Dinopera, tragická loutková opera ve čtyřech dějstvích, vznikla ve spolupráci studentů DAMU (Daria Gosteva, Josef Havelka) a německých hudebníků (Frieda Gawenda, Matias Baresel) sjednocených pod souborem KHWOSHCH. Původní libreto o vzniku života na zemi a následné přírodní katastrofě kombinuje čtyři jazyky. Pravěké organismy a dinosaury tak slyšíme zpívat německy, anglicky, rusky a česky. Teskné sólo posledního veleještěra, který unikl nárazu komety, požárům, kouřové cloně a potopě, zasáhne i bez porozumění ruskému textu. Navzdory neustálému shazování atmosféry vtipem a faktu, že jsou třicetimetroví dinosauři ve svém loutkovém provedení oproti vodičům roztomile malincí, působí jejich skon majestátně.
Matias Baresel, Josef Havelka, Daria Gosteva a Frieda Gawenda | foto Ondřej Vraštil
Neironickému pocitu tragičnosti nenapomáhá jen dobře zvládnutá interpretace vážnějších (i méně vážných) písní, ale také důraz na vizuální stránku a práci se světlem. Začátky života v oceánu, ouvertura amonitů – pravěkých hlavonožců, má díky postupným změnám tlumeného světla skoro meditativní efekt. Následují až abstraktně působící obrazy ediakarské fauny, do níž patří nejstarší známé mnohobuněčné organismy. Scény pozdějších vývojových fází naopak nabývají velmi konkrétních obrysů. Nově vyvinuté tvory zpívající o své každodennosti zastupují marionety. Ornithocheirus pěje o běžném letu nad mořem, diplodocové o své poslední snídani, tyrannosaurus o marné snaze najít přátele. Komplikuje mu ji zápach z úst, jejž dnešní paleontologové přisuzují obrovským masožravým dinosaurům na základě jednoho z nejslavnějších a nejkompletějších exemplářů tyrannosaura nazvaného „Sue“.
Dinopera | foto Ivo Mičkal
Polidštění dinosaurů a velké množství implementovaných „fun factů“ je na jednu stranu zábavné, na druhou se lze díky nim k tragédii lépe vztáhnout. Výsledkem je vizuálně, hudebně i emočně silná inscenace. Ostatně téma posledního hromadného vymírání v dějinách života na Zemi je v kontextu stupňujícího se globálního oteplování paralelou hrozeb dneška. Co by opera, jež se může svými velkými gesty a opulentními áriemi zdát nepřekonatelně vzdálená, měla zvolit za téma jiného než katastrofu globálních rozměrů? A jak jinak by ji měla přiblížit než prizmatem naší lidské zkušenosti doprovázené odlehčujícím humorem? Volba dinosauřích protagonistů má navíc potenciál přivést opeře nové diváky. Pochybuji totiž, že by většina publika neměla v dětství doma encyklopedii dinosaurů, ze které by si vybrala svého oblíbeného. Mým je diplodocus.
Comments