Okázalé kostýmy, hyperbolizované herectví, hudba a poutavý light design jako dominantní prvek inscenace. Nejen tímto by se daly ve stručnosti popsat dvě inscenace, jež jsem zhlédla v A Studiu Rubín: Istanbulská úmluva a Endemité: příběhy mizení. Tím hlavním spojovatelem obou děl je však silná akcentace společensko-kulturních témat, konkrétně sexuálního násilí a změny klimatu. V tomto článku nechci zmíněné inscenace porovnávat, ačkoliv se budu místy odkazovat na jejich provedení. Mým cílem je zamyslet se nad tím, jakým způsobem A Studio Rubín verbalizuje závažnost zmíněných témat.

Rubín si jakožto téma sezony 2024/25 zvolil Mizení. Odkazuje tak na mizení postav, času a místa, ale i na nepříjemné věci mizející ze zorného úhlu. Sezona vypráví příběhy, v nichž se vlivem klimatických a politicko-společenských událostí mění postavy i způsoby vyprávění. Studio se rozhodlo uvést dvě inscenace, první z nich je titul Fakani, založený na románu Piera Paola Pasoliniho Ragazzi di vita. Literární předloha poukazuje na osudy teenagerů z římské periferie, jejichž životy mizí z dohledu ostatních. Druhá inscenace Endemité: příběhy mizení (nazkoušená v koprodukci s německou scénou Futur II Konjunktiv) se zaměřuje na život lidí, který mizí vlivem klimatické změny. Ať už jde o rodinu, která po příjezdu na hory zjistí, že už tu není žádný sníh, nebo o muže, který nahý, stojící u břehu jezera proklamuje, že příchod klimatické krize vypočítal již před dvěma sty lety.

Istanbulská úmluva je titulem sezony Ticho, v němž je možné slyšet i běžně neslyšitelné, tedy i upozaděná témata, jako je například samota v inscenaci To ticho, když přijdeš domů nebo rovnost a problematika trestů sexuálního násilí v titulu Istanbulská úmluva. Primárním leitmotivem je nespočet pokusů o ratifikaci stejnojmenného dokumentu, stejně jako ironická poznámka, že úmluvu málokdo četl, ale každý k ní má co sdělit. Dokumentární sonda A Studia Rubín, vzniklá ve spolupráci s Otevřenou společností o.p.s. zabývající se rovností žen a mužů, přichází s ostrými náboji a leckdy si nebere servítky při kritizování klišé typu „nikomu to nepomůže“ či „jedno plácnutí po prdeli ještě nikoho nezabilo“.

Jsme smějící se bestie?

Primární strategií A Studia Rubín, kterak artikulovat závažná společenská témata a zároveň se k nim vyjádřit, je výstavba scén založená na kontrastu humoru a závažnosti. Obě inscenace se zakládají na vrstvení humorných scén, které nejen v samotném závěru vyvažuje varování diváctva. Istanbulská úmluva tak prostřednictvím herců Petra Jeništy, Dana Kranicha a Lucie Syrové a jejich hyperbolizovaného, místy až kabaretního herectví, v různých situacích ukazuje na stereotypy a předsudky, s nimiž se oběti sexuálního násilí musí opakovaně potýkat. Vraťme se ale ke zmíněnému kontrapunktu humoru a apelu. Na začátku představení se ocitáme v televizní show: diváci jsou zde motivováni hrát bingo s hrací kartou, kterou každý z nich obdržel již před svým usazením. Na rozdíl od běžné stejnojmenné hry se však v této nehledají čísla, nýbrž slova a spojení, jako například „konec civilizace“, „zákaz pindíků“ nebo třeba „nikomu to nepomůže“. Zatímco Daniel Kranich coby moderátor televizní show o soužití muže a ženy sází jeden šovinistický bonmot za druhým, někdo z davu zpoza mě zahlásí zřetelné bingo. Daná situace tak tímto kontrastem odkazuje, zatím tedy v hravé formě, na dokola se opakující stereotypy, které stále můžeme slyšet napříč společností. Účinkující se nejdříve mezi řečí zmíní, že statisticky je každých čtyřicet minut znásilněn jeden člověk. Tento fakt ovšem zezačátku nevyzní tak děsivě jako na konci, kdy herečka Lucie Syrová tuto větu zopakuje se zásadní obměnou: „Za sedmdesát minut tohoto představení byl znásilněn minimálně jeden člověk,“ čímž téma vztáhne k přítomnému publiku.

Inscenace Endemité na to jde podobným způsobem. Jana Kozubková, Tereza Hof a Halka Třešňáková zde představují čtyřčlennou rodinu, která při svém výletu na hory narazí na tvrdou realitu, v níž klimatická krize zapříčinila nedostatek sněhu na jejich oblíbeném vleku. Jakožto divačka pozoruji, jak ve vzduchu visící téma klimatické krize rezonuje u jednotlivých členů rodiny. Nabízí se paralela se současnými debatami, kdy někdo z rodiny nebo jejích přátel má ze změny klimatu obavy, zatímco další člen jen donekonečna evidentní jevy odmítá. Prostřednictvím humorných etud s nádechem magického realismu, jenž je primárně tvořen vizuální stránkou inscenace (především užitím videoprojekce abstraktních motivů), se herečky dostávají k jejímu vrcholu, který ovšem už tak humorný není. Na scénu se promítá video Terezy Hof, která zpodobňuje dospívající dívku, jež se rozhodne spáchat sebevraždu, neboť ji chápe jako jediný prostředek, jak na krizi upozornit. Ve svém závěrečném monologu odkazuje na doložené případy, kdy si mladí aktivisté (jmenovitě například Theo Khelfoune Ferreras) vzali vlastní život vlivem strachu ze změny klimatu.

Herci a ďáblovi advokáti

Akcentaci společensko-politických témat podporují výkony herců a hereček. Ti si jsou diskusními partnery, přičemž se střídají v roli ďáblových advokátů. Do inscenací se tím dostává názorová mnoholičnost. Postavy po celou dobu nezastávají jeden názor, naopak leckdy oscilují mezi jednoznačným proklamováním a pochybnostmi. Velmi účinný prvek je za mě i herectví, z jedné strany se projevující satiricky stylizovanými scénami a z druhé užité v monolozích s nulovou doprovodnou akcí ostatních herců, čímž se do představení dostává závažno. V Istanbulské úmluvě to je primárně jediná herečka, Lucie Syrová, která se na této škále pohybuje nejvýrazněji, zatímco Dan Kranich a Petr Jeništa představují „macha“, kteří její apel odbíjí lacinými argumenty a pseudovtípky. U Endemitů se v apelativní úloze primárně střídají Tereza Hof a Jana Kozubková. Ať už je to Tereza Hof jako pubertální dcera, nebo Jana Kozubková jako syn rodinných přátel, obě explicitně verbalizují klimatické změny a strach z nich. Je však otázkou, zda na apelativnosti neubírá skutečnost, že herečky z generace X zastupují mladou generaci (nejvíce podobnou Gen Z /generaci alpha). Jejich pojetí totiž může starší utvrzovat ve stereotypní představě úzkostlivé a vystresované mladé generace. Toto vše vstupuje do kontrastu se satirou nejvíce využívanou Halkou Třešňákovou. Ta se během několika minut mění z německy mluvící ryby v opuštěném jezeře v opilou vlekařku. Proč ta německy mluvící ryba? Nejspíše proto, že tenhle druh už žije pouze v Německu. Anebo ne? Ať už byl režijní záměr jakýkoliv, jistotou je, že komické herectví Halky Třešňákové je nedílnou součástí inscenace zejména proto, že do díla vnáší prvek nadhledu. Při jejích scénách mě leckdy napadlo, že není na škodu si při té vší závažnosti umět ze sebe čas od času vystřelit.

Divadlo a něco navíc

Výrazným prvkem obou inscenací je jejich intermediální přesah. V Endemitech se jedná o „muzejní expozici“ jednotlivých rekvizit v závěru představení. Ta prezentuje užité rekvizity, jako jsou například lyže nebo čajové šálky, jež se vlivem změny klimatu staly nepotřebnými předměty, až se nakonec zcela přestaly vyrábět. Diváctvo se tak při odchodu může u jednotlivých předmětů zastavit a na muzejních štítcích se o exponátech z běžného života něco dozvědět. Informativní popisy jednotlivých štítků jsou však prodchnuty melancholickým nádechem, jenž implikuje, že lidské snahy zabránit klimatické krizi byly marné.

Istanbulská úmluva upřednostňuje práci s intermedialitou převážně na úrovni jednotlivých replik, přepisů či interpretací existujících textů a výpovědí žijících osobností (jmenovitě například Tomáše Halíka či Petra Piťhy). Lucie Syrová se tím stává tlumočnicí mnoha osobností a názorových proudů a zároveň i ostrou kritičkou stereotypů. Její mužští kolegové sice taktéž citují reálné postavy veřejného prostoru, ve svých replikách se však uchylují k dříve zmíněnému zlehčování a ironii.

Rubínovskému apelu rozhodně nahrává i samotná délka obou inscenací, která se pohybuje okolo osmdesáti minut. Diváctvu je předložena základní myšlenka, většinou zobrazená několika demonstrativními situacemi, které svým absurdním klimaxem postupně přechází na vážnější notu. Rubínu se minimálně v těchto dvou inscenacích daří poutavým a originálním způsobem zdůraznit závažnost ožehavých témat a nabízet diváctvu obrovskou škálu názorů a interpretací.

Romana Pácaltová