V minulém roce jsem na Spoře publikoval svou první kreslenou recenzi, tedy pokus o další cestu, jakou se při reflexi divadelního zážitku vydat. V září jsem psal, respektive kreslil o imerzivním projektu Karavana spolku Pomezí, jehož principy divácké integrace a možnosti ovlivňování vlastního prožitku děje mě tehdy k takovému postupu přímo vybízely.

Zachycovat dojmy, obrazy usazené na sítnici a scénografické výjevy na stránky skicáku mi nabídla i inscenace Misky uskupení Handa Gote research & development, která premiérovala v pražském divadle Alfred ve dvoře už v lednu minulého roku. Fluidně hypnotizující putování, jehož hlavními protagonisty a protagonistkami jsou opravdu všelijaké misky, mističky, hrnečky, hrnce, konvice a další nádoby na mě působilo až hypnoticky. Ocitl jsem se vytržený v bezčasí, v místě nikde a současně tak trochu všude, kde je hlavní důraz kladen na interakci člověka s neživými předměty, které lidstvo obklopovaly a sloužily mu odnepaměti.

V Miskách ale tak neživé nejsou. Stávají se rovnocennými společníky trojice němých lidí, která je oživuje, vdechuje jim život a povyšuje je na úroveň tvůrců atmosféry, která v Alfredu vzniká. Zní cinkavými rytmy, nechávají do sebe padat malé měděné mince nebo vlašské ořechy, kouří se z nich. Jejich rytmy dokonce udávají hudební podkres inscenace a živě dávají vzniknout překrývanému a vrstevnatému dunivému kánonu.

Misky se v mých očích staly v podstatě cyklickým rituálem, který se ptá, kdy a jak jsme sami, čím naplňujeme vlastní osudy a poukazuje i na to, že se naše životy točí v přesných i nepřesných kruzích. Úsměvnými momenty prosycená inscenace se stává éterickým i esteticky laděným setkáním kombinujícím atraktivní scénickou jednoduchost s rafinovanou promyšleností.

Nerad bych se vymlouval, ale více textu svému zážitku věnovat nechci. Pokračování hledejte v mém skicáku, do nějž jsem si kreslil bezprostředně po představení i v průběhu následujícího týdne.