Foto: LETA, Evija Trifanova
Vím, že slovo „ruský“ zde může některé zmást, vyvolat otázky nebo dokonce provokovat. Proč z tisíců různých právě tohle divadlo? Jak se může zrovna teď psát o inscenaci v ruštině, zatímco je území Ukrajiny nemilosrdně sužováno ruskou armádou? Jak je v dnešní době vůbec možné se věnovat něčemu, co je spojené se slovem „ruský“?
Rižské ruské divadlo nese svůj název už od roku 1883. Bylo postaveno především za účelem uspokojit potřeby místní ruskojazyčné společnosti se pracovně a umělecky realizovat, pokračovat ve vývoji vlastní divadelní tradice. Od roku 2006 je Rižskému ruskému divadlu přiděleno jméno Michaila Čechova – jednoho z nejvýznamnějších světových divadelních tvůrců a pedagogů, který nějakou dobu sám aktivně působil v Rize a nazýval ji „divadelním městem“. Divadlo Michaila Čechova existuje dnes v podstatě jako památka na ruskou divadelní kulturu. Každopádně vzhledem ke stále přetrvávajícímu jednání Ruska, které šokuje Evropu i celý svět, toto divadlo vlastně nabývá nového smyslu a společenské role.
Před svou pracovní cestou do Lotyšska jsem vydala na webu Podhoubí trojitou reportáž o práci kyjevského Divadla dramatu a komedie na levém břehu Dněpru, kvůli které jsem jela do Ukrajiny v prosinci roku 2023. Byl to můj osobní i profesionální příspěvek k podpoře ukrajinského státu a snaha o popularizaci tamní současné divadelní činnosti v české společnosti. Věnovala jsem se nejen recenzím některých posledních produkcí Divadla na levém břehu, ale také rozhovoru s členem souboru, abych mohla českému čtenáři poskytnout důkladný přehled toho, co dnes cítí ukrajinští umělci.
Bylo pro mě důležité nahlédnout do současného provozu Rižského ruského divadla Michaila Čechova, které se sice nachází v jednom ze států Evropské unie, ale přitom pokračuje v tvorbě inscenací v ruském jazyce. Navíc jsem měla v rámci své „mise“ obrovské štěstí promluvit si v Rize s umělcem, jenž se nachází na pomezí několika kultur: lotyšské, ruské a běloruské – a zároveň zcela podporuje Ukrajinu. To bylo právě základní motivací udělat detailní rozhovor s etnickým Rusem, který má běloruské kořeny, narodil se a celý život prožil v Lotyšsku, ale stihl si také zahrát běloruského národního básníka ve filmu. Jeho osobnost a postoje vůči válce v Ukrajině a ruskojazyčnému divadelnímu umění současnosti jsou pro mě dalším argumentem ve prospěch toho, že ani ruský jazyk, ani všichni Rusové dnes nemusejí podléhat bojkotu.
Je také důležité zmínit, že Lotyšsko hned na začátku války vyjádřilo svou loajálnost ukrajinskému národu, ověsilo svá města modro-žlutými vlajkami a nadále pokračuje v podpoře Ukrajiny v boji proti ruské ozbrojené agresi všemi možnými způsoby. Zároveň však opravdu nemůže škrtnout své spojení s ruským jazykem – ani k tomu nemá důvod. A to nejen proto, že je ruština pořád součástí dějin a kultury lotyšského státu, ale i proto, že jazyk jako způsob komunikace nesmí ničit sociální vazby a lidské vztahy.
Mým cílem je vysvětlit, že „ruský“ nemusí nutně znamenat „rossijský“. Toto slovo sice v češtině neexistuje, ale v ruštině ano a označuje především příslušnost k státu „Rossija“, tedy k Rusku. Ráda bych připomněla, že ruský jazyk není majetkem těch, kdo začali tuhle strašnou válku v Ukrajině. Ruský jazyk nemusí a nesmí být zdrojem mezilidských konfliktů jenom kvůli tomu, že existuje a mluví se jím nejen ve státě-agresorovi, ale doteď jak v některých regionech Ukrajiny, tak v mém rodném Bělorusku a již zmíněném Lotyšsku. Naštěstí, a zároveň z pochopitelných důvodů, můj přístup je zcela v souladu s názorem Dany Bjorke – herečky, režisérky a ředitelky Rižského ruského divadla Michaila Čechova, jejíž hlas od prvních dnů války zní z reproduktorů před každým divadelním představením a vyjadřuje plnou podporu ukrajinskému národu:
„Mám pocit, že role divadla se stala natolik politickou a explicitní, že je naší povinností chránit ruský jazyk a kulturu rusky mluvících Lotyšů. Aby lidé, kteří mají mnoho bolesti a mají k ní důvod, nemíchali dva různé pojmy: politický teror a ruskost – tedy ruského člověka, který je proti válce a agresi, proti rozhodnutím, která vedou ke smrti lidí. Naším úkolem je lidem připomínat, že slovo ‚Rus' není zločin. Slovo ‚Rus‘ je o něčem úplně jiném.“
To, co dnes dělá Rižské ruské divadlo Michaila Čechova jako instituce, zasluhuje respekt za bezpodmínečnost svého negativního názoru na válku v Ukrajině, kvůli kterému bylo mimochodem velmi kritizované částí místní ruské veřejnosti a přišlo o značný počet diváků. Dnes se snaží Rižské ruské divadlo Michaila Čechova zařazovat do repertoáru inscenace tematizující válku, násilí či politické represe v kontextech různých států a národností – aby znovu a znovu osvěžovalo paměť veřejnosti a připomínalo, že to vše existuje ve světě dodnes (podrobněji v rozhovoru s lotyšským hercem Nikolajem Šestakem).
Doufám tedy, že mé postoje k válce v Ukrajině a zároveň úctě k ruskému jazyku a kultuře jsou dost jasné na to, aby nedocházelo k obvinění z proruskosti jen kvůli mému zájmu o otázku ruské tvorby na neruském území.
Natallia Michalina Skarynka