Vídeňský taneční umělec a teoretik Michael Turinsky představil letos na Divadelní Floře Olomouc svou nejnovější performativní přednášku a zároveň plnohodnotnou choreografii Precarious Moves. Jestli se momentálně ve světě hovoří o nutnosti zpomalení a zastavení bezmyšlenkovitého ekonomického růstu, pak Turinsky se promýšlení těchto tendencí věnuje obzvlášť důkladně. V debatě po představení například uvedl, že nikdy netvořil v jiném než nezávislém divadle, přestože by působení v oficiální instituci byl schopen i přes svůj fyzický handicap, který způsobuje, že na každý běžný úkon včetně mluvení potřebuje mnohem víc času než většina společnosti. Cena, kterou by musel zaplatit, kdyby se rozhodl přizpůsobit pravidelnému řádu instituce zaměřené na produkci uměleckých děl, by byla příliš vysoká v porovnání s výhodami, které by to přineslo. Kdysi mu prý někdo řekl, že má obrovský taneční potenciál a kdyby se snažil, mohli by společně dokázat obrovské věci. Turinsky odpověděl: „Nech moji ropu hezky odpočívat v zemi!“ Později vysvětlil, že se podávání výkonů nebrání, ale pokouší se o ně pouze v případě, kdy v nich vidí jiný smysl než pouhou službu k uspokojení něčí grandiozity. Odmítání sloužit velikášství neuplatňuje jen ve vztahu k sobeckým režijním ambicím, obdobný vztah má také obecně ke společnosti postavené na výkonu. Turinsky zastává tento postoj nekompromisně. I když často zmiňuje svou lásku k socialistické ideologii, dává divákům také šanci, aby - vedeni vjemy jeho tělesnosti - promysleli podstatu věci i bez ideologických nánosů. Ostatně, sám se vlastním pokusům o politickou filozofii v jedné z úvodních scén sebeironicky vysmál.
Pro tuto choreografii jsou důležité kvality jako dětská hravost, radost i slavnostnost. Tanečníkův vstup na jeviště provázejí dva vozíky: ten invalidní, na němž sedí, a koktejlový, který tlačí před sebou, zatímco se chodidly odráží od země. Tentokrát na něm sice chybí gin, protože je třeba zůstat střízlivý, ale přítomny jsou dvě lahve Turinského oblíbeného Fever Tree Tonic, barevná brčka, dvě sklenice a pokojová květina. Tanečník je sice na jevišti sám, vše nicméně nasvědčuje tomu, že osamělý nezůstane. I když publikum pozdraví trochu šoumensky, což vyvolá salvy smíchu, nechystá ani povrchní divadelní večírek. V průběhu představení hlavně odpovídá na otázku, kterou přímo formuluje: „Můžeme dezorganizovat nebo přeorganizovat naše pohyby tak, aby se můj pohyb sladil s tím vaším? Tak, abychom se společnými silami někam posunuli?“ Turinsky od vytyčeného cíle neutíká k žádné z možných berliček, které by ho stavěly do pozice někoho, kdo se pokouší společnosti zalíbit, například bavičstvím. I když chytře hned na začátku dává najevo, že by v tom mohl být úspěšný, kdyby chtěl. Součástí jeho světa je pomalost, na niž musí druhá strana přistoupit, pokud s ním chce navázat plnohodnotný kontakt. Skutečnost, že kvůli divákům nebude přehnaně odchylovat od obvyklého tempa, dává najevo třeba tím, že pro rekvizitu, jež bude hrát ústřední roli v následující scéně, odjíždí zvlášť na vozíku do zákulisí. A to opět oním relativně pomalým odráživým a jistě namáhavým pohybem, přestože by mohl využít rychlejší jízdu. V tomto momentu se samotný pohyb na vozíku stává ozvláštněným, svobodně zvoleným z více variant, tedy plnohodnotným pohybově divadelním gestem.
Ač dospělí, společně se ocitáme v dětském světě, kde snahy o ovládnutí jemné motoriky přinášejí dobrodružství, rozladění i radost. V Turinského světě je však místo jen pro to druhé, protože v případě nezdaru zachovává klid, své motorické faily komentuje zběžným „ups“. Rozladění, pokud je to nezbytné, mohou diváci prožívat jen individuálně. Turinsky na zem rozhodí skládací autodráhu a potřebuje plné soustředění na to, aby spojil patřičné dílky dohromady. Čekáme na něj, ale on nezneužívá své pozice autora inscenace k tomu, aby nás trápil a neúměrně zkoušel naši trpělivost. Stavbu přerušuje malými teoretickými přednáškami. Představuje podstatu konceptu „Crip Time“, v jeho pojetí se pohyb s tělesným handicapem nepodobá toniku bez ginu ani snídani bez kávy. Uvažuje a klade nám otázky nezaměnitelnou dikcí, pro niž je charakteristické, že vyslovení každého slova provázejí slyšitelné známky vynakládaného úsilí, a vyslovení celé věty zabírá tolik času, kolik by upovídanému člověku vystačilo na celý odstavec myšlenek. Jenomže usilovná cesta jasně směřující odněkud někam, byť by se odehrávala spíš v představách než v hmotné skutečnosti, působí na jevišti zázračně poutavě, nepoměrně víc než kvantum s lehkostí vysázených brilantních myšlenek. V tomto případě se ovšem jasné směřování pojí s inspirativní myšlenkovou originalitou – snad i s průkopnickým pohledem na tanec a pohybové divadlo. A tak Turinského řeč vzbuzuje instinktivní i intelektuální pozornost, má podmanivost mořského břehu, kdy vlny mluvy rozrážejí přeryvy nezbytných usilovných nádechů. Je to uklidňující a hypnotizující zároveň, uvrhlo mě to do rozpoložení, v němž pomalost působila normálně, zatímco každá připomínka všedního tempa dráždivě. Později v průběhu představení se kdosi na balkóně zvednul a zřejmě se snažil proklestit řadou sedících diváků ven, šoupání židlí a opakované kýchání vyvolávalo neobvyklý neklid. Lidé se otáčeli, každý pohyb vedený nutkavostí působil jako věčnost. Na debatě po představení jsem nemohla odtrhnout oči od toho, jak má sousedka třásla plechovkou od Coca Coly a nervózně poklepávala nohou, pak na mě po dlouhé době dolehl spánkový deficit a já nebyla schopná udržet oči otevřené ani hlavu vzpřímenou. Nebyl to totiž jen Turinsky, komu kladlo tělo překážky: v zrcadle, které nastavil, bylo vidět, jak se na tělesném prožívání posluchačů podepsala společnost nastavená na výkon.
Zhruba uprostřed představení tanečník opět zmizel za scénou, načež pomalu vjel na jeviště v elektrickém autíčku. Je možné, že poutavost většiny scén onoho představení závisela na individuální divácké citlivosti a vstřícnosti, ale věřím, že tato silně zapůsobila všeobecně. Turinsky kroužil po jevišti a pravidelně mizel za scénou za doprovodu éterické písně, v níž sám zpíval: „I’m falling … I’m falling … I’m falling … I’m diving … I’m diving … I’m driving … I’m driving …“ Skladba zhudebňovala Turinského přirozený způsob mluvy. Neobvyklé protahování slabik sloužilo melodii a vyvolávalo asociace. Vnímala jsem sílu, s níž zpěvák estetizoval neběžnou časovost svého projevu. Neobvyklé znění jeho hlasu zde bylo jednoznačnou výhodou, protože přirozeně dosahoval efektu, jaký jiní zpěváci získávají teprve s pomocí elektronických zkreslení. (Anebo nejspíš i jemu pomohl nějaký zvukový filtr, základ atmosféry však tvořila osobitost Turinského hlasového projevu.) Některé pasáže upomínaly k radosti: zpěvák je opakoval rychle za sebou, jako když děti vyjadřují potěšení z úspěchu. Jiným veršům byla dopřána značná délka, obzvlášť v případě: „I’m lover.“ Za znění těchto slov vystoupil zpěvák z autíčka, scéna vrcholila a on zaujal vzpřímený postoj jako hrdina či snad vítěz jakési snové rallye. Po vší té námaze a trpělivosti přišla tato jízda jako úleva pro všechny. Fyzický handicap se stal neviditelný. Na osobních stránkách uvádí tento umělec, že vyučuje o konceptech hypervizibility a invizibility a hádám, že by tato scéna mohla být jejich praktickou ukázkou. Publiku se dostalo mainstreamově oblíbeného archetypu hrdiny schopného vyvinout úsilí ve prospěch náročného cíle. Ten představovalo smazání běžně předpokládaného nerovného vztahu mezi Turinským a tělesně „normálním“ publikem. (Nejen) z této scény bylo patrné, že si tanečník nezaslouží být na jevišti „stejně“ jako všichni ostatní ani „víc“ než oni, ale především „kvůli“ svým mimořádným schopnostem. Mezi ně patří kupříkladu jemnost, s níž dokáže odvrátit diváckou mysl od stereotypního vidění.
Precarious Moves není inscenace o tanci s handicapem ani o překonání handicapu, mnohem spíš by se dalo říct, že jejím tématem je tanec, který čerpá z handicapu inspiraci. Dá se říct, že tanec zde existuje díky handicapu. Specifická tělesnost tu figuruje jako nástroj, s jehož pomocí lze vystavět vzájemnou důvěru. Bez její přítomnosti by například nebylo zdaleka tolik jasné, proč usilovat o vzájemné sladění mezi časovostí tanečníka a publika, a tudíž by nejspíš nedošlo k zázračnému zrcadlení normálního ve zvláštním ani k proměně zvláštního ve výjimečné. Jistou míru souznění by možná zabezpečovala pouhá divadelní konvence. Přítomnost tělesného handicapu také představovala pevnou překážku, přičemž kontakt s jasnou hranicí je v současné západní společnosti jednou z nejcennějších komodit. Působilo to, jako že si Turinsky dobře uvědomuje, že v tomto ohledu má pro společnost velký kapitál. Slova odkazující k různým druhům transakce, i té finanční, jsou v jeho případě na místě, protože tento umělec velmi pečlivě reflektuje hodnotu peněz, a především dovede patřičně oceňovat drobné slasti, které člověk zažívá v momentech, kdy si něco může dovolit. Nechat si přinést snídani do postele, poprosit divačku, aby pro něj výměnou za společně prožitou slavnostní chvíli na scéně složila papírovou lodičku. Anebo tančit ve vlastním tempu a v takových polohách, jaké umělci umožňují sebeexpresi bez kompromisů a divákům pak mohou přinést nekomplikovaně libý zážitek. Závěrečné scény patří vysoce estetizované pohybové kompozici, jejímž výrazným tématem je pomalost.
Privilegium existence na jevišti znamená v Turinského případě chopit se šance zaujmout pozici, jaká přesně odpovídá vnitřnímu pocitu, který se rozhodl vyjádřit. Vydobyl si právo vytvořit pro sebe takové podmínky a zvolit si takové pohyby, ve kterých je jakožto umělec a zřejmě i jako člověk sám sebou. Disponuje navíc velkou mírou upřímnosti, nikterak neskrývá touhu se publiku ukázat ve vší své inteligenci a vnitřní kráse. Dává velký prostor gestům, která bývají často zneužívaná a považovaná za výrazy povrchnosti a sebestřednosti, jako je stavění na odiv vlastních úspěchů nebo chválení finanční hojnosti. Jenomže Turinsky tato gesta očišťuje a připomíná, jak důležité místo v životě zaujímají. Dovede si jich vážit, což je další duševní výkon, který zdaleka neovládá každý, další dílek opravdu bohaté obecné výpovědi, již Precarious Moves veřejnosti nabízejí.
Barbora Etlíková
Inscenace vznikla za podpory DANCE ON TOUR AUSTRIA – společného projektu Tanzquartier Wien a rakouského Spolkového ministerstva pro evropské a mezinárodní záležitosti.
Další reflexe viděného na Divadelní Floře Olomouc 2022 jsou v plánu či přímo v procesu promýšlení.