Brněnská dramaturgická a produkční platforma pro současné živé umění a nové formy diváctví jakožto nejmladší část Centra experimentálního divadla oslavila pět let existence. Během této doby kolektiv Terénu umožnil realizovat několik desítek inscenací, koncertů, diskusí, instalací a dalších performativních událostí.
Pro Terén je typická bohatá škála autorstva a důraz na interdisciplinární a inkluzivní přístup k tématům, která zpracovává. Vznikající projekty nabývají různých forem i žánrů a často originálně mísí různé druhy umění. Terén, přestože je, stejně jako mnohé umělecké instituce, de facto závislý na financování z veřejných peněz, nerezignuje na kousavost ani na aktivizující subverzivní potenciál inscenací. Využívá pro své aktivity nejen vyloženě typické divadelní prostory, ale třeba i veřejná prostranství, prostory bývalého brněnského Prioru (Reality Surfing, Lidé chodí sem a tam), plavecký bazén (Na jeden nádech) či hyperprostor internetových uživatelských rozhraní (SEX, This Person Does not NOT Exist). V tomto textu se zaměřím na produkci této platformy skrze optiku postkolonialismu, hegemonie a (ne)antropocentrických přístupů k reflexi umění.
Kolonie Česko
Tradiční chápání pojmu dekolonizace samozřejmě souvisí s navracením moci obyvatelům kolonizovaných oblastí zpět jejich vlastním agencím. Předmětem dekoloniálního obratu v myšlení je proto zaměření se na perspektivy a epistémé marginalizovaných v rámci kolonizace. Typickými tématy jsou identita, kritika nerovností způsobených modernitou či odpor proti mocenské hegemonii. Dekoloniální estetika, která vzniká souběžně s dekolonizační praxí, je proto typická vymezením se proti běžnému, do jisté míry uniformnímu stylu klasických kulturních produkcí a odpoutáním se od nich. Má zpochybňovat tradiční estetické kategorie krásy, a naopak skrze revoltu, parodii a nedodržování zajetých pravidel narušovat běžné vnímání světa a vybízet k přehodnocení dogmat. Klíčová pro dekoloniální umění je pluralita perspektiv a autenticita díla, to je uchopeno a tvořeno ideálně emicky, tedy samotnými členy daných komunit. Dekoloniální estetika se vymezuje proti globalizaci a imperiálním snahám o institucionalizaci a komodifikaci umění.
Na poli umění a konkrétně divadla v České republice lze o dekolonizaci v přeneseném významu myslet jako o oproštění se a vyhranění vůči klasickým, vyloženě komerčním mainstreamovým formám divadla či diváctví obecně. O některých produkcích platformy Terén by se dalo říci, že v tomto smyslu přispívají k dekolonizaci českého konzervativního antropocentrického milieu.
Reality Surfing , foto Martin Špelda
Příkladem rozbití tradičních estetických očekávání a individualizace podoby představení může být inscenace Reality Surfing (2021), která vznikla v koprodukci s pražským divadlem Alfred ve dvoře. V představení se performerky stanou součástí atypického ekosystému: na scéně se hemží mechanické housenky či vrní součástky dětských hraček, přesýpá se písek, přeskupuje nábytek či prokapává sliz. To vše je na začátku performance uvedeno do chodu a dále ponecháno vlastním osudům. Samotná událost byla v některých uvedeních (která jsem osobně zažil) rozdělena na tři části: workshop tvorby vlastního slizu, dále představení samotné, a nakonec volný společný pobyt v prostředí mezi „hrdiny“ představení, jeho živými i neživými aktéry. Scéna tohoto představení byla asambláží relativně nahodilých objektů typu větev, reklamní banner, sliz nebo pomeranč. Představení samotné se odehrávalo beze slov, bylo bez známek zápletky či jakéhokoli dějového vývoje. Proto se mohla pozornost přenést ze živých performerek na prostředí, ve kterém se představení odehrávalo, a na objekty v něm. Díky tomuto přenesení role akci-konajícího na neživé objekty, které se často pohybovaly jen ze setrvačnosti, gravitací či díky elektrickému motorku, mohly svým druhem životnosti vyniknout i entity, které by za běžných okolností byly považované za lidmi podmaněné primitivní nástroje, relikty neznámého původu nebo třeba za odpad. Výše zmíněný sliz tak po čas představení líně prokapává cedníkem na podlahu či mechanické housenky libovolně cestují po scéně.
Podobným případem byla inscenace Lidé chodí sem a tam (2021), též v koprodukci divadla Alfred ve dvoře. Zde působili tři lidští aktéři, kteří, též bez artikulovaných zvuků, interagovali s okolním prostředím. V tomto případě to byla kupka slámy, koncertní křídlo nebo na zdi zavěšený ručník. Ani zde nebylo možné najít logiku v pořadí jednotlivých výstupů či jednoznačně určit význam konání performerů. V této inscenaci je stěžejní akustická složka. Přítomný je neustálý pocit očekávání vzbuzovaný přítomností několika hudebních nástrojů. Avšak podobně jako u Johna Cage tyto nástroje nevydají jediný tón. Co je naopak slyšet, je šustění igelitů a textilu, bzučení, otevírání plechovky a další akustické projevy marginálních jednorázových produktů každodenní (s)potřeby.
Lidé chodi sem a tam, foto Martin Špelda
Narušení statu quo
Hegemonie jako koncept Antonia Gramsciho vyjadřuje mocenské uspořádání, kdy vládnoucí establishment, v tomto kontextu vhodněji univerzálně označený jako mainstream, dominuje ne skrze prostředky síly, nýbrž převážně díky subtilnímu ovlivňování veřejného mínění a z něho pramenící všeobecné legitimitě či konsensu většiny. Hegemonické moci, která jak skrytě, tak ostentativně ovlivňuje každý aspekt našich životů, vyhovuje status quo, a tak se snaží veřejnost přesvědčovat o tom, že není žádoucí se bouřit či požadovat jakoukoliv radikální změnu západního postkapitalistického systému.
Terén skrze produkci představení, která jsou svou formou či obsahem atypická či neuniformní, přispívá k narušení hegemonické struktury divadelního pole v České republice. Takovým příkladem může být „jednorázová performativní událost“ Party Extinct Repeat, která proběhla v roce 2019 na brněnském Zelném trhu. Ve své podstatě šlo o perzifláž, prezentaci business plánu fiktivní společnosti Global Genocide Inc. V této veřejné prezentaci, ironicky citující sebeinscenační strategie vrcholového byznysu, nechyběl červený koberec, šumivé víno, okázalé společenské oblečení či vizualizace s grafem. Autorstvo zde představilo plán, který skrze akceleraci rozvratu ekosystémů a ještě většího všeobecného znečištění povede k neobyvatelnosti většiny planety, a tedy i k vymření naprosté většiny lidstva, čímž se mají elegantně vyřešit všechny globální společenské problémy. Toto satirické převrácení toho, o čem nadnárodní společnosti mluví a co v kontrastu k tomu konají, narušuje a zneklidňuje každodenní automatický modus myšlení a burcuje k nějakému typu reakce. Je to právě to rozhořčení, které vzbuzuje dekoloniální estetika.
screenshot z přenosu premiéry SEX 2021-19.4.
Inscenace SEX (2021) se odehrávala kompletně v hyperprostoru online sdílené excelové tabulky. Šestice účinkujících z různých věkových i sociálních kruhů se fyzicky nacházela usazena kolem jednoho stolu, komunikace a všechen děj však probíhaly v paralelně editovaných buňkách tabulkového procesoru. Po dobu živého vysílání bylo možné sledovat různé taktiky přivlastnění si bílých polí a podoby vzájemné komunikace v tomto prostředí. Jednotliví aktéři a aktérky, jejichž textové projevy byly odlišeny barevně, přišli s originálními strategiemi prezentace příběhu. V kontextu doby, kdy se idea singularity mezi fyzickým a digitálním stává čím dál reálnější a možná i nevyhnutelnou, se zde, opět skrze akceleraci, vytváří obraz jednoho z možných komunikačních rozhraní či ekosystémů. Tato inscenace tak prokazuje, že veškerá technologie či veřejný prostor, používají-li se dostatečně kreativně, můžou sloužit k necenzurovanému předávání informací.
Další zneklidňující inscenací, ve které se odráží tento typ společenské kritiky, bylo This Person Does not NOT Exist (2021). Tento projekt v souvislosti s covidovým lockdownem kladl otázky po tom, co je to lidská identita, jak je utvářena osobnost či jak je důležité stávání se někým skrze interakce s prostředím. Představení probíhala formou online hovoru přes přenos po Zoomu. Možnost ovlivňovat průběh měl vždy jen jeden člověk, zbytek diváctva jen přihlížel. Skrze dialog umělkyně-divák*čka se krok po kroku dávalo vzniknout nové virtuální personě. Ta během dialogu dostala vlastní tvář a osobnost i příběh, tedy i vykonstruovanou minulost nebo koníčky. Tento výsledný charakter byl de facto syntézou osobností umělkyně a osoby participující. Koncept představení tematizoval procesuální a performativní charakter lidského ega a lidství obecně. Výsledné postavy tak vypovídaly spíše o aktérech samotných než o technologii, která je umožnila vizualizovat. Tato technologie se tak přestávala jevit jako samospásná, a v důsledku toho bylo možné pozorovat nedostatky technooptimistických řešení globálních krizí.
Dekolonizace lidské agence
V trojdílné sérii výstav Spooky Butt (2021) šlo o umělecky zpracované vizualizace procesů a struktur uvnitř lidského těla. Zcela přirozené a nevědomé procesy, které se v lidském těle odehrávají již od samotného početí, vizualizované tímto způsobem měly za efekt vytrhnutí z automatismu každodennosti. Tyto instalace mimo jiné tematizovaly mezidruhové soužití či technologická vylepšování těla i mysli. Výstava odrážela aspekt produkce Terénu, která prohlubuje vědomé propojování a uvědomování si vztahů uvnitř-venku, lidské-více než lidské.
Insider, foto David Hanko
Oproti tomu projekt Insider: odkrývání reality (2019) přenesl diváctvo skrze headset pro virtuální realitu do záznamu prostředí lesního palouku. Návštěvnictvo s headsetem dostávalo instrukce od performerek, které s nimi interagovaly v reálném světě. Nejprve projekce neproblematicky imitovala realitu, ať už obecnou představu lesního exteriéru nebo tu, která se odehrávala v reálném čase na jevišti. Ke stolu si jak v reálu, tak hyperrealitě přisedla jedna z performerek. Člověk mohl například cítit lehký vánek z ventilátoru a současně pozorovat komíhající se stromy. Následně bylo možné vychutnat si ovoce, které si loupal i člověk na záznamu. V dalších fázích se však fyzické vjemy s viděnými obrazy začaly rozcházet. Například, když měl člověk vizuálně v ruce vajíčko, zjistil, že poslepu není schopen ho oloupat, protože bylo nejspíš sádrové, což nebylo na první ohmatání v kombinaci s vizuálním vjemem zřejmé. Tato novodobá iterace Platonova mýtu o jeskyni zpochybňuje základní poznání, na kterém stojí lidské chápání světa. Skrze tento poměrně jednoduchý trik je osoba upozorněna na limitaci nekritické víry ve vlastní smysly a je nucena zamyslet se nad dominancí vizuální komunikace v dnešní společnosti nebo zrevidovat svoji schopnost napojení na sebe samu a svoje prožívání tady a teď.
Lidská realita je ovlivňována zjevnými i skrytými strukturami, které je záhodno odhalovat a vhodně pojmenovávat. Po wittgensteinovsku by se tak dalo říct, že hranice tohoto sociálního světa, který člověk vytváří, aby se mohl orientovat, zároveň vytváří hranice našeho individuálního světa. Ty formují rozsah našeho myšlení – nelze-li o nějakém fenoménu mluvit, není možné o něm ani racionálně přemýšlet. Projekty, které Terén produkuje, se tématem i formou vyznačují originalitou a potenciálem tradiční společenské narativy narušit. Experimentální formy i žánry umožňují posouvat dále hranice a rozšiřovat obzory našeho světa; intelektuální výzvy i návodné performativní úkony v jednotlivých představeních jsou takovým příkladem par excellence.
Viktor Hájek