Soubor Tantehorse uvedl na začátku října již čtvrtý díl dokumentárního cyklu Invisible, ve kterém se zaměřuje na příběhy společností přehlížených žen. Zatímco první tři části byly věnovány individuálním portrétům umělkyň s nelehkým životním osudem, nejnovější inscenace Rukojmí se posouvá k obecnějšímu tématu a zkoumá fenomén toxických vztahů. Prostřednictvím autentických výpovědí několika žen i mužů otevírá otázky manipulace, gaslightingu a zneužívání, ale i dopadů takových vztahů na děti, které se do nich narodily.

Tvůrčí tým režisérek Miřenky Čechové a Johany Ožvold a dramaturgyně Kristýny Boháčové formálně propojuje principy dokumentárního divadla a tance. Z audionahrávek nebo projekcí zaznívají syrová, mrazivě sugestivní vyprávění, a přestože jsou příběhy různé, dohromady skládají obraz opakujících se vzorců. Počáteční okouzlení charismatickým partnerem následují nenápadná proměna v kontrolu a zneužívání, náročné uvědomění si vlastní situace a hledání odvahy vztah opustit. 

Tanečnice Adriana Štefaňáková dokáže v sólovém představení přesně ztělesnit body zlomu ve vývoji vztahů a proměnlivé psychické stavy obětí. Každý taneční výstup vždy otevírá výrazný metaforický obraz. Hned v úvodu třeba performerka v bílých šatech a závoji přeřízne automatickou pilkou nohu židle, na níž sedí, a po pádu se její pohyb přirozeně přelévá do tance. Ve scéně odhodlání boje za vlastní důstojnost se pak pracuje s japonskými motivy – změnou outfitu do bílého kimona a vytasením katany. Výtvarně inscenaci dominuje papír, který se stává až tanečním partnerem Štefaňákové. Na velký arch obkresluje kontury svého těla, je zavalena jeho rozměrnou plochou, nese jeho zmačkanou hmotu jako břemeno na zádech, bojuje s ním. Protrhává a trhá ho na kusy, aby v nadějeplném závěru z jednotlivých kusů ruční technikou recyklace znovu vytvořila papír nový. 

Tyto scénické metafory poskytují jednotlivým tanečním výstupům dobrý interpretační rámec, současně ale zůstávají otevřené diváckému vkladu a nepůsobí nijak doslovně, ani ilustrativně. Médium tance se přitom vzhledem k silné tělesnosti tématu pro jeho zprostředkování hodí a skutečně se daří ho vyjádřit i samotným pohybem (přiznám se, že u tanečních inscenací tento pocit často nemívám).

Zpracování dokumentárního tématu prostřednictvím pohybového jazyka a vizuálních metafor navíc přináší do inscenace potřebnou citlivost. Tvůrčí tým si výpovědi nepřivlastňuje, ani se jich nezmocňuje, ale spíš jim dává prostor zaznít a zesiluje jejich naléhavost. Nutnost citlivého přístupu je přitom víc než na místě. Jak ukazují závěrečné titulky uvádějící znepokojivou statistikou výskytu manipulace a zneužívání ve vztazích (setkala se s nimi přibližně třetina žen, u mužů kvůli stigmatizaci přesnější data nejsou známa), Rukojmí bohužel není inscenací o extrémních případech, ale o zkušenosti mnoha žen – dost možná i z těch, které se mnou na představení v Paláci Akropolis byly.