V druhé polovině dubna proběhl v berlínské Schaubühne dvacátý čtvrtý ročník mezinárodního festivalu nové dramatiky FIND. Jeho dramaturgie představuje mimo novou divadelní tvorbu (ne nutně spojenou s dramatickými texty) také progresivní autory a autorky, jimž věnuje část programu nazvanou „Artist in Focus“. Pod světlo reflektoru se letos postavil téměř čtyřicetiletý britský režisér Alexander Zeldin, který s inscenacemi svých sociálně angažovaných her v hyperrealistické scénografii (výprava Natasha Jenkins) objíždí festivaly a jednu z nich nazkoušel přímo v Schaubühne. Jeho díla ve mně vyvolala méně estetickou a více etickou otázku. Dokáže režisér zvolenou realistickou formou předat závažná témata, aniž by z postav nejnižší vrstvy, ze které sám nepochází, vytvořil rukojmí pro dojetí publika skládajícího se také z příslušníků diametrálně odlišných tříd?
Festivalové diváctvo dostalo možnost zhlédnout ztvárnění triptychu režisérových her s názvem The Inequalities (Nerovnosti) o nejnižší britské společenské vrstvě. Ta se snaží přežít v asociálním byrokratickém systému bez naděje na zlepšení. Inscenaci LOVE (LÁSKA, premiéra 2016) z londýnského National Theatre převedl Zeldin do filmové podoby, s postavami uvízlými v nouzové útulně jsme se tedy v Berlíně nesetkali naživo, ale pouze na plátně. Obrovská hyperrealistická scénografie ke druhé londýnské inscenaci Faith, Hope and Charity (Víra, naděje a dobročinnost, premiéra 2019) už ale do Berlína společně s desítkou herců i neherců dorazila.
inscenace Faith, Hope and Charity | foto Maxime Bruno
Komunitnímu centru a potravinové bance pod vedením dobrosrdečné Hazel a dobrovolníka Masona hrozí zavření. V předvečer sociální katastrofy tady pod kapajícím stropem skupina pravidelných návštěvníků cvičí sborové vystoupení a v několika dlouhých obrazech vede bezobsažné rozhovory. O některých postavách se nedozvíme vůbec nic. Jen o minimu víme, že musí řešit tak zásadní problémy jako odebrání dítěte. Zeldinova hra nemá dramatickou situaci ani zápletku, ve výjevech ze stejného prostředí, jež je jak bezútěšné, tak plné lásky a podpory, sledujeme postavy bez vývoje. A kvůli hyperrealistické formě, jejímž důsledkem jsou i slabé výkony neherců, vyznívají postavy a přeneseně osoby nejnižší sociální vrstvy jako figurky bez zájmů, smyslu života a paradoxně i problémů. Ty totiž nevidíme, protože se vše točí jenom kolem teplého oběda, na scéně samozřejmě konzumovaného jedna ku jedné.
Text Beyond Caring (Za hranicí zájmu) přenesl Zeldin pro inscenaci v Schaubühne (premiéra 2022) z britských reálií do berlínského masokombinátu, kde se na noční úklidové směně setkávají tři ženy a dva muži. Dvě uklízečky pracují přes agenturu, mladá Ava přichází v rámci programu úřadu práce, protože by už neměla pobírat sociální dávky. Padesátník Michael tu pracuje na plný úvazek a dozor nad nimi má vyděračský Jan. Jejich noční směny plné vytírání podlahy a mytí boxů od masa a krve (opět ztvárněno jedna ku jedné) rozjasňují patnáctiminutové pauzy, kdy se mohou kolegové sblížit, ale bohužel nepoodhalit téměř nic z vlastních životů. Beyond Caring tak trpí stejnými problémy jako londýnská inscenace. Snad protože děj nesměřuje k žádnému konkrétnímu cíli, jako bylo zavření komunitního centra, jsou některé obrazy tematicky semknuté a někdy i tragicky zábavné. Michael nachází v Avě svou ztracenou dceru a natáčí s ní narozeninové video, zapomene si ale zapnout kameru, Jan vypráví podřízeným svou životní filozofii založenou na podpoře maskulinity a afirmacích. V pravidelných meetinzích hodnotí vedoucí týmovou výkonnost předchozí noci, anebo brigádníky v zoufalých životních situacích (Sonja nemá kde spát a během celé směny může sníst jen jednu sušenku; Becky musí v práci trávit tolik času, že se ani nevidí s dětmi) donutí k další podhodnocené práci v nezákonných časových odstupech od celonoční šichty. Ovšem za výplatu v hotovosti.
inscenace Beyond Caring | foto Gianmarco Bresadola
Beyond Caring obsahuje více skrytého smutku než britská inscenace a díky výkonům hereckého ansámblu Schuabühne nabízí také estetický zážitek. Pořád ale velmi neetický. O strašných pracovních podmínkách v továrnách či nefungujícím sociálním systému závislém na dobrovolnictví se musí mluvit, a to i v divadle. Realistická forma podpořená psychologickým herectvím v honosných budovách se vstupným za 30 euro, ale pro sociální vrstvu, již se snaží ztvárnit, nic neudělá. A především nedokáže podat autentickou zprávu, která nepůsobí jen jako snaha o vyvolání patosu a sebeutvrzení diváctva, že udělalo, co nejvíc mohlo. Přišlo do divadla. Mimochodem, když otázku ohledně smyslu takové tvorby položíte na diskuzi samotnému režisérovi, sebestředně pronese, že už se nechce znovu rozčilovat odpovědí a že je to přece naprosto jasné…