Pohádková inscenace v Divadle Minor Dlouhý, Široký a Bystrozraký upoutá hned na první pohled, dokonce bych řekla, že její scénografie vznikla se záměrem hodně zapůsobit na smysly. Pro dospělé bude asi spíš úsměvné, když začarovaný princ zmizí s pomocí mašinérie podlahou, ale pro čtyřleté děti může jít o kouzlo. Stylové a stylizované „ohlížení se nazpět“ k materiálům a řemeslům minulosti patří ke scénografickému rukopisu Roberta Smolíka, autora výtvarné stránky inscenace a jejího režiséra. Často podniká výlety do světů, jimž ještě vládnou různé tajemné, sváteční řády. Tentokrát se hraje s drobnými marionetami ve stolním divadélku ze dřeva a se stylizovaně malovanými kulisami na pozadí. Způsob herectví i divadélko v mnohém upomínají na tradici těch historických domácích, která někteří z nás stále nalézají na půdách svých chalup. Jen konkrétně tohle je pěknější než průměr… A herečka Antonie Formanová jak při animaci, tak když se obrací přímo na publikum, vystupuje civilně, jako kdyby „jen“ hrála doma divadlo. Ale amatérsky tedy nepůsobí.
foto archiv Divadla Minor
O impresivnost objektu jako takového se zasloužil režisér a scénograf Robert Smolík už tím, že mu propůjčil symbolické rysy, které podprahově ovlivňují divácké vnímání. Vytvořil portál ve formě triptychu a pracuje i s vertikálním členěním: udělal divadélku střechu, z níž roste strom, hraje se i v šuplíku stolku, na němž objekt stojí. Také v ohledu režie se řídil archetypálními pravidly divadelního vnímání. Příkladem je „triptychová“ strukturace dění, kdy se začarované bytosti koncentrují v levé části „obrazu“, zatímco bytosti s léčivým potenciálem Dlouhý, Široký a Bystrozraký přicházejí zprava. Jeden zkušený činoherní režisér mi kdysi řekl, že nebezpečí na divadle musí přicházet zleva, zatímco kladné motivy naopak zprava. Kdyby tomu bylo naopak, diváci by prý mizanscénu vnímali jako falešnou. Zásadní položka tohoto výčtu (nikoliv vyčerpávajícího) je obřadnost. Nad celým představením jako by visel neviditelný rozkaz: „Po fázích, postupně, pomalu odhrnovat oponky skutečné i myšlené, zdobit a vyvolat tak dojem exkluzivity!“
Všechny tyto kroky směrem k vybudování estetické převahy tvůrců nad publikem posiluje Antonie Formanová svým tajemným šarmem. Patří k těm herečkám a hercům, kteří dokáží poutat pozornost a vyvolávat asociace svou pouhou přítomností. Ale ona estetickou převahu také vyvažuje, když čerpá z úplně jiné stránky svých hereckých dispozic. Uplatňuje svůj komediální talent a bohaté řemeslné schopnosti – její přechody mezi mluvením jednotlivých, navzájem velmi odlišných postav mě nepřestaly bavit ani na druhé navštívené repríze. Mnoho scén sehrává téměř plně schovaná za divadélkem/paravánem, kdy se ztrácí za jednotlivými postavami, ale při několika příležitostech vychází přímo před publikum a napřímo ho oslovuje.
Podobně, jako je tomu v jiné minorské inscenaci Princ na bílém koni, také tady mění pohádkové postavy své gendery. To princezna, kterou v některých scénách jako puberťačku ztělesňuje sama Antonie Formanová, se vydává zachránit prince, a ne naopak. Fakt, že pohádky nemoralizují, předpokládám v profesionálním divadle pro děti jako samozřejmost. Stejně tak, že snaží podávat příběhy nečernobíle a současně respektovat, že svět malých dětí černobílý je (v tomto svém odhadu se shoduji s názorem psychologa Jana Kulhánka v sympatickém rozhovoru o rizicích a přínosech Mikulášů, andělů a čertů). V momentech přímého kontaktu s publikem herečka často poukazuje na různá pohádková pravidla, která se někdy dokážou do lidského života přetavit v podobě podvědomých a pochybných jistot, přecházejících ve stereotypy. Malé děti se v pohádkách učí odvozovat svá očekávání například od „pravidla tří opakování“, na obou mnou navštívených reprízách nahlas ochotně předjímaly další děj pohádky. A herečka jim to nebrala, jen se nad každým takovým momentem „pod vousy“ trošku pozastavila.
foto archiv Divadla Minor
Parťáci Dlouhý, Široký a Bystrozraký mají v této pohádce ještě jinou roli, než aby pomohli princezně zlomit tři černokněžníkovy kruhy fyzickým zvládnutím náročných úkolů. Na této interpretaci je pozoruhodné, že k osvobození prince ve skutečnosti pomáhají jiné zbraně, než jsou tradiční superčásti těla (natahovací ruka, nafukovací břicho a laserový zrak). Ty se hodí, ale veškerý úspěch princeznina konání závisí rovněž – ne-li především – na jejich schopnosti naklonit si modrou chlupatou potvůrku. Protože právě ona zná zásadní informace o tom, kam princ zmizel poté, co princezninu partu přemohl spánek. Bez spolupráce zvířátka by i Dlouhého prodloužená ruka mohla leda tak viset mezi ostatními rekvizitami v zákulisí. A šance rozmluvit modrou bytost se pak odvíjejí od schopnosti poznat a naplnit její nepředvídatelné potřeby.
foto archiv Divadla Minor
Podobně jako žlutý králík v Pětkrát kolem světa (o inscenaci uskupení Tygr v tísni jsem psala v prvním dílu seriálu tady) je i modré stvořeníčko metaforou, skrze niž si mohou diváci dílo k sobě vztáhnout na velmi osobní úrovni. Záleží na nich, jak ho pojmenují. To, co je předpokladem schopnosti poznat, co by se líbilo zvířátku, je ale naznačeno celkem zřetelně. Myšlenky, které vedou dál, postavy napadají spontánně. Těžko říct, co přesně jim k tomu pomáhá, ale zdá se, že dost záleží na tom, že dokážou „být samy sebou“ ve vší zvláštnosti i „dobré divnosti“. Protože „dobře divná“ princeznina parta bezesporu je (necharakterizovala bych ji lépe než jak se to píše v anotaci na odkazu zde). Při sledování Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého jsem nabyla dojmu, že se nic špatného nestane, když se prostě nechám unášet tím, jak tvůrci všechno zručně připravili. Když se postavím do role „konzumentky“ krásy. A jakmile jsem se s ní sžila, uvědomila jsem si, kolik energie mi najednou zbylo na přemýšlení o otázkách, jako třeba, kde se kolem mě vyskytují taková „modrá zvířátka“, jako mají ve strašidelném hradě, a jaká jsou asi jejich tajná přání. Tohle představení znalo míru, do které má smysl vystavovat publikum novým interpretacím a do jaké jim brát či nebrat požitek z opakování již vyprávěného.
Barbora Etlíková
Sociální sítě bohužel nepřejí propagaci seriálů na Podhoubí. Proto přiznávám tak trochu tajně, že je tento článek druhým dílem seriálu. Již publikovaný první díl, pojednávající o inscenaci uskupení Tygr v tísni, už také vyšel, a je k přečtení zde.
Podzim mě zahrnul desítkami nejrůznějších loutkových a objektových představení, některá cílila spíše na děti, jiná spíše na dospělé publikum toužící vidět, kam se vyvinulo momentálně tolik vzkvétající divadlo s předměty. Z většiny událostí jsem si pořídila zápisky, a ještě začerstva si poznamenala postřehy. Teď, v několika dílech seriálu se jimi proberu a nasdílím, co zvládnu. Ve formátech, které se snaží spíš pojmenovat vývojové tendence než doporučovat či odrazovat od návštěvy divadel.