Rozhovor o místě muže v dnešní společnosti (k projektu Lonesome Cowboy)

Tento rozhovor Petra Soukupa a Barbory Etlíkové vychází ze sólového tanečního projektu Tomáše Janypky Lonesome Cowboy. Spíš než na izolovaný rozbor tohoto díla, které zkoumá podoby maskulinity v současné kultuře, se ale soustředí na myšlenkové a kritické kontexty vyvolané jeho vnímáním. Lonesome Cowboy je dílo, které hledá, osahává nejistý terén, což je podnik křehký, vystavující se selháním. Rozhovor nechce tyto nejistoty rušit, ale navázat na ně, konkretizovat je, pokusit se je rozvinout.

Barbora a Petr společně viděli představení už před časem, mezitím se ale z uměleckého kontextu vynořily nové podněty, jako filmová minisérie Adolescent na Netflixu. Nebo divadelní inscenace Zlomený muž v režii Ondry Kulhavého ve Venuši ve Švehlovce či jiný projekt, kde Tomáš Janypka účinkuje, Wandervogel v režii Jana Mocka uváděný v Alfredu ve dvoře. Dospívání mužů a (ne)funkční mužské vzory jsou spojnice těchto děl s inscenací. Připomínají, jak moc je téma maskulinity v současnosti aktuální a důležité.

Proto se Barbora rozhodla, že nenechá inspirativní projekt Lonesome Cowboy pro Podhoubí proklouznout, a pozvala Petra ke společné rozpravě. Sama si zážitek z inscenace osvěžila během letošní Divadelní Flory Olomouc, takže v rozhovoru připomíná konkrétní podobu uměleckého tvaru. Petr nabízí nejen vzpomínky na vlastní divadelní zkušenost, ale především myšlenky a perspektivy nabyté během dlouhých let, kdy se o téma pozitivních mužských vzorů a místa muže ve společnosti zajímal po osobní stránce.

 

Lonesome Cowboy, foto Lukáš Horký

 

V okorávající společnosti

Barbora

Poprvé jsme se kolem Lonesome Cowboy potkali na Malé inventuře 2024. Tenkrát vznikl nápad, že by ses o díle vyjádřil i veřejně. Co tě na něm tak zaujalo?

Petr

Paradoxně mě oslovilo téma, přesto, že se takhle na taneční projekty zpravidla nedívám. Asi bych ho pojmenoval jako otázku mužského vzoru a místa muže ve světě, která mi připadá osobní. V něčem až intimní. Ale zároveň se dotýká společnosti.

Kamarád, v podstatě literární expert, mi jednou o knížce japonského spisovatele Kasudžira Suzukiho, která se jmenuje Kruh (1991), překvapivě jednoznačně řekl, že veškeré hrůzy, které se v ní dějí, mají jedinou společnou příčinu: muži v ní nikdy nejsou tam, kde mají být. Ve zfilmované Markétě Lazarové se zase mluví o mužích, kteří nevědí, co je pláč, a od nepaměti je za to stíhá prokletí. Pro filmové znalce, je to v pasáži o Strabovi, jejímž autorem je scénárista Pavlíček, nikoli Vančura. Mluvím o tom, abych nevyvolal dojem, že téma je něco vzdáleného, exotického.

Myslím, že dospívající muži se často střetávají se sadou očekávání, která vyvolává společnost, když lehkomyslně předstírá, že je zřejmé, co znamená „dospět“. Jako by to znamenalo studium, práci, ženu, děti... Carl Jung říká, že muži v západní společnosti dospívají teprve, až když schytají nějakou osudovou ránu. Tohle „zpoždění“ je mimo jiné způsobené tím, že v naší společnosti neexistuje rituál, který by chlapci pomohl stát se mužem, vzít na sebe tuhle roli. Přechodové obřady se neobjedou bez starších mužů kmene, kteří přesvědčivě simulované kruté rány zmírňují svou přítomností. Bez této instituce jsou muži takzvaného civilizovaného světa nejrůznějšího věku odsouzeni si je odžít sami. Instrukce, které poskytuje současná společnost, mají spíš uklidnit ji samotnou. Což otevírá prostor pro mnohá zakopnutí, pády, selhání, zaváhání nebo ztrátu orientace na cestě životem – s čímž si myslím, že Tomáš v představení zajímavě, obrazně i doslovně, pracuje.

Barbora

Lonesome Cowboy jsem teď viděla znovu na Divadelní Floře Olomouc. Den předtím se tam hrála také opera Moravského divadla Olomouc Jenůfa, v režii Veroniky Kos Loulové, kde mě mimo jiné zaujalo, že tam v souladu s dramaturgickou koncepcí (o níž se lze dočíst třeba tady) mužské postavy nápadně často doslova utíkaly ze scény. V Lonesome Cowboy se tento motiv také objevil – tanečník v závěru zmizí ze scény a my ho pak už vidíme jen v jeho dětském pokojíčku, kde má vylepené plakáty kovbojů. Ztrácíme s ním kontakt. Něco říká, ale neslyšíme ho. Co se podle tebe pojí s archetypem kovboje?

Petr

Osamělý kovboj, to je pro mě především postava z filmů a knih. Nikoli realita, ale součást mytologie divokého západu, souboje mezi dobrem a zlem. Je to vzor pro oči a srdce malého chlapce, viz ten Tomášův dětský pokojíček. Ženám a dětem se neubližuje. Chamtivost na úkor někoho jiného je špatná. To jsou příklady nepravostí, kterým je třeba se postavit. A kdo tyto nepravosti páchá, není kovboj, i když se mu na pohled podobá, ale padouch s koltem u pasu. Hrdina je na rozdíl od padoucha ochoten sebe sama vystavit situaci, ve které může přijít o život. Vždy tasí zbraň až jako druhý, protože mu jde o jiné věci než jeho protivníkovi. Třeba o takové ty starosvětské věci, jako je napravování nepravosti. Někdy tomu říkáme spravedlnost. Padouchovi jde za každou cenu o to, aby ochránil sebe a svůj život. Tak nějak tu výjimečnost pistolníka, jemuž jde o napravování nepravostí, alespoň popisuje filosof Miroslav Petříček v knize Majestát zákona, kde v jedné z kapitol komentuje westernovou novelu Jacka Shaffera, Shane. Mimochodem, říká se, že Shaffer později litoval, že jeho novela představila fenomén osadnictví v pozitivním světle, jež mu nepřísluší. Po Tomášově představení jsem se k Petříčkovu textu každopádně vrátil a myslel na to, jak moc se v něm odráží ozvěny těchto idejí někde pod povrchem, a také na to, že postava kovboje je pro mě o něco úplnější, když se k ní přidá něco, čemu říkám laskavost.

Barbora

Jak spolu pro tebe souvisí spravedlnost a laskavost?

Petr

Po představení jsme se s Tomášem Janypkou domluvili, že se brzy setkáme a popovídáme si – že já bych s ním chtěl mluvit o souvislostech, ve kterých mi jeho práce dává smysl, a že jsem zvědavý, odkud vlastně vychází on. Jakmile na schůzku dorazil, zmínil se, že v tramvaji narazil na revizora nevybíravým způsobem kontrolujícího matku s dětmi. Jak vlastně muži své místo ve světě hledají? Zachoval se muž v této situaci správně? Spravedlivě? Stačí k dosažení takové mety jen následovat pravidla? Nebo je třeba něčeho víc? Mohl být vnímavější, zhodnotit situaci, najít v sobě kus laskavosti...? Důvod, proč ji nenašel, a nejspíš ani nehledal, není osobní – chová se podle toho, jaké způsoby chování a jakou vnímavost tahle společnost odměňuje, a od jakých odrazuje. A v tomto ohledu podle mě společnost hrubne a okorává. Laskavost má za slabost. Pod rouškou „dodržování pravidel“ si vychovává muže, kteří jsou schopní a ochotní zraňovat na úkor slabších, protože můžou – protože při tom nenarazí na představu, že by dělali něco, co se nemá. Ztrácejí kompas. Ztrácejí se. 

Vryla se mi představa, jak policisté v listopadu 89 stáli na chodnících a rozpačitě v rukou žmoulali své placaté čepice. Najednou nevěděli, kde je jejich místo. Celou dobu byli proti těm, co odmlouvají, a teď by měli dělat co? Byl to takový mezičas. A podle mě tohle uvolnění trvalo do přesně vymezeného data, kdy v tisku vyšel článek o zásahu proti hercům jednoho z brněnských divadel. Po dohraném představení si vytáhli židle na ulici před divadlo a asi tam vesele popíjeli. Nejspíš to nebylo úplně klidné a někdo tam na ně zavolal policajty. S nimi se herci dostali do sporu, a policisté, zřejmě se zapomněli, proti nim použili „donucovací prostředky“, jak bývávalo zvykem.

Na reportáž o téhle události začali lidé hromadně reagovat způsobem: „Jen jim dejte přes držku, když nedodržují pořádek!“ Moc, včetně policajtů, přišla o veškeré dočasné rozpaky, zda i v tomhle krásném novém čase smí používat obvyklé nástroje, kterými si vynucuje disciplínu, považuje-li to za vhodné nebo pohodlné. Od této chvíle začala naše společnost a s ní i vztahy mezi lidmi postupně okorávat. A začalo to evidentně z vlastní vůle lidu, když budu trochu sarkastický.[1]

 

Lonesome Cowboy, foto Lukáš Horký

 

Klid v kovbojově nitru

Barbora

V Lonesome Cowboy tanečník často a na poměrně dlouhou dobu zaujímal takové stereotypní plakátové pózy. Pro mě byly nejzajímavější přechody mezi nimi. On vždycky musel nějakým způsobem přejít po jevišti, a v takových chvílích se z něj pro mě stala beckettovská postava nějakého ztracence. Připadalo mi, že se po jevišti pohybuje, jako by doufal, že není vidět, a snažil se působit co nejmíň výrazně. Častokrát se zastavil prostě tím, že třeba rekvizitou narazil do stěny nebo do sloupu. Pak najednou, když znehybněl, bylo vidět, že se zase cítí docela dobře, a znovu zaujmul nějakou „kovbojskou“ pózu. Myslím, že se v díle hodně pracuje s vnitřní nejistotou postavy a její neschopností naplnit pasáže, které nejsou předem nalinkované a neopírají se o nějakou vizualitu z reklam. V inscenaci se pořád lámaly tyhle dva řády.

Petr

Hezký postřeh. Evokuje i můj divácký prožitek, jenom, ty pózy samotné jsou podle mě také „rozpadlé“. Na jednu stranu se určitě dají vnímat, jak říkáš, jako okopírované prázdné výjevy z reklamy na „mužné“ cigarety. Jenže zároveň se do té gestiky promítají další věci, které nelze pominout.

Třeba přítomnost muže ponechaného sobě samému, což je na jevišti, jemuž vládne performance nebo tanec, poměrně vzácný úkaz. Rozuměj muže, který se nedefinuje tím, že ženám nadbíhá, že je přehlíží, svádí je nebo opouští, ale prostě chlápka odkázaného na sebe – protože co vlastně ten chlápek dělá, když je sám? Filmoví kovbojové nejspíš hladili koně po šíji. Ale co v takové situaci dělají muži dnes? Tahle nejen tělesná, ale i implicitní nepřítomnost ženy na jevišti podle mne otevírá zajímavý prostor. Zároveň jsem si vědom, že při představení se na Tomáše z publika dívá spousta žen a z jejich pohledů a reakcí jsem odečetl, že zjevně nevidí úplně to samé, co já. Ale to jen na okraj.

Téma muže ponechaného sobě samému jsem si takhle pojmenoval po zhlédnutí absolventského sóla Viktora Černického Parapolea, ke kterému navíc napsal velice zajímavou obhajobu. Zapůsobilo na mě. Bylo to, jako bych se během něj propadl v čase do velmi konkrétního momentu, na tržiště s provazochodcem z Nietzscheho Zarathustry. Viktor se neobracel k publiku, nepředváděl se. Jenom nechával vystoupit do popředí svoji souhru s objekty, která vycházela z nějaké pokory vůči nim. Čišel z toho obraz života, ne jako něčeho, co máš mít pod kontrolou, a když nemáš, selháváš, ale jako cesty, na níž se zákonitě setkáváš s nejrůznějšími výzvami a nesnázemi, které pod kontrolou nemáš. Přicházejí zvenčí, ze světa, a ty osvědčuješ, kdo jsi, kým se stáváš, tím, jak se k nim postavíš.

Trochu detailněji, vlastně mě fascinuje, jak v těch Tomášových poctivě odkoukaných minimalistických gestech, postojích těla pracujících s rovnováhou, třeba když se opírá o pomyslnou honáckou ohradu, v dotycích klobouku a tak dále, jsou zabalené celé sujety příběhů. Mimo jiné třeba příběh muže z dávno zašlých časů, který si schopnost být laskavý, nacházet distanci a vnitřní klid, místo, z nějž neubližuje, o nichž jsme mluvili jako o něčem, co se z hrubnoucí společnosti vytrácí, stále ještě uchovává. Tyto sujety pochopitelně vychází z filmové ikonografie.

Připadá mi důležité, že tohle z Tomášova představení vyznívá, protože absence téhle laskavosti má dnes naprosto fatální následky, které nekončí rozhašenými vztahy mezi lidmi…

Barbora

Pro mě je Lonesome Cowboy také o mnohoznačnosti a neustálém hledání, což podporuje i samotná struktura inscenace, která tematizuje jak jistou vnitřní prázdnotu, tak i postupný proces vycházení z ní právě směrem ke klidu. Tomáš si podle mě vždycky vydestiluje tresť z nějakého atributu běžně přisuzovaného kovbojům, jako je třeba efektní točení lasem nad hlavou, a ten rozloží. V inscenaci se nikdy s lasem nenakládá ilustrativně, protože ono tam fyzicky není. Zato je tam výrazná scéna, kdy má Tomáš lano nad hlavou, a ono to vydává takový fascinující zvuk švihání, jako kdyby se v každém momentu schylovalo k akci nějakého lovu. Nicméně publikum vidí, že lano nemá žádnou smyčku, že ten objekt je vlastně jen „základní surovina“. Skoro bych měla chuť říct, že v tomhle případě je to fenomén „lasovost“... A stejný princip je i s tím koněm zastoupeným kozou a fošnou. S koncentrací na předmět, o které jsi se předtím několikrát zmínil, podle mě souvisí můj prožitek extrémního fokusu „na tresť“, který se v inscenaci objevuje. Občas jsem měla pocit, že na jevišti vidím jen Tomáše a vlastnost nějakého jevu a nic víc. Což mě fascinovalo.

Petr

S nadhledem by se možná dalo říct, že tohle je Tomášem trochu potměšile zkroucený další prvek, jímž se podle mé zkušenosti v uměleckých dílech ztvárňuje, co znamená být mužem, totiž „dělání“. Jedním z jeho mistrů je americký spisovatel Cormac McCarthy. Mimochodem, taktéž psal jedinečné westerny, ty ale nemohu rozebírat, protože to bychom tu byli dlouho. Jeho postapokalyptický román Cesta zachycuje cestu malého chlapce s otcem krajinou po nevratné zkáze, kdy už žádný další krok nedává smysl. Chlapec často sleduje, jak otec něco dělá. Je v tom praktický účel, péče o předmět či proces, a promlouvá se jen výjimečně. Jde tam opravdu o akt jako takový. Dělání jako obdělávání nastalé prázdnoty. Vykřesávání možného, nekonečně vzdáleného smyslu z nicoty.

Barbora

Jiné atributy kovbojství se na scéně objevily jakožto obrazy vnitřního světa postavy. Koně představuje jednoduchá koza natřená na bílo, přes kterou pak postava přehodí prkno. Dá se na něm balancovat, osedlat si ho, ale také se o něj starat jako o koně. Součástí inscenace je dlouhý sled scén, kdy se zvířeti postava věnuje. Působí přitom hodně důležitě, což je trochu legrační, ale současně to není tanečníkem nijak shazované, natož vysmívané. Je to velice křehké… Žádalo si to velké pochopení pro nemotornost, protože občas postava „ze sedla“ žuchla na zem. Působilo to, jako by se neustále nacházela v křeči, a prostor pro domýšlení, proč tomu tak je, měl široký rozsah. Příčiny můžou vypovídat o duševním úsilí, které postava vynakládala, nebo o extrémním strachu, záleží na perspektivě.

Vlastně, kdyby tanečník nebo publikum byli jen o něco míň citliví, dalo by se postavě vysmát, třeba kvůli tomu, že občas působila trochu dětinsky, a výsledek by mohl být velice smutný. Naštěstí se to ani na jedné „mé“ repríze nestalo a intimita zůstala zachována. A snad díky ní bylo možné dát v závěrečných scénách průchod něčemu, co jsem četla jako jisté zoufalství, kdy postava strojově opakovala: „It’s just empty me, it’s just empty me.“ Vnímala jsem v tom velké upřímné hledání postavy, což může v jejím případě znamenat mužství v pozitivním smyslu. Ovšem bez šance nalézt ucelenější odpověď. Což bude dané spíš současnou společenskou situací (třeba tím, o čem jsi dříve mluvil jako o okorávání), než neschopností postavy jako takové. Možná je v těle téhle společnosti opravdu obtížné najít jakékoliv smysluplné naplnění konceptu mužství.

 

Lonesome Cowboy, foto Lukáš Horký

 

Nekonečná barevnost mužství

Petr

Pozitivní obraz mužství? Ani jsem nevěřil, že něco takového existuje. Potkal jsem ale někoho, kdo byl méně skeptický, a doporučil mi knihu Železný Jan od Roberta Blye. Jde o zevrubný rozbor pohádky: V lese žije divý muž vtahuje pocestné do studny, panovník jej nechá ulovit a zavřít do klece. Mladý princ si hraje se zlatým míčem, který divoký muž skrze mříže chytí a nevrátí, přiměje princátko, aby matce sebralo klíč z pod polštáře, a když udělá, jak mu řekl, unese jej do lesa. Bly je hodně špatný básník, jeho představu o poezii nechápu. Kniha je psaná americky patetickým jazykem, což jí také nepřidá. Jenže přes tohle všechno je v ní pár myšlenek, které by se daly tesat. Kvůli nim způli žertem říkám, že by knihu ženy číst neměly, protože by se toho o mužích dozvěděly příliš, a nejsem si jist, že by to bylo mužskému pokolení k prospěchu. Jedna z těch myšlenek třeba říká, že v padesátých letech američtí muži začali ztrácet místo v rodinách, protože přicházeli o schopnost vysvětlit svým synům, co dělají. Jejich práce často byla v podstatě sledem kompromisů, nedělali nic, za co by se mohli postavit. Dokud otec rodiny pracoval na farmě, nic vysvětlovat nemusel. Syn ho viděl, pozoroval, a nacházel důvody, proč být jako on. Zde je znovu motiv, o kterém jsem se už zmínil v souvislosti s dílem Cormaca McCarthyho: chlapec mlčky pozoruje muže při nějaké činnosti. Otec byl celý den jinde, chlapci vyrůstali s matkami, otec ztratil místo u rodinného stolu, přestal existovat.

Robert Bly se domnívá, že s příchodem feminismu a ženských hnutí 60. let ženy svá místa ve světě konečně začaly nacházet, žádný protipohyb ale nenastal, což začalo silně ovlivňovat společnost. Popisuje rozhovory s muži, kterým začal říkat změkčilí. Nemyslel tím nic zlého. Byli to zkrátka muži, kteří naprosto přesně věděli, kde „ji“ co bolí. Když se jich ale zeptal na jejich vlastní bolest, rozplakali se. Poznal jsem se v tom, i když jsem nebyl americký muž a od napsání té knihy už nějaká doba utekla. Když ztotožníš představu o mužích s jakousi neuchopitelnou a nesrozumitelnou hrubostí, máš tendenci „ji“ obdivovat, uctívat, ustupovat jejím přáním, poskytnout jí volnost jakoby za všechny muže, kteří toho vůči ženám nebyli schopní. Hledáš „zlatý míč“ u ní. Ona ho ale nemá.

Barbora

Chápu, a když už o mužství mluvíme takovýmhle způsobem, ráda bych dodala, že podle mě byla výpověď Lonesome Cowboy do jisté míry univerzální. Přítomnost silné koncentrace na konkrétní činnosti nebo předměty se mnou natolik rezonovaly, že si jsem jistá, že dílo mířilo i na stránky mojí osobnosti, byť jsem žena. Bylo o atributech, které si obvykle spojujeme s mužstvím, ne tolik o tom „jak jsou na tom chlapi“. Způsob, jímž jsou jednotlivé motivy během představení ukazovány, člověka vede k tomu, aby vždycky vzal určitý motiv a uchopil ho v jeho fragmentárnosti. Jakmile by se objevil nějaký větší uchopitelný celek, tak by ustalo sdílení toho, co je podle mě na díle podstatné. Lonesome Cowboy je hodně o procesu, ve kterém se koncept mužství utváří, a proto i vnímání tohohle díla se musí po významové stránce neustále „znovu utvářet“. Inscenace jako celek je vlastně dekompozice, skrz kterou se navazuje kontakt s publikem. Tento formát propůjčuje komunikaci otevřenost a myslím si, že díky němu je tak subtilní ve smyslu, že není ke konceptu mužství ani kritická, ani ho nevyzdvihuje. Protože mužství je prostě jev, který nemůže být v základu ani „špatně“, ani „dobře“.

Pro mě v inscenaci hrál důležitou roli i princip tajemnosti. Takové přitažlivé tajemnosti, trochu mi to připomínalo agenta Coopera z Twin Peaks Davida Lynche. Ale nebylo to nějaké napodobování, spíš se to tam objevovalo v různých překvapivých podobách, třeba i androgynních. V olomouckém představení byla jedna taková zajímavá scéna, jejíž interpretací jsem si nebyla úplně jistá, a to, když postava ke konci sklopí hlavu, a my vidíme jen Tomášův kovbojský klobouk svrchu. V ten moment tam hraje hudba Tomáše Vtípila, distancovaného společníka našeho „osamělého kovboje". Ta je částečně improvizovaná a přinejmenším v daný večer do těch westernových prvků – jichž je prý tento hudebník dobrým znalcem – míchala podle mě i nějaké orientální. Objevuje se pak takový zvláštní hadovitý tanec, který mi připomíná břišní tance, tedy něco velmi silně přisuzovaného ženám. Říkala jsem si: Ty jo, stává se teď ženou?

Petr

Teď jsi zpřesnila něco, do čeho jsem se na začátku našeho povídání nechtěl pouštět. Měl jsem vlastně pod vlivem Tomášova představení chuť mluvit o tom, co znamená být muž, osobněji a tohle zaostření jsem nechtěl obhajovat. Prakticky nic z našeho povídání se ale docela jistě netýká „výhradně mužů“. 

Hadovitý tanec, který o univerzálnosti také svědčí, utkvěl i mně. Bral jsem to tak, že je strašně moc způsobů, jak být mužem. A že je pro muže svého druhu prozření si uvědomit, že žádný z nich není méněcenný. Že všechny mají nějaké to opodstatnění a že tam jde o jejich přijetí. A to je také součást té momentálně nedostatkové laskavosti v naší společnosti, tentokrát vůči sobě samému. Tomáš se v té závěrečné třetině představení, ale možná i v jeho celku, snaží všechny tyhle „mužské“ barvy a odstíny naznačit. A někdy ho něco zvnějšku požene k tomu, že se stane ženou ve smyslu Deleuze a Guattariho. Třeba bez schopností se maskovat, unikat, ukázat se teprve tehdy, až nadejde čas, plížit se, nespatřitelně se provlékat krajinou, a podobně – bez takovéhoto momentu stávání se, bez stávání-se-dívkou, jak tomu francouzští filosofové říkají, bez takovéhoto tance, se nikdy dobrým bojovníkem nestanete. 

Petr Soukup a Barbora Etlíková


[1]

Petr

Když jsem mluvil o absenci laskavosti, tak jsem měl na mysli i nesmyslné násilí, vynucování, zneužívání postavení, které z určitého pohledu vycházejí z takovéhle vnitřní bezradnosti.

Před pár týdny jsem v Lucerně viděl oscarový dokumentární film No Other Land. Izraelští muži, vojáci IDF a úředníci, tam zalévají studny betonem, buldozery srovnávají se zemí školu pro pár palestinských dětí. A vytrhávají z rukou rodiny primitivní elektrický generátor nutný k léčení výstřelem jimi zraněného palestinského muže. Neustále se při tom všem ohánějí lejstry, právy, razítky a zákony. Máme to podepsané, oštemplované, to my jsme v právu, stojí za námi naše soudy, naše demokracie – jako by tahle sepsaná pravidla umožňovala těmto mužům večer klidně usnout. Šokovaně na to zíráš. Natočeno na okupovaném Západním břehu Jordánu v době, kterou Izraelci označují za klidnou. Připomnělo mi to kusý úryvek ze zprávy v čase Rwandské genocidy, která říkala, že francouzští vojáci mrtvé psi na ulicích nepochovávají, protože není, kdo by to zaplatil. Jediná věta mě připravila o veškeré iluze o západní společnosti a jejích hodnotových principech. To se už z hlavy nedá vymazat. Mnohem později jsem slyšel promlouvat přeživší, stále krásné, tehdy mladičké domorodé ženy, které titíž francouzští vojáci, vyslaní, aby je ochránili před vyvražděním, znásilňovali. Do dnešního dne je to tabu. Ubohost nezná dno. Někteří z tvůrců No Other Land byli krátce po obdržení filmového ocenění fyzicky hrubě napadení izraelskými osadníky. Asi víš, co chci říct. Šílenství ztracených mužů umocněné na n-tou.

Umělci možná nemají totožné zkušenosti a obrazy vypálené v hlavách, mužství vnímají jako problém, který stojí za to vytahovat na světlo často velice intuitivně. Mně ale připadá zajímavé a potřebné zkoušet zasazovat jejich práci a myšlenky do širších souvislostí, i když tyhle jsou dost temné.



Máme sušenky

Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme.
Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".

Máme sušenky

Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme.
Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".

Nastvení uloženo