„…protože to, že diváci spí, už je jasné.“
Scéna z představení HA*L*T. Foto: Bartek Warzecha
***
Čas: únor roku 2022.
Místo: Ukrajina, Kyjev, Divadlo dramatu a komedie na levém břehu Dněpru.
Právě mají začít hlavní zkoušky inscenace Hamlet v režii Tamary Trunové – na budově divadla již visí obrovský plakát.
Místo zkoušek Hamleta ale začíná totální ruská invaze na teritorium Ukrajiny.
Kolem 04:20 ráno 24. 2. 2022 jsou slyšet hlasité výbuchy.
Herci do rána nespí.
Veškeré divadelní aktivity a zkoušky se ruší.
***
Přeškrtnuté akce divadla plánované na 24. a 25.2.2022.
Nápis: „Ukrajina. 04:20. Začátek války“. Foto: Instagram Oleksandra Sokolova, herce souboru Divadla na levém břehu Dněpru
V tomto momentě otázka: „Být, či nebýt?“ již nepůsobí až tak banálně či otřepaně, jelikož uprostřed tragických událostí na území Ukrajiny vyvstává uvnitř divadla otázka, zda má smysl (nebo spíše zda je vhodné) se dále věnovat inscenačnímu procesu, který s válkou sotva počítal. Jakožto odpověď na ni nakonec namísto Hamleta vzniká velice zvláštní dílo, které je podle slov samotné režisérky Tamary Trunovy určené k zahraničnímu uvádění, nikoliv pro domovskou scénu. Je to dáno volbou a interpretací základních témat inscenace, konkrétně: jak dělat divadlo, když venku probíhá válka?
HA*L*T se mi jeví jako hluboce filosofická jevištní esej, proto hodlám být ve svém výkladu velmi opatrná. Sebemenší zmíněný detail se může stát spoilerem (takže doporučuji jet se na představení podívat osobně). Avšak musím alespoň nastínit atmosféru, jež je základem této divadelní události po celou dobu jejího trvání. Je to svého druhu fantasmagorie, a to již v ohledu dramaturgické koncepce. Mladý dánský princ se proměňuje v mladého ukrajinského herce, který není ústřední postavou, nýbrž jedním z důležitých článků v řetězci lidí, již ho obklopují, a událostí, jichž jsou všichni součástí. Místo Hamleta, jehož jméno přichází o dvě písmena, která tvoří anglické slovo „me“ - „já“ – se na jevišti zrodila jiná postava – a ta působí ještě zmateněji a náchylněji k panice a šílenství než původní Hamlet. Režie Tamary Trunovy moderně interpretuje Shakespearovo drama, kompiluje autorské texty ukrajinských umělců, aktualizuje vybrané kontexty a otevírá divákovy smysly. Nejenže znovu dokazuje nadčasovost dramatu Hamlet, ale také proměňuje náhled na alžbětinské drama, a to skrz situaci, která se děje ve světě teď a tady: skrz válku v Ukrajině.
„Halt“, tedy herec, jenž měl hrát Hamleta, se snaží zachytit poslední střípky příčetnosti ve svém okolí. Hledá především smysl současných událostí a hodnotí své potenciální činy jakožto reakce na ně. Není zde ale postavou, nýbrž reálným člověkem. „Halt“ je v podstatě kolektivní obraz. A ten, kdo měl původně hrát roli Hamleta, prince dánského, v této inscenaci vystupuje jako obyčejný ukrajinský herec jménem Oleksandr Sokolov. Stejně, jako ostatní účinkující nejsou postavami ze Shakespearova dramatu, nýbrž členy a členkami hereckého souboru Divadla na levém břehu Dněpru. „Bylo či nebylo... bude či nebude… být či ne,“ – napsal Oleksandr Sokolov na svém instagramovém účtu 23. listopadu 2022 – rok a půl po začátku války, půl roku po plánované premiéře původní inscenace Hamleta. Když později vznikl HA*L*T na téma divadlo ft. válka, dostali jsme odpověď, že je lepší dělat alespoň něco (něco podobného v inscenaci říká jedna z hereček, Iryna Tkačenko).
Představení nečekaně začíná obvyklým „festivalovým“ zakončením, a sice diskuzí po již odehraném představení. Vzhledem k tomu, že diváci nemají otázky k tomu, co ještě neviděli, herci začínají tušit, že něco není v pořádku. Nakonec přijdou na to, že se žádné představení… neodehrálo. Scénická atmosféra stojí na minimalistické scénografii, která se od začátku omezuje na černé „diskusní“ židle, jež vystupují na bílém pozadí, a na postavách herců a hereček, oblečených do černých kostýmů. V občasných záblescích divadelních světel a v oblacích kouře se objevují červené stromečky, které vizuálně splývají s herci, promítajíc do diváckých vědomí živé přírodní substance, namísto pouhé barvy „odpovídající nejnižším frekvencím, které lidské oko dokáže vnímat“… Pokusy o udržování small-talku přecházejí ve všeobecný panický záchvat, kdy umělci přestávají tušit, co mají dál dělat s publikem – a hlavně sami se sebou.
Začátek představení HA*L*T. Foto: Bartek Warzecha
Na jakési podvědomé, pocitové úrovni vyvolává inscenace HA*L*T asociaci s jedním z nejvýraznějších tanců. Nejspíš je to barvami, které jsou v představení použité – převládají černá a červená –, anebo jeho celkovým dynamickým rytmem a ostrým charakterem hereckých pohybů. Každopádně, pro mě osobně je HA*L*T divadelním tangem, jelikož mě jako divačku po celou dobu pevně svazuje dojmem nečekanosti, nerovnováhy, napětí, a zároveň vyzývá k chladnokrevnému udržování pozornosti, nedovoluje zavřít oči na těch nejsensitivnějších, často až nesnesitelných místech… Jako například v momentě, kdy se nechtěně stávám součástí až děsivého hereckého chorovodu (pozn. red. obřadný slovanský lidový tanec). Opravdu jsem čekala, že začnou zpívat ukrajinské národní písně? Nečekala jsem nic, ale byla jsem připravena na to nejstrašnější, a to se právě stalo. Národní písně byly nahrazené emoce budící recitací jmen lidí, kteří byli během války zabiti ruskou armádou. Z pomalého „tance“ na uctění památky zahynulých se na jevišti rodí obraz smrti, která dýchá do hlediště a dosáhne až do mé řady někde uprostřed sálu.
Scéna z představení HA*L*T. Foto: Bartek Warzecha
Inscenace HA*L*T je bezpochyby o válce. Ale nejde zde pouze o válečný konflikt dvou států. HA*L*T je odrazem vnitřních uměleckých rozporů, které občas dosahují divokého vrcholu, nechávajíc tvůrce tête-à-tête s vlastními strachy, obavami a nejistotami. Tato inscenace zobrazuje mocný střet umělců s krutou realitou, v níž zdánlivě již není žádné místo pro divadlo. Samotné rozuzlení děje však ukazuje opak: nejenže je v současných, psychicky a fyzicky náročných podmínkách pro divadla naprosto nezbytné „dělat aspoň něco“, ale je to přínosné také z hlediska informačního. Divadlo proto beru jako jakousi alternativní frontu. Jelikož šíření pravdy o ruské invazi paralelně se sdílením pocitů, reakcí a činů ukrajinských tvůrců je uměleckou obrannou taktikou, která vyžaduje dobře promyšlenou strategii. V tomto ohledu jednoznačně tvrdím, že inscenačnímu týmu HA*L*T v režii Tamary Trunovy se tento umělecký boj povedl.
Natallia Michalina Skarynka