V září proběhla v kulturním a komunitním centru Sibiř oslava pětiletého působení Terénu. Terén v roce 2019 vstoupil do umělecké brněnské sféry pod uměleckým šéfem Matyášem Dlabem, který ho vedl společně s dramaturgem Lukášem Jiřičkou a intendantkou Soňou Borodáčovou. Platforma s podtitulem pole performativního umění funguje pod hlavičkou Centra experimentálního divadla v Brně (CED) společně s divadly Husa na provázku a HaDivadlem. Na rozdíl od nich Terén působí jako dramaturgicko-produkční platforma bez stálého prostoru nebo souboru.
Svou podstatou tedy nepraktikuje koncept tematicky zastřešených sezon, které by určovaly zaměření jednotlivých inscenací. Terén produkuje neohraničené typy událostí, jejichž pojítko je v ohledávání různorodých inscenačních postupů a průzkumu možností nedivadelních prostor, práce s publikem, ale také samotných tvůrců a tvůrkyň. O zjednodušení orientace v programu se samotný Terén přičiňuje způsobem kategorizace jednotlivých typů událostí, i když zůstává těžké obecně pojmenovat činnosti, které platforma zaštiťovala či zaštiťuje. Od jednorázových performativních událostí (série Nové sady) po koprodukční inscenace (Die Reise, PYL: Reality surfing) nebo komponované koncertní večery (Incident) – všechny přinášejí plnohodnotné zážitky a vzájemně se doplňují.
Již vznikly dva texty shrnující činnost Terénu – k jeho prvnímu výročí od Barbory Etlíkové pro Svět a divadlo (2021, č. 1, roč. 32) a k dvouletému fungování platformy od Ivy Heribanové pro Divadelní noviny (2023, č. 2). V důsledku jejich výstižného popsání aktivit Terénu se stává poněkud náročným úkolem se vyhnout podobným závěrům a neopakovat je. Terén minimálně za poslední dva roky svého fungování prošel mnohými změnami, ať už personálními, nebo třeba hledáním nových prostor. Do stálého týmu platformy patří Barbora Doležalová, Viktória Citráková, Jonáš Garaj nebo zmiňovaný Matyáš Dlab. Připojila se k nim Kristýna Businská, která nastoupila v létě 2024 jako intendantka za Soňu Borodáčovou. Zároveň byl personálně rozšířen technický tým – o technickou pracovnici Nikol Piškytlovou a zvukaře Václava Mariana Šestáka.
Stálý tým se na projektech podílí mimo jiné i na úrovni umělecké spolupráce či přímého autorství. Příkladem je série Luring Escape, která v roce 2024 fungovala jako soubor událostí zabývajících se fenoménem únikových her s příznačnými rysy gamerské komunity. Luring Escape byla série složená z trojice událostí v rámci cyklu Nové sady a zaměřila se na hráčské přístupy ke hře jako k médiu. Nejdříve skrze interaktivní výstavu Kompas, která představovala první z bodů Luring Escape – vizualizaci hry. Pokračování měla série v samotné únikové hře The Experience a v následném, možná až katarzním, uzavření, které spočívalo v komentování herního procesu, známého jako let‘s play, v rámci části nazvané Shared Respawn. Autorské trio – Max Máslo, Kristýna Businská a Bernadeta Babáková – bylo celé složené z aktuálních či nyní již bývalých externích spolupracovníků a spolupracovnic Terénu.
páté narozeniny Terénu, foto: Denisa Römerová
Dočasné divácké komunity
Terén od začátku svého působení vytváří inkluzivní prostor. Příkladem může být Terénní úprava, která zahájila tvorbu Terénu a vytvořila týden performativních událostí a koncertů – i s programem pro děti s názvem Teréňáček. Tento potenciál – ať už dětského publika nebo možnosti vytvořit dočasnou oázu – využívá dodnes. Jedním z příkladů jsou právě Nové sady – série jednorázových performativních událostí, kde se zapojení publika stává naprosto kruciální. Nové sady vytvářejí jakési dočasné divácké komunity. Přestože by se dalo předpokládat, že divácké komunity vytváří již divadlo a s ním spojené pobývání na jednom místě a v jednom čase samo o sobě, pozorování dlouhodobého počínání Terénu napovídá, že je to ve skutečnosti jinak.
Vznik díla skrze opakované workshopy a participativní zapojení publika vedly ke vzniku hned dvou děl z Nových sad – Jak vypnout zvonění Evy Koťátkové a Magdy Jiřičky Stojowské a akvabelské vodní performanci Na jeden nádech Šárky Zahálkové a Elišky Říhové. Podobností je v rámci těchto dvou projektů více – kombinace divadelní tvůrkyně s umělkyní z výtvarného prostředí, nedivadelní prostory a vznik díla skrze dlouhodobé trávení času s participující komunitou. To vše pod produkčním zázemím Terénu. Utváření díla formou workshopů přináší potřebný čas na rešerši, díky níž může být téma zpracováno obsáhle a promyšleně. Zároveň vznik díla skrze workshopy zapojuje širokou veřejnost a vytváří tím potenciální participující – či přihlížející publikum i do budoucna. Ať už jsou to u Jak vypnout zvonění děti ze ZŠ Palackého v Brně, které si během setkávání na workshopu vytvořily imaginární školu s novými pravidly, nebo lidé, kteří se v rámci Na jeden nádech mohli zapojit buď do suché nebo mokré varianty performance v bazénu TJ Tesla (podle toho, jakým způsobem chtěli participovat při výsledném průchodu areálem TJ Tesla). Terén tím rozšířil pole působnosti a mimo vytvoření produkčního zázemí pro tvůrce a tvůrkyně vytvořil prostor k vyjádření i samotnému publiku.
K prohlubování vztahů platformy a publika dochází různými způsoby při všech událostech Terénu. Dalším z příkladů jsou dva projekty, které spadají do hudební linky Terénu. QRchestra, jedna z nejnovějších participativních událostí, a pak také série událostí zaměřených na zvukové umění Rádio Gotika, která také probíhala jako kolektivní událost. Rádio Gotika (2024), koncept Anny Prstkové, vytvořilo na nádvoří pánů z Kunštátu signálem omezený prostor kolektivního poslechu. Po domácku vyrobené rádio mělo krátký dosah, a tím jasně určovalo hranice, uvnitř kterých bylo možné poslouchat, přičemž kdokoliv mohl v libovolném čase odejít z dosahu vysílače. QRchestra byla uvedena v listopadu roku 2024 jako work-in-progress. Během QRchestry publikum průběžně načítalo QR kódy a za pomoci návodu si vytvořilo symfonii skrze zvuky svých telefonů.
Jak vypnout zvonění?, foto: Vladimir Pospelov
Banger repertoáru
Jak si všiml můj kolega Viktor Hájek, platforma poměrně často pořádá oslavy a skrze své soukromé festivity přetváří i veřejný prostor. Jednou z nich byla i oslava pěti let fungování platformy v rámci série událostí Incident. Ta se tradičně koná právě v nezávislém centru Sibiř – bývalém brněnském kině, kde byla spuštěna v roce 2024. Ve starring roli tu figuruje performance Headbanger, která vznikla ve spolupráci s uměleckým kolektivem D’epog. Je založená na fenoménu headbangingu, tedy typu tance (dle Wikipedie) signifikantního svým „težkým” kýváním hlavou do rytmu převážně punk a heavy metalu. Zinscenovaný koncert se skládá z propojení DJ setu Matyáše Dlaba a z prvků heavy metalového koncertu. Účinkují v něm velcí lesklí a hlavně oranžoví performeři a performerky stylizovaní do členstva metalové komunity. Reference na popkulturní odkazy, jako jsou karikovaný catwalk nebo promluvy k publiku, se prolínají celým koncertem. Exprese, se kterou pětice performerů a performerek přichází, podporuje duch koncertu i kolektivního zažívání euforie při totálním pohlcení smyslů.
Hudební, taneční i světelná show je pojítkem všech večerů Incidentu a zároveň ji doplňují koncerty od umělců, jako jsou Zaffer 9, witch house-doom-hyperpopové duo českého a slovenského původu, nebo zahraniční host Rafael, polský hudebník s poetikou undergroundu varšavské čtvrti Praga Północ, kde vystupoval například v charakteristickém klubu Chmury. Expanze Terénu a jeho projektů je znatelná například na samotném úspěchu Headbangeru, který se stal součástí programu festivalu NORMA 2024 v pražském Veletržním paláci a zároveň se v únoru roku 2025 účastnil i Malé inventury v prostorách Divadla X10. Mimo hostování v prostorách X10 Terén s touto pražskou scénou také pojí nová spolupráce – kurátorská koprodukce na projektu Y: events, který při X10 dlouhodobě provozují Anna Chrtková a Petr Dlouhý.
Headbanger, foto: Denisa Römerová
Stěhování z Dornychu
Brněnská Sibiř se stala jakýmsi novým, možná dočasným, útočištěm Terénu. Předchozím stálejším „domácím“ prostorem byl ikonický obchodní dům Prior, který však platforma musela opustit. Objekt, v současné době známý pod jménem OC Dornych, totiž začal být na podzim 2024 demolován. V jeho skladových prostorách předtím Terén uspořádal víc než desítku svých událostí. Volná šedá místa obchodního centra sloužila od začátku působení Terénu pro realizaci inscenací, ale také nedivadelních událostí. V rozhovoru, který je dostupný na platformě Vimeo, popisoval Matyáš Dlab nutnost přesunu a nalezení nové trhliny ve městě, ve které by mohl Terén rozšířit své působení mimo divadelní prostory.
Jednou z nich byl Dům kultury a konců, který uspořádal Terén v roce 2023 společně s HaDivadlem. Jednalo se v pořadí o třetí Dům kultury a …, který se příznačně zaměřil na pojem konce – jako nového začátku. Zkoumal ho společně s otázkou architektury města a sdíleného vnímání veřejného prostoru. Právě zapojení mimodivadelních tvůrců a tvůrkyň je pro Dům kultury a… (v tomto případě konců) typické. Na sérii přednášek a programové sekci spolupracoval například i Adam Čajka z organizace NaZemi či architektka Eva Truncová. Událost byla doplněna o tematické výstavy zaměřené mimo jiné na otázku urbanistického plánování, které si bylo možné prohlédnout během celodenního programu.
Mezioborovost je jedna z dalších vlastností Terénu. To se odráží i v sérii přednášek a performativních událostí Prostor pro spor. Projekt vznikl ve spolupráci organizace Nesehnutí a Ústavu politologie FF UK. Přednášky, konající se jako samostatné události, mající zastřešení s názvy jako Jak (ne)mluvit o islámu (2023), nebo happening Vykopat sekeru (2023) kolektivu RFK (radikálně feministický kolektiv) reagují na současné jevy a dění ve společnosti. RFK byl například i součástí série Nové sady 5 v roce 2020 se svou performativní událostí Poslední večeře, k jejíž příležitosti vznikl nafukovací růžový kostel – neodlučitelný symbol Terénu, který zažil své znovupostavení na oslavě terénních pátých narozenin.
Růžový kostel na narozeninách Terénu, foto: Denisa Römerová
Lidé chodí na Návštěvu
Mimo performativní události, koncerty, přednášky a kurátorské projekty se platforma také často podílí na koprodukčním vzniku inscenací. V Dornychu uvedla například Reality Surfing kolektivu PYL ve spolupráci s pražským Alfredem ve dvoře (2021). Vizuální performance spojuje hravost a objektové divadlo v rámci skoro interaktivní výstavy. Do popředí se dostávají objekty samotné, které performerky někdy přeměňují vzájemným propojováním – jako přelepením pomeranče černou páskou – a někdy je nechají nekontrolovaně působit v prostoru – padající igelitový pytlík. Záleží zde na divácké všímavosti a otevřenosti.
Na podobném principu stála i inscenace Lidé chodí sem a tam (2021), opět v koprodukci s Alfredem ve dvoře, ale tentokrát s uskupením kolem Jiřího Austerlitze Boca Loca Lab. Tři muži zde chodí po jevišti a skrze hru s diváckým očekáváním publiku odepírají uspokojení. Neustálým oddalováním očekávaného – na jeviště přinesou basu, která zůstane nevyužita – odklání diváckou pozornost k jiným vjemům. V tomto případě zvukovým, možná spíše k tichu a příjemné nudě, kterou ticho přináší. Obě dvě inscenace se hrály v Brně v prostorách OC Dornych a s jeho koncem skončily i na repertoáru platformy.
Mimo Headbangeru, QRchestry a nově i performance FUGK je na repertoáru k vidění Návštěva (2022), která vznikla nejen pro děti, ale také „všechny, kdo rádi chodí na návštěvu“ (jak popisuje anotace k Návštěvě). Intimní inscenace v prostorách CEDu na Zelném trhu přináší uklidňující navštívení postav pana Houby, Kořenáče nebo Ovečky. Loutek vytvořených z přírodních materiálů, ostatně jako skoro vše, s čím performerka Veronika Vlková v inscenaci pracuje. Návštěva je mimo jiné také častým zájezdovým projektem Terénu, ať už v rámci hostování po České republice nebo zahraničí – dostala se do Mexika, Chorvatska a v létě 2024 byla na měsíčním výjezdu po Jižní Koreji, kde se zúčastnila festivalů Assitej International Summer Festival nebo SORI Festival, v rámci nichž tvůrce a tvůrkyně Robert Smolík a Veronika Vlková doplnili uvedení představení o workshopy tvorby barev, k jaké dochází také v samotném představení.
Za bílou velrybu, foto: Mizuki Nakeshu
Zážitky z Terénu mimo Terén
Výčet aktivit, které Terén zastřešoval, v tomto textu zdaleka není všeobjímající a ani by vzhledem k jejich četnosti nemohl být. Jako poslední zmíním nejnovější projekt FUGK, který měl premiéru v březnu tohoto roku. Performance finského umělce Pasi Mäkelä je obřad a experimentální koncert v jednom, který publikum zažívá společně s převlečeným medvědem. Již krátce po své premiéře se FUGK stal výjezdovým projektem, který bude možné zažít mimo brněnský prostor na festivalu Bazaar čtyřiadvacátého března, opět v pražském Divadle X10.
Terén jakožto zřizovaná platforma od svého začátku překračuje různé typy škatulek. Skrze své nucené i nenucené proměny rozšířil pole působnosti a aktivně jej rozšiřuje i nadále svou přítomností na mimobrněnských festivalech, ať už tuzemských či zahraničních. I přes neopakovatelnost zážitků, které svými událostmi přináší, vytváří podhoubí schopné tyto zážitky uchovávat či prodlužovat. Jedním z jeho strategií je přesah projektů do online prostředí. Těžko říct, zda se tato tendence děje v návaznosti na covid-19, třetí divadelní reformu, která divadelní médium přesouvá do online prostředí, nebo v jisté inspiraci výtvarným uměním, kde se i záznam událostí využívá jako artefakt. Terén často zaznamenává své projekty a zprostředkovává je skrze platformu Vimeo nebo je cíleně přesouvá do virtuálna, jako tomu bylo u SEXu Wojtka Ziemilského, který se v jedné z variant odehrával skrze excelové tabulky.
Rekonstrukce pocitu či vjemu je také možná díky doprovodným materiálům ve formě malých deníků. Ty vznikly k Návštěvě, Lidé chodí sem a tam, ale také dosud nezmíněné inscenaci Za bílou velrybu (2020), která měla formu zvukové performativní mše. Všemi výše jmenovanými formami je možné utvářet kolem sebe komunitu a zajistit, že i přes nestálost a neopakovatelnost (divadelní) události alespoň její část přetrvá.
Zuzana Macourková