Tématem letošního Bazaar Festivalu byly Odvážné praxe. Takové, které slovy dramaturga Ewana McLarena „přesahují samotnou tvorbu“ a jimiž se tvůrci snaží „být změnou, kterou chtějí ve světě vidět“. Po návštěvě několika festivalových událostí můžu s radostí říct, že to nejsou jen přitažlivě znějící slova. Odvážnost se odhalila nejen ve způsobu přemýšlení nad divadelním médiem a performativitou, ale i v samotných tématech, často niterných, v nichž se tvůrci neostýchali odvážně formulovat své touhy navzdory normám prosazovaným konzervativními společenskými strukturami. Ty jsou v oblasti někdejšího socialistického bloku, který má na Bazaaru silné zastoupení, bohužel stále silně zakořeněné, ať už v politice nebo náboženství.
Kromě oficiálního zarámování se pro mě leitmotivem festivalu stala touha jakožto podloží, z něhož tyto odvážné praxe vyvěrají. Touha po svobodě, pravdě, uznání. Touha bojovat proti konformitě a hledat svoje místo ve společensky nepříznivém prostředí. Tvůrce to pak často vede k formulaci svébytného politického stanoviska skrze experimentování s netradičními divadelními formáty či prolínání forem a žánrů. Extrémně důležitou součástí se pak stává sdílení, výměna názorů a dialog s divákem.
Potřeba sdílení…
Záměrem festivalu je tak i možnost tyto praxe sdílet a obnažovat tvůrčí proces a jeho specifika zejména v kontextu kolektivní tvorby. Součástí programu Bazaaru jsou workshopy s tvůrci či alespoň debaty po představení (které u pražských festivalů vůbec nejsou samozřejmostí). Unikátní událostí je ale v tomto ohledu Sobotní Bazaar, přehlídka rezidenčních work-in-progress projektů, která se již tradičně odehrává v Alfredu ve dvoře. Neoddělitelnou součástí odpoledne jsou totiž diskuze, které otevírají prostor pro zapojení diváků do tvůrčího procesu této teprve vznikající experimentálnější tvorby.
…v bezpečném prostoru
Byl jsem zvědavý, jak bude debata o něčem tak citlivém pojatá. Vedli ji Rivca Rubin z Rakouska a Charles Lauder z Jamajky, kteří v průběhu festivalu (nejen) s tvůrci absolvovali pětidenní workshop dávání a přijímání zpětné vazby za použití tzv. metody W.o.W. (Words of Witness), která „umožňuje získávat informace a potřebná data pro hodnocení a zlepšování umělecké praxe“. Tvůrci si připravili sadu otázek, na něž mohli ostatní jednotlivě odpovídat nebo se v případě uzavřených otázek hlásit. Spíš než o vynášení soudů a poukazování na umělecké nedostatky šlo o divácké vnímání a diskusi nad tématy, která se umělci rozhodli ohledávat.
Publikum se rychle osmělilo a dalo vzniknout bezpečnému prostoru, ve kterém se nikdo neostýchal sdílet osobní asociace, postřehy a myšlenky. Návrhy na zlepšení pak diváci nabízeli citlivě ve formě podnětů především v momentě, kdy je konkrétní motivy vedly k jinému přístupu, než jaký zvolili autoři. Tvůrci na reakce z publika slovně více méně nereagovali, každá položená otázka jen dala vzniknout mozaice diváckých ohlasů. Chvíli mi trvalo si na tento formát zvyknout. Když zazněla intimní svěření, člověk měl nutkání reagovat, projevit soucit nebo pochopení. Po chvíli společně stráveného času jsem ale cítil, že se na sebe všichni naladili. A že reagovat slovy už vlastně nebylo potřeba.
Východní přísliby divadla
Na Bazaaru je mi sympatická orientace na východní Evropu, kam od nás kromě velkých jmen není tolik vidět. Systémová podpora je tam složitější a zázemí Bazaaru může být pro uměleckou dráhu tamních tvůrců klíčové. Především nás ale s tímto regionem spojuje podobná historická zkušenost, s jejímiž následky se dnes můžeme společně vyrovnávat sdílením. Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti dlouhodobě sleduji sekci Východní přísliby, která se zaměřuje na filmovou tvorbu umělců bývalého východního bloku. Každý ročník mi potvrzuje umělecké kvality děl tvůrců tohoto regionu navzdory slabší podpoře umělecké tvorby ze strany státu (v horším případě omezené svobody slova), ale i neutuchající odhodlání reflektovat domácí společensko-politickou situaci, kde se touha po pravdě a svobodě denně musí konfrontovat s postkomunistickou mentalitou. Potvrdily mi to i projekty Bazaaru. Na Sobotním Bazaaru konkrétně rezidence maďarského a českého kolektivu.
Maďarský kolektiv tří umělkyň (Noémi Szántusz, Zsófia Rebeka Kozma a Mikolt Tózsa) z National Performance Art Theatre Collective v projektu Miss Hungary reflektoval rozpolcenost mezi láskou ke své domovině a neliberální politikou Orbánova režimu. Situaci přirovnaly k toxickému partnerskému vztahu, ve kterém se sice necítíme bezpečně a milovaně, Stockholmský syndrom nám ho ale nedovoluje opustit. To vše obsáhly už v úvodním obraze, kde se performerky za doprovodu maďarské lidové odrhovačky ládovaly cibulí až k pláči – občas zkrátka děláme věci, přestože nám nedělají dobře. Rozhodnutí, jestli v Maďarsku zůstat, nebo se odstěhovat do svobodnější země, se nakonec vzdaly a na motivy televizní soutěže ho delegovaly na náhodu, přítele na telefonu nebo radu publika. Vyhrát takovou situaci stejně nejde.
Češi na rozdíl od vylidňujícího se východu Evropy volí ve své zemi zůstat. Snad i díky tomu, že u nás fungují nezávislá média a novinářstvo, které se nebojí hledání pravdy, a že alespoň části z nás není tato pravda lhostejná. Jednou z nich je i mladá novinářka Zdislava Pokorná, která v roce 2022 pro Deník N mapovala situaci na Pražském hradě týkající se působení tamního kartelu okolo prezidenta Miloše Zemana. Její investigativní prací se inspirují studentka a student KALD DAMU Antonie Rašilovová a Roman Poliák v projektu Zadním vchodem na hrad. Forma, kterou k tomu zvolili, snad nemůže být víc vzdálená strhujícím vyobrazením dobrodružné investigativní práce, jak ji známe z amerických filmů. Velká část práce Pokorné totiž spočívala v trpělivém vyčkávaní. Sledujeme tedy patnáctiminutový úryvek, kde sedí na lavičce na Pražském hradě a pozoruje okolí. A tak čekáme s ní, protože pravda za to stojí.
Propíchnout divadelní bublinu
Netradiční divadelní událost založená na setkání mě znovu čekala na komponovaném večeru v ARŠE+. Večer se točil okolo tvorby intermediálního umělce Adama Draguna a součástí byla performativní přednáška, videoinstalace jeho filmu Prcat a afterparty. Formát komponovaného večera mě bavil a rád bych ho viděl častěji. Nejenže má potenciál přilákat rozmanitější publikum a nabourávat tak hranice jednotlivých uměleckých disciplín, jde v něm ale i více o divadlo jako místo, kam jdeme strávit večer ve společnosti umění a přátel, ne zhlédnout představení do polstrovaných sedaček a odejít domů. I když to má i svá proti, třeba neustálé pendlování diváků pro pivo během projekce a obecně nižší pozornost sálu vůči představovanému dílu, která mi zkomplikovala hlubší napojení a vyvolání estetického prožitku.
Umělecká cesta Adama Draguna je stejně pestrá jako paleta médií, se kterou ve své tvorbě pracuje – studoval již na divadelní akademii v Krakově, bratislavské VŠMU a momentálně je studentem KALD DAMU. Většina diváků ho však asi zná jako zpěváka synthpunkového hudebního dua Berlin Manson. A jelikož v rámci večírku představil i svůj DJ set, na akci dorazila spousta jeho hudebních fanoušků. Bazaar má specifické publikum sám o sobě – silné zastoupení mezinárodního publika, často se jedná o profesionály v oblasti divadla a performance art. I na poměry festivalu se tu ale díky mediální rozkročenosti, hudebnímu programu a silné fanouškovské základně Berlin Manson sešlo neobvykle rozmanité (a fandící) publikum.
Co s pojmy?
Dragun v performativní přednášce krátce představil svoji uměleckou praxi pomocí slideshow prezentace. Přestože mluvil o důležitosti přiznávat a tematizovat subjektivní pohled, sám na jevišti nestál a přednášku vedl ze zadního balkónu. Leitmotivem jeho tvorby je zaznamenávání všedních událostí a práce s neherci z jeho nejbližšího okolí, často z rodiny. Pustil nám ukázky ze svého „debutového snímku“, který jako malý kluk natočil na VHS: rozhovory se členy své rodiny na téma komárů. Ve filmu Prcat na tyto postupy v mnohém navazuje.
Dragun se v něm věnuje problému charakteristickému pro naše zeměpisné souřadnice (a konzervativní Slovensko obzvlášť) – neadekvátní sexuální výchově, ale i nedostatečně otevřené debatě o sexu obecně. Ve snímku se tak ptá svých čtyř prarodičů na otázky, které jsou v rámci rodinného dialogu stále většinou tabu. Jaký byl jejich sexuální život, co si myslí o pornografii a jak se staví k sexuální výchově či menšinovým sexuálním orientacím nebo genderovým identitám. Videoinstalace pak spočívala v tom, že šlo o dvě videa simultánně promítaná vedle sebe (prarodiče, resp. Draguna).
Otázkou pro mě zůstává zvolené formátové zařazení. Pojmy „lecture performance“ a „videoinstalace“ byly zjevně upřednostněny před „film s úvodem“, aby lépe ospravedlnily přítomnost projektů na performativním festivalu. Pod lecture performance si osobně představuji něco více divadelního (typu první části inscenace RAF RAF RAF Antonie Formanové a Emila Rothermela) než promítanou prezentaci s živým komentářem, během kterého „performer“ ani nestojí na jevišti. Na druhou stranu to beru jako gesto – k prozkoumávání těchto hraničních forem, ale možná i k větší otevřenosti vůči nim ze strany divadelních festivalů.
Limity mezigeneračního dialogu
Jako gesto vnímám i samotný snímek Prcat. Pokládám ho za další střípek do společenské debaty o důležitosti otevřené sexuální výchovy uvnitř rodin a za vyjádření touhy po boření mezigeneračních barikád skrze symbolické prolomení ledů ve vlastním rodinném prostředí. Bylo milé pozorovat, jak blízký vztah Dragun s prarodiči má, jak byli pohotově a s humorem schopni na nepříjemné otázky reagovat. Ačkoliv si velmi cením Dragunovy odvahy jít s kůží na trh, za nevýhodu filmu považuji to, že jakmile je otevřenost prarodičů o nepříjemném tématu hovořit zřejmá, jejich odpovědi odpovídají obrázku (tu více, ale spíš méně progresivního) názorového spektra starší generace vyrůstající na půdě konzervativního věřícího Slovenska. Ve zkratce: o sexu se dřív v rodinách nemluvilo a myslitelný byl až po svatbě.
Také mě mrzelo, že Dragun na odpovědi prarodičů příliš nereagoval a tolik je nekonfrontoval se svou životní zkušeností. Pokládal jen doplňující otázky – a tak šlo spíš o rozhovor, ve kterém neopustil roli tazatele než obousměrný dialog. Když jeho babička prohlásila, že „teď už se ví, že homosexualita je nemoc“, nesoudil jsem ji. Více by mě ale zajímala reakce na to, kdyby jí její vnuk oponoval a vysvětlil, že je to trochu jinak. Pak by pro mě mezigenerační dialog skutečně vznikl.
Tělo jako politický nástroj
Linka společensko-politicky uvědomělých projektů, touha bořit konvence a důraz na sdílení pro mě vyústily v projektu dragON aka PONY mezinárodní skupiny STEAM ROOM. Trojice autorů (Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva and Darío Barreto Damas) v ní prozkoumává možnosti populárně přístupného tance, pro nějž čerpají inspiraci primárně z popu, folku a dragu a balancují na hraně vážnosti a estetiky campu. Pracují s voguingem, jemnou lascivností, vyzývavostí a až flirtujícím vystupováním směrem k publiku. Reakce diváků na tento poměrně neprobádaný terén se tak značně lišily; v jistých momentech totiž nebyla hranice mezi vážností a nadsázkou zřejmá.
Někteří diváci se už od začátku představení hlasitě smáli a zarámovali ho tak humorně a nadsazeně, nad čímž se v diskusi pozastavil i jeden z performerů (přiznal ale, že reakce se napříč různými zeměmi velmi liší). Choreografie cválajících koníků sice místy působila humorně, osobně mi ale performance přišla víc nabitá pozitivní energií, sílou, sebevědomím a sounáležitostí. Spíše než smích ve mně vyvolávala úsměv. Performance se současně inspiruje v queer událostech typu ballroom scene či drag shows, kam reakce publika a povzbuzování patří, protože jsou projevem sounáležitosti a komunity. Lidé se jich typicky účastní z touhy po uznání a (sebe)přijetí a představují pro ně prostor, kde se mohou svobodně projevit prostřednictvím svého těla a získat tak jistotu, která jim jinde ve společnosti většinou chybí.
Na hraně, ale přístupně
V performanci se inspirace projevila především v prvcích voguingu jako cat walk, hand performances, expresivní pózy a imitace různých tanečních „soubojů“. Prolínáním s jinými technikami (klasického a lidového tance) však tvůrci vytvořili tanec svůj, který je odlehčenější a veřejnosti přístupnější, i když je ve své podstatě trochu provokativní. Choreografie byla pečlivě vystavěná, gradovala, a hlavně se stále bylo na co dívat – moje oči třeba často ulpívaly na hypnotizujících mikropohybech různých částí těla.
Jako leitmotiv tvůrčí praxe skupiny STEAM ROOM, který vyplynul z debaty po představení, pro mě vyvstalo balancování nejen na hranách žánrů, ale i mezi přístupností a alternativou, a s tím související téma těžko propustné hranice mezi zábavou a uměním (kde se momentálně nacházejí právě i drag shows). Performeři mluvili i o nutnosti hledat kompromis mezi performativitou a autentickou radostí z přítomnosti na jevišti, která je pro podobný žánr nutnou podmínkou.
Symbióza tužeb a forem
Sdílet svoje touhy vyžaduje odvahu a schopnost je formulovat tak, aby s diváky rezonovaly. Touha bořit hranice a měnit věci k lepšímu s sebou vždy nese jistou svéhlavost a Bazaar ukazuje, jak tato potřeba tvůrce vede k hledání jiného jazyka. Takového, který je schopen touhy vyjádřit úderně a vyvolat debatu, která může otevřít prostor k jejich naplnění. Výsledkem byly divadelní události založené na sdílení a setkaní, jejichž cílem bylo se na sebe vzájemně naladit a porozumět si. Síla takového jazyka pak tkví i v tom, že se jeho nedílnou součástí stává i přemýšlení nad divákem. Nad tím, jak se mu přiblížit a ukázat mu, že hraje klíčovou roli ve změně často neideálního společensko-politického ovzduší regionu střední a východní Evropy. Jen on ho svým uvažováním dokáže změnit k lepšímu.