Při představeních inscenace Weiße Witwe se hlavní scéna berlínské Volksbühne am Rosa Luxemburg Platz přetvoří do roku 2666, kdy je Evropa islámským státem. Tuto skutečnost indikuje zejména pompézní scénografie, která by se po vzoru Edwarda Saida dala nazvat „orientalistickou“. Na jevišti se totiž nacházejí vodní dýmky, harémové lóže nebo spousta hedvábných polštářů. Hned prvních pár minut postupně rozkrývá, že inscenace nebude kritizovat pouze západní pohled na islám, ale i radikalizaci tohoto náboženství.

Krvelačná vládkyně Aliah, ztvárněná rapperkou addeN nyní usazenou v Berlíně, vychází z archetypu krále z Tisíce a jedné noci, ale v nadsazené a groteskní podobě. Aliah totiž na denní bázi trestá muže tak, jak si „západ” představuje, že „východ“ trestá ženy – loví je a po následném sexu zabije. Když se ale začnou zásoby bílých mladých mužů tenčit, dvůr se postupně rozkládá a nastává panika.

Situaci na první pohled zachrání až příchod starce ukrytého v koberci, stylizovaného do postavy Šeherezády (Benny Claessens). Prostřednictvím vyprávění příběhů se pokouší zachránit nejen sebe, ale i další z řad ohrožených mužů. Jeho příchod nefiguruje v inscenaci pouze coby narativní zvrat. Jedná se o přímou parodii západní potřeby vstoupit do cizí kultury v roli někoho, kdo jí porozumí, nedorozumění vysvětlí, případně něco přetvoří. Jeho vyprávění ale skončí stejně marně jako všechny předchozí pokusy usmířit Aliah. Tyranka v něm neshledá žádné Šeherezádino kouzlo a bez dalšího zaváhání ho popraví.

Vedle rozkladu orientalistických fantazií tak inscenace výrazně obrací pozornost i k brutalitě radikalizovaných podob islamismu. Groteskně vyobrazený teror vládkyně odkazuje k totalitnímu mechanismu, v němž se násilí stává každodenním rituálem – radikální islamismus skutečně pracuje s tělem, kontrolou a popravami jako nástroji moci. Tento rozměr se ještě zostřuje v momentech, kdy se na scéně připomínají příběhy západních konvertitů. Například se zmiňují „White Widows” (název Weiße Witwe je přímým překladem tohoto spojení), tedy případy Evropanů, již prošli procesem radikalizace a připojili se k islamistickým organizacím. Inscenace tím poukazuje na fakt, že evropské představy o islámu, ať už idealizující, nebo démonizující, mohou zastírat skutečné mechanismy radikalizace, jež se odehrávají na sociálním okraji a často zůstávají nepojmenované.

Weiße Witwe ale nakonec působí jako přestřelená koláž motivů, kterou se režisérce Kurdwin Ayub jen místy daří udržet pohromadě. Některé scény míří k satiře orientalistických představ, jiné ke kritice islamistické brutality, celek se však rozpadá v přebytku nápadů (například projekcích TikTokové for you page). Tato roztříštěnost ale odráží i kombinaci chaotických obav a politických gest, v nichž se ve vztahu k islámu současná Evropa neustále zamotává. Nekonzistentnost Weiße Witwe vlastně ukazuje zmatek typický i pro debatu, kterou se pokouší pokrýt.