Málokterá opera je tak spojená s fotbalem jako Turandot, byť se o to nezasloužil ani Giacomo Puccini ani její obsah, ve kterém bychom motiv sportu hledali marně. Hlavní árii Nessun dorma v podání Luciana Pavarottiho znají všichni fanoušci již od fotbalového mistrovství světa v Itálii roku 1990, ačkoliv většina z nich pravděpodobně ani netuší o jejím operním původu. A jedna z nejslavnějších realizací v podání Royal Opera House v Londýně měla premiéru na Letních olympijských hrách v Los Angeles 1984. Tato inscenace měla letos obnovenou premiéru a hraje se více než 30 let. Během pár týdnů jsem měl možnost zhlédnout jak představení v pražském Národním divadle, tak záznam z londýnského Royal Opera House v kině. A jak mé srovnání kino vs. divadlo, Londýn vs. Praha dopadlo? Podívejte se na výsledek tohoto nepřímého střetu mezi operami ve dvou metropolích a připravte se na nevšední divácký zážitek!
Turandot v Národním Divadle - Iveta Jiříková - foto: Patrik Borecký
Nejdříve se podívejme na poslední Pucciniho operu jako takovou. Příběh je až pohádkově jednoduchý. Princ se zakouká do princezny, ta všechny nápadníky ale odmítá a dává jim hádanky. Kdo uhodne, má princeznu, kdo neuhodne přijde o hlavu. Princ uhodne, princezna jej i tak odmítne, princ dá princezně hádanku, ta ji neuhodne, a přesto se vezmou. Jen chybí to pohádkové vítězství dobra nad zlem, resp. těžko určit, kdo tu vlastně reprezentuje dobro. Tajemná a psychopatická princezna, která z titulu pomsty dávné křivdy týrá všechny muže jak černá vdova a když na to přijde, tak i svůj lid (ono slavné „nessun dorma“ znamená „žádný spánek” protože všichni musí pátrat po princově jméně, které potřebuje princezna zjistit, aby se vyhnula nechtěnému sňatku). Navíc nedrží královské slovo. Nebo princ, který se vrací z vyhnanství, propadne touze po návratu k moci (asi i trochu po lásce) a jenž je pro to, aby princeznu pokořil, ochotný nechat týrat jedinou dobrotivou duši, opatrovatelku jeho slepého otce, Liu.
Začněme popořádku naživo v Praze v Národním divadle, kde Turandot režírovala Zuzana Gilhuus. Březnové představení dirigoval Jaroslav Kyzlink a jako hlavní zástupci týmu nastoupili Iveta Jiříková na pozici Turandot a SeokJong Baek na pozici Kalafa.
Scéna působila vizuálně jednoduše, s převládající černou, šedou a bílou barvou. Sbor byl umístěn po stranách a mírně zapuštěn do jeviště, v nenápadných kostýmech. Jako dominantní prvek na scéně figurovala bílá lávka překlenujíc celou její hloubku, stále přítomná a vše se odehrávalo kolem ní či pod ní.
Princezniny pomocnice a sbor - foto: Patrik Borecký
Opera se v pojetí Národního divadla odehrává v časové neurčitosti. Tento dojem vzniká zejména vlivem kostýmů, které někdy vypadají jako z postapokalypsy (to v případě sboru), u jiných mírně z minulosti (Kalaf a jeho otec působí jako sedláci z předminulého století), pomocnice Turandot jako by přišly rovnou z futuristické módní přehlídky. A ministři Ping, Pang a Pong jsou časově zcela neuchopitelní, vizuálně nejextravagantnější, ale ne komičtí ani parodičtí. O kostýmní složku se postaral slovenský módní návrhář Boris Hanečka a odvedl skvělou práci.
Martin Šrejma (Pong), Jiří Hájek (Ping), Jaroslav Březina (Pang) – foto: Patrik Borecký
Největším posunem byla nepřítomnost víceméně jakýchkoliv asijských motivů. Kromě času tak byla Turandot vytržena i ze svého místa, chyběly exotické čínské motivy a skutečnost, že se nacházíme v Pekingu, tak plynula jen z textu, což považuji za dostatečné.
Vizuální složka není jen o scéně a kostýmech, nýbrž také o výrazném pohybu a tanci. Stráže měly místo zbraní jen bílé tyče a jejich zatýkání skutečně připomínalo mix baletu a bojového umění. Zejména scény s křehkou ochránkyní Kalafova otce Liu působily dojemně. Nečekaným prvkem bylo i zjevení perského prince čekajícího na popravu v podání Martina Dvořáka, který na jeviště „přijel“ z propadla hlavou dolů a představil úchvatné taneční číslo. Byť milost si tím nevysloužil.
Martin Dvořák (Perský princ) – foto: Patrik Borecký
Zpěv jednotlivých herců se mi asi hodnotí nejhůře, ale řídím se tím, co ve mně zanechalo nějaký dojem a co se mi nejvíce vybaví i s odstupem času. Zde to byla jednoznačně Liu v podání Yukiko Kinjo, jejíž árie působily nejdojemněji a byla z nich cítit pokora, láska a sebeobětování, které vedly až k té oběti nejvyšší, kdy Liu raději zemře, než by zradila svého milovaného Kalafa. Druhým nejzapamatovatelnějším pak bylo trio ministrů, které neustále něco komentovalo, organizovalo či někoho přesvědčovalo. Působili velmi sehraně i sezpívaně. Kalaf pak svoji roli také zvládl velmi dobře a jeho grand finále v podobě Nessun dorma bylo očekávaným vrcholem večera.
Zde si dovolím krátkou odbočku, a sice, že malá příprava, než vyrazíte na operu, se jistě hodí. A nemyslím tím jen děj, který si jednoduše přečtete v programu, ale i různé zajímavosti z historie díla či jeho jednotlivých pěveckých složek. Tady velmi oceňuji podcast Národního divadla – ten k Turandot je velmi zdařilý a třeba upozorní na vrcholný prvek celé árie Nessun dorma, dlouhé protahované „vincero“ na konci, které plně ukazuje zpěvákovy schopnosti. Jde o plnohodnotný sportovní výkon a dá se říct, že mezi tenory probíhá neoficiální soutěžení, kdo tón protáhne nejvíce. Liga mistrů prodlouženého vincero: Michal Lehotský 3,8 sekundy, Placido Domingo 4,2 s, Andrea Bocelli 6,63 s, Luciano Pavarotti 9,69 s. Celkový pocit, který jsem z celého představení měl, byl velmi pozitivní. Předčilo má očekávání, zejména díky dominantní vizuální složce.
Poté jsem v programu kin koncem května objevil možnost navštívit i záznam z Royal Opera House v Londýně. Následovala trocha váhání, zda není divné jít na operu do kina, ale proč ne? Navíc mě velmi lákalo porovnat dvě různá provedení téže opery – a že to bude rozdíl velký, bylo jasné už z traileru.
Překvapilo mě, že celý záznam neobsahuje pouze samotné představení, ale také spoustu doprovodného materiálu, který běží jak před představením, tak v jednotlivých přestávkách (ano, ty se v kinech dodržují) i po skončení. Trochu to připomíná sportovní studia, jen elektronická tužka chyběla. Dané uvedení má v Londýně velkou tradici, a tak se většina materiálu točila právě kolem jeho historie. Serbanova režie je stará více jak 4 desítky let a v roce 2023 se tak jedná o v podstatě o několikátý revival.
Sestava: režie Andrei Serban, orchestr řídil z dirigentského pultíku Tony Papano a jako Turandot nastoupila Anna Pirozzi a na Kalafovi hrál (a zpíval) Yonghoon Lee.
„Londýnská“ Turandot Anna Pirozzi - foto: Marc Brenner
Začneme rovnou tím největším rozdílem, jímž jsou scénografie a kostýmy. Zde se jedná o jedno z nejtradičnějších provedení se symbolikou čínského divadla. Na jevišti se tak dočkáme klasických čínských masek, létajícího draka, velké hlavové masky, hedvábných oděvů atd.
Pojetí kombinuje jednotlivé postavy celkem rozdílně, od hororu až po parodii. Stráže v bílých maskách, se zakrvácenými noži a tajči pohyby působí děsivě. Vedle toho ministerské trio Ping, Pang, Pong působí s líčením „na Jokera” a miniaturními maskami, které na některé scény nasazují, spíše parodicky.
Hansung Yoo (Ping), Michael Gibson (Pong), Aled Hall (Pang) - foto: Marc Brenner
Jeviště je poměrně mělké a tvůrci využívají hlavně jeho vertikálu. Sbor se tak nachází ve dvou řadách na balkonech. Vizuálně dominantním prvkem je použití zvětšených masek, představujících popravené nápadníky, z nichž jedna reprezentuje perského prince. Toho nejdříve vidíme v reálné velikosti a po jeho popravě přilétá na scénu jeho nadživotně zvětšená maska společně s provazy „krve”.
Scéna v Royal Opera House - foto: Marc Brenner
Turandot byla herecky velmi úsporná, její pojetí v podání Anny Pirozzy těžko vyvolávalo dojem, že by v někom vzbudila vášně. Chyběla jakákoliv gesta i mimika, o to větší dojem ve mně zanechaly její pěvecké části. Kalaf byl místy až poněkud moc agresivní ve výrazech (připouštím, že částečně to může být tím, že v kině sledujete herce velmi zblízka) a o nějaké velké chemii mezi ním a princeznou se moc mluvit nedalo. Tato absence vynikala mnohem více než u pražského představení, kde byly vzájemné emoce více uvěřitelné.
Trio Ping, Pang, Pong bylo skvěle zazpívané a v hlavně i zacvičené, protože předváděli pohyby a kotouly jako klauni v cirkuse.
Yonghoon Lee (Kalaf) - foto: Marc Brenner
Suma sumárum, návštěva opery v kině také rozhodně není špatný zážitek a mohu jej doporučit. Stačí se podívat na bohatý program sezony 2023/2024, který již představili jak ROH, tak Met. Sledování má poněkud jiný charakter, protože kamera nemůže zároveň zabrat celé jeviště i sbor, takže důležitou roli hraje i střih a celkově přenosová režie. Ta u ROH stíhala všechny detaily a zvuk byl také velmi kvalitní.
A jak tedy srovnání obou oper hodnotím? Londýnský záznam, to je jistě Liga mistrů, což dokazuje dlouhodobá tradice tohoto nastudování. Ovšem po zhlédnutí záznamu jsem musel zpětně připsat ještě více bodů pražskému Národnímu divadlu, zejména za větší originalitu, nevšednost, za odvahu a snahu posunout nastudování někam dále, a hlavně za umění to pak i do detailu dotáhnout. Mimochodem, cena lístku do Národního začíná ve stejné cenové kategorii jako vstupenky do kina (byl jsem na II. galerii), takže se může jednat celkem o lidovou zábavu. Proto určitě doporučuji vyrazit na nějaké představení naživo a pokud se vám zalíbí, či už fanoušky opery jste, tak si občas zpestřit repertoár i tím kinem. P.S. Perličkou je, že na hlavních postech Kalafa v obou představeních nastupovali Jihokorejci, nevím čím to je, ale zřejmě slušnej oddíl.
Lukáš Přikryl
O autorovi: Lukáš Přikryl se s operou blíže seznámil teprve nedávno a k této umělecké formě se dostal hlavně díky svým dětem. I když neovládá noty a nezná sofistikované pojmy spojené s operou, neodrazuje ho to od sdílení zážitků spojených s touto vášní. Právě naopak, vyhýbá se odborným recenzím a když píše, tak chce bavit nejen sebe, ale i ostatní diváky, nadšence i amatéry, a snad dokonce přitáhnout do operního hlediště další příznivce.