nahlíží postavu Marie a její vliv na Siri. Scénicky je to ztvárněno hereckým pojetím Venclovské, vyvolávajícím až jakousi archetypální matronu z hlubin kolektivního nevědomí a současně ji zpochybňujícím - pomocí přízračně nelidského projevu, podpořeného mihotavým svícením evokujícím lehce se chvějící zamrznutou obrazovku počítače. (Dalším dokladem skutečnosti, že Marie není člověk, je také její neutuchající konzumace jednoho piva za druhým, aniž by potřebovala na záchod.) Glitch podle autorky manifestu Glitch feminismus Legacy Russell znamená omyl, chybu, trhlinu nebo také odmítnutí systému. Právě takový „omyl“ představuje Marie, jejíž vztahy se ženami narušují zaběhnuté normy – jako tribádka (staré označení pro homosexuální ženu) se nepodřizuje mužské dominanci a udržuje si tak značnou míru osobní svobody. Glitchování hluboce zakořeněné ženské reprezentace (archetypu důstojné pečující ženy-manželky-matky) vytváří znepokojivé napětí, zpochybňuje tradiční čtení ženských postav a poukazuje na jejich větší složitost.
Marie by ostatně mohla být nahlédnutá i prizmatem jiných feministických konceptů, např. jako tzv. feministická killjoy, tedy určitá „feministická morouska“ nebo „feministická potížistka“, jak britsko-australská spisovatelka a feministická teoretička Sara Ahmed označuje osobu (nejčastěji ženu či queer osobu), která se vymezuje vůči projevům sexismu, rasismu či jiných forem útlaku a tím „zabíjí srandu/radost“ ostatním. Být feminist killjoy je pro Ahmed bytostným politickým aktem odporu proti strukturálním nespravedlnostem, neboť taková osoba vzdoruje společenským normám, v nichž byla vychována (smát se sexistickým vtipům, přecházet mansplaining aj.), a představuje vůli změnit zavedené hierarchie.
Právě prostřednictvím Marie se nabízí pro Siri možné řešení, odchod ze situace vztahu, jakkoli pro ni v momentě syžetu hry ještě není možný a je samozřejmě otázkou, nakolik je ideální, vzhledem k tomu, že Marie je alkoholička (těžko si představit, že mohla žena se stigmatem tribádky vyjít ven neotupená nejbližšími dostupnými prostředky a vystavit se veřejnému lynči střízlivá, vezmeme-li v potaz, kolik vášní něco tak samozřejmého budí ještě dnes). To je první potíž s Marií – z hlediska jejího emancipačního potenciálu.
Druhá, zásadnější při uvažování o ženských postavách a jejich pozicích v oné genderové „zákopové válce“, tkví v tom, že se v inscenaci vždy dostaneme zpět na sisyfovský začátek a otázkou primárně zůstává, kým je Marie pro Strindberga (nesmírně iritující odulou tlusticí), a ne kým je ona sama a jak se k sobě navzájem vztahují. Její postava se Strindbergovi především vysmívá a vede s ním několik hbitých argumentačních přestřelek. O Marii se však kromě utvrzení jejího alkoholismu nedozvíme v podstatě nic. V jedné situaci vyjádří hlubokou lítost a pochopení vůči Strindbergovi, čímž i skeptičtějšímu diváctvu poskytne cestu k soucitu – s kým jiným než s naším hlavním hrdinou. K opačné situaci nedojde, Strindberg směrem k Marii utrousí vlídné slovo jen ve vzpomínce na jeden večer, kdy mu připadala krásná. Co z toho vyvstává: Ke glitchi tak jako diváctvo nemáme přímý přístup, není transformativní ani emancipační a figuruje zde opět jen jako přízrak pronásledující k smrti vyděšeného Strindberga.
foto David Konečný
Ivan Buraj v autorském úvodu před první lednovou reprízou zmínil, že se všechny postavy navzájem potřebují, stejně jako se navzájem potřebují všichni lidé, a pokud se nenaučíme spolu mluvit, směřujeme k nevyhnutelnému kolapsu. Zároveň výběrem Enquistovy hry a její interpretací zdůrazňuje, že civilizovaný dialog v podstatě není možný, jelikož není a nebude protkaný dostatkem empatie a vůlí k vzájemnému porozumění. A pokud se empatie zhmotní, tak k tomuto kroku musí dojít ze strany žen.
Nabízíme přetočení perspektivy: možná se v takovém dialogu všichni vzájemně nepotřebují. Možná by rozhodnutí odejít z dialogu mohlo být v takto patových situacích také legitimní formou komunikace, kterou bychom mohli*y zvolit, namísto toho, aby se všechny strany dialogu vyčerpávaly s maximálním posunem jeden milimetr za rok. Možná je načase začít z určitých diskusí odcházet a nechat je, aby po nějakou dobu krystalizovaly uvnitř nás samých a aby se projevovaly v našich činech. Nevydávat energii a empatii do dialogu s lidmi, kteří dialog vést nechtějí – ačkoli obvykle paradoxně udávají jeho rytmus – ale věnovat ji těm, kteří ho vést chtějí. Prostřednictvím empatie a dialogů s jedinci, kteří nám jsou otevření, máme ostatně větší šanci vytvořit komunity a skupiny, které následně mohou vystoupit z jeskyně stagnace.
Americká básnířka a prozaička Audre Lorde ve stejnojmenné eseji z roku 1984 píše: „pánovy nástroje nikdy nezboří jeho vlastní dům“, tedy že patriarchální, rasistické nebo sexistické struktury nelze rozložit pomocí nástrojů, které je vytvořily. Namísto toho by mohlo být efektivnější začít vytvářet (a už se to do značné míry pochopitelně děje) paralelní prostory, kde mohou vznikat nové formy dialogu a vzájemnosti. A možná právě v takovém gestu lze spatřovat soucit a empatii.
Uchýlení se k této strategii pak pochopitelně přináší další otázky. Jak se vyhnout tomu, aby „selektivní soucit“ nevytvářel další bariéry? Může být selektivní empatie stále inkluzivní? A ano, tento distancující přístup se může zdát být v rozporu s přiznanou důležitostí soucitu vůči misogynním mužům výše. V konečném důsledku ale neexistuje jeden správný způsob, jak přistupovat k těmto otázkám. Empatie i distancování jsou klíčovou součástí komplikovaného procesu vyjednávání - obojí je nezbytné: vědět, kdy se vciťovat i kdy se stáhnout a nechat věci dozrát. Cesta mezi těmito dvěma póly není přímá a každá volba přináší své výzvy.
Výzvou pro budoucí divadelní tvorbu by možná v tuto chvíli mohly být otázky: Jak by se dala inkluzivní empatie ztvárnit scénicky? Kam dál bychom se mohli glitschen (sklouznout), až necháme Strindberga konečně v jeskyni samotného?
Eliška Raiterová & Alexandra Ratajová
foto David Konečný
Odkazy:
Rozhovory s Irenou Reifovou o StarDance: Socioložka: StarDance tmelí rodiny, je pornografií pohody. Ebenův humor je za hranou - Aktuálně.cz
Rozhovor s Karolínou Stehlíkovou o Strindbergovi: Karolína Stehlíková: Strindberga bych si za... - HaDivadlo
Text Davida Scharfa o ublížené maskulinitě na webu Druhé směny: https://druhasmena.cz/clanky/jak-krehke-je-prilis-krehke-ublizena-maskulinita
Recenze Veřejných nepřátel Štěpána Truhlaříka: Osiny v zadku civilizace | | A2 – neklid na kulturní frontě
Blog Sary Ahmed „Feminist killjoy“: https://feministkilljoys.com/?utm_source=chatgpt.com