Nechali byste se pohladit člověkem, kterého jste zrovna potkali? Dovolili byste mu položit vám ruce na ramena, hlavu nebo šíji? A co propletené prsty? Co tyhle doteky znamenají? Jak blízko musíme mít k druhému, abychom jich byli schopni? A co kdybychom otázku postavili jinak: je možné najít skrze dotek s neznámým člověkem skutečnou blízkost a intimitu?
Projekt, jehož hlavní iniciátorkou jsou studentka KALD DAMU Magdalena Malinová a multidisciplinární umělec Nitish Jain, absolvent scénografie DAMU a architektury na SSAA (Sushant School of Art and Architecture) v Indii, se ptá na tyto a další přidružené otázky. Magdalena se stejným tématem zabývá i ve své magisterské diplomové práci a projekt proto znamená rozšíření pole zkoumání a obohacení o další podněty. V době, kdy se tělesnost stává komoditou a ve zboží lze proměnit i akt důvěry a péče, ohledává dvojice ve spojení s dalšími umělci, umělkyněmi, pedagogy a pedagožkami způsoby, jakými lze prožít blízkost a intimitu bez očekávání, nároků a následků.
Podobných projektů zatím není v českém prostředí mnoho. Mezi těch několik málo zástupců patří třeba Festival Nahých Forem, který zkoumá nahotu v živém umění, nebo One on One, série projektů pro jednoho diváka, kterou před covidovou pandemií pořádal divadelní spolek Pomezí. Ani teoretické zázemí zkoumající intimitu a blízkost na divadle u nás není široké. Právě proto počítali Magdalena s Nitishem od počátku s tím, že vznik magisterské diplomové práce a performativní instalace Ve vší svátosti, bude doprovázet průběžná kritická reflexe, teoretický výzkum a sympozium, v jehož rámci promluví umělkyně a umělci, kteří*é již mají s podobným typem divadla zkušenost. Necelý rok trvající proces tak měl umožnit hlubší pochopení fenoménu a obecnější závěry, které se ho týkají.
Moje úloha neměla mít a ani nemá zcela objektivní a „nezúčastněný“ charakter. S Magdalenou jsem průběžně diskutovala o připravované instalaci, jako zkušební divačka jsem se účastnila zkoušení a snažila se poskytnout další pohled řekněme, divadelně-kritického rázu. Kromě toho tým konzultoval s pedagogy a pedagožkami DAMU, spolužáky, spolužačkami a umělci a umělkyněmi, kteří*é s intimitou ve své tvorbě také pracují. V anotaci k performativní instalaci Ve vší svátosti jsou pod kolonkou Konzultace nakonec uvedeni Sodja Lotker (dramaturgie), Petra Hauerová (choreografie) a Ian Mikyska (zvuk).
Setkání v Rybárně
Zmiňované doprovodné sympozium neslo název Divadlo a intimita (The Performing Arts and Intimacy) a odehrálo se 30. 10. ve Skautském Institutu v Rybárně. V rámci několikahodinového setkání promluvila pětice umělců a umělkyň o konkrétních projektech, které se tematicky týkaly sdílení, blízkosti, doteku a intimity, kromě toho proběhly v průběhu dne dvě debaty, kde měli účastníci a účastnice sympozia možnost zeptat se, poskytnout zpětnou vazbu, sdílet vlastní zkušenost, případně jakkoliv rozvést témata, o nichž mluvila pětice. Symposium zahájil Michał Salwinski, absolvent režie na Divadelní akademii v Krakově a magisterského programu režie v rámci programu Devised and Object Theatre na DAMU. Kromě individuálních představení tvoří také audiowalky nebo instalace. V rámci svého příspěvku nám ale vyprávěl hlavně o svém vztahu k pojmu a fenoménu intimita, který pro něj znamená už samotný způsob existence. Později popisoval konkrétní projekty, například audiowalk The Dream in a Supermarket, v jehož rámci instruoval vždy jen jednu osobu při návštěvě supermarketu, kladl mu nebo jí otázky a dával impulzy. Účastník či účastnice si mohli*y zavzpomínat na dětské pochutiny a vnímat prostor i proces nakupování v jiných kontextech. Individuální byl i projekt Journey with the Boy to Willow Tree Land, pro nějž čerpal Michal inspiraci ze snů a deníkových záznamů, které si pravidelně dělá. Na debatě se později řešilo mimo jiné i to, jestli může fakt, že člověk pracuje se svými sny, zapisuje si je, umělecky rozvíjí a dotváří, mít zpětný vliv na snění jako takové. Mohou se v takovém případě stát sny pravidelnějšími a konzistentnějšími?
Multidisciplinární umělkyně a dramaturgyně En-Ping Yu sdílela zejména zkušenost s kovidovým projektem Someone Has Shared A Document With You, který opět formou „one on one“ umožňoval komunikaci mezi ní a druhým člověkem prostřednictvím google dokumentu. Dialog dvou kurzorů se měl co nejvíce vyhýbat psaným slovům, dával naopak prostor zkoumání blízkosti nebo úplnému splynutí, nebo možná překrytí (kterého dvě lidská těla nejsou schopna), tvorbě obrazců a nejrůznějších světů. V následné debatě jsme se bavili o paradoxu, který „virtuální performance“ nabízí: internet máme tendenci vnímat jako nástroj k odosobnění, odcizení. Zkušenost Ping ale přinášela poznatky, které umožňují jiný, pozitivnější aspekt virtuálního světa. Když se totiž měly kurzory rozloučit, viděla Ping, jak druhá strana nedokáže dokument opustit. Ona sama se zdráhala ukončit dialog. A tak dvě krátké čárky, které ve skutečnosti neexistují, reprezentovaly blízkost, kterou se po několika desítkách sdílených minut nechtělo ani jedné straně ukončit. Pokud navíc projekt vnímáme v kontextu kovidové pandemie, získává ještě další rozměr.
Ian Mikyska se podobně jako jeho kolegové a kolegyně pohybuje napříč disciplínami. Ačkoliv je primárně hudební skladatel, propojuje svou hudební tvorbu s výtvarnými instalacemi, divadlem, psaním, videoartem. Ze všech projektů, o kterých Ian ve svém příspěvku mluvil, mě nejvíc zaujala Partitura pro čtenáře. Jedná se vlastně o sbírku experimentální a vizuální poezie, možná ještě lépe o jakýsi návod, při jehož čtení člověk slyší velmi konkrétní zvuky. Jako partituru nabízí Ian nejrůznější vizuální variace s krátkými popisky a čtenářstvu se díky tomu vybavují subjektivně prožité zvuky. Všichni víme, jak zní dešťové kapky dopadající třeba na plech, přesto se v hlavě každého z nás odehrává trochu jiná skladba. Což, jak někdo poznamenal na diskusi, může být pro tvůrce frustrující, protože si neustále uvědomuje, že nikdo z recipientů vlastně neuslyší přesně to, co on sám do partitur zapsal.
V odpoledním bloku promluvili o své tvorbě Nitish Jain a Ine Ubben. Nitish před divadlem vystudoval v Indii architekturu a aktivně se jí pak věnoval, než nastoupil na mezinárodní program Katedry scénografie DAMU. Původní studijní obor určil, že Nitishe v divadle zajímá hlavně vnímání prostoru. V souvislosti s architekturou mluví o spektáklu, o nějž většinou při návrzích budov jde. V divadle se proto obrací „do ulity“ nebo „do koutů“, po vzoru Gastona Bachelarda a fenomenologie obecně zkoumá, jak dosáhnout co největší útulnosti, klidu a bezpečí. Za tím účelem vede účastníky a účastnice svých projektů k co největšímu zapojení všech smyslů – umění by měli cítit, vnímat, spíše než jen sledovat, pozorovat. Ideálním příkladem je jeho „intimní multisenzorický zážitek“ nazvaný Lžička pod nos (Spoonfed) pro tři účastnice nebo účastníky a tři performery. Zavázané oči a sluchátka na uších umožňují soustředění na dotek druhého člověka i nejrůznějších materiálů, které jsou v průběhu performance předkládány. Po Nitishově prezentaci došlo i na krátké praktické cvičení, při němž jsme se ve dvojicích vodili prostorem a jeden z nás se zavřenýma očima zkoumal okolí pouze hmatem.
Po této sbližovací aktivitě jsme se s Ine Ubben posadili na zem se svými hrnky s kávou, čajem nebo vodou a sdíleli vzpomínky, zážitky a příběhy, které se váží právě na konzumaci kávy. O tom, jak je šálek kafe hned po ránu výsostně senzorickou aktivitou, jak italská spolubydlící radila, že před její konzumací si člověk ráno nesmí čistit zuby, nebo o setkání, které se odehrává každý týden ve stejný čas v kavárně, kde pracuje kamarádka. Ukázka z participativního divadelního představení Home, které kromě šálků tematizuje i další každodenní předměty, které bereme jako samozřejmost, a přitom právě jejich existence na jednom místě pro mnohé znamená domov, se prolínala s Ininým vyprávěním o dalších projektech a jejím přístupu k divadlu, blízkosti a divákům a divačkám.
Naléhavý tanec
O necelý měsíc později se odehrála premiéra performativní instalace Ve vší svátosti (In All Its Glory). Vznikla po vítězství Magdaleny a Nitishe v lednovém opencallu Emergency Dances IV. – Space Womb, kurátorovaném Miřenkou Čechovou a Tantehorse. V anotaci na webových stránkách Paláce Akropolis, kde se premiéra odehrála, tvůrčí tým píše: „Neznáme se, nevidíme se. Společně pátráme po vzájemnosti, ptáme se, ‚co je jinakost‘. Jaké to je podat si ruku s někým, jehož tvář není vidět? Vstupujeme spolu do prostoru, kde ruce, ramena, hlasy a nohy vzájemně komunikují skrze dotek, pohyb a přítomnost.“ Tantehorse už podobný projekt organizovali počtvrté, jak ostatně název napovídá. Zastřešující by podle nich přitom mělo být zkoumání „palčivých témat současnosti“, a to skrze „fyzický jazyk performance“. První z nich v roce 2019 nesl název Patologie médií, později ve stejném roce následoval druhý díl Limity tělesnosti, v roce 2021 se vybraní umělci a umělkyně zabývali Sebe-vědomím.
Magdalena se intimitě a blízkosti v divadle věnovala už ve své bakalářské práci pod vedením Lukáše Brychty. Rozebírala v ní interakční procesy na příkladu tehdy vznikající inscenace 30 DNÍ. V rámci festivalu PROCES KALD na DAMU pak na téma navázala klauzurními projekty Bezhlavé tělo (2021), Proces péče (2022) a Textura smyslnosti (2022). Na instalaci Ve vší svátosti s ní spolupracovali Nadezda Nazarova, Nirav Prajapati, Jeries Abu Jaber a Nitish Jain.
Divadelní reflexe zážitku intimního
Opona v sále Akropole je spuštěná, instalace se bude odehrávat na jevišti. Na forbíně dostáváme od performerky (Magdaleny Malinové) instrukce ohledně pohybu v prostoru, do kterého se chystáme vstoupit. Odkládáme si batohy a tašky, kdo chce, zouvá se. Přesouváme se na pravou stranu jeviště pokrytou malými koberečky. Zbytek prostoru je oddělen poloprůsvitnou látkou, která ale končí několik centimetrů nad zemí. Sedám si na jeden z koberečků a vidím několik párů nohou, čekajících v hlavním prostoru instalace. Jsou potřené a posypané třpytkami, stejně jako nohy performerky-uvaděčky. Možná proto, že kromě rukou jsou právě lesklá chodidla, nárty a kotníky to jediné, co vidíme. Čtveřice performerů a performerek tvoří i zvukový doprovod. Připomíná mi relaxační hudbu k meditaci, něčím má až duchovní rozměr. Většinou je tišší, občas převezme jeden hlas iniciativu a vydává hlasitější táhlé tóny. Nikdy se ale nejedná o slova, po celou dobu slyšíme neartikulované nápěvy. Nechávám několik účastnic a účastníků vstoupit, a pak je následuji. Po obvodu prostoru se tu nachází čtyři oddělené „místnosti“ s jednotlivými performery. Všichni jsou skryti za poloprůsvitnou látkou, čímž vzniká nepravidelně členěný prostor. Na zemi leží několik malých polštářů, další koberečky a popsané papíry. Některé jenom krátce oznamují: Tyto ruce se nikdy nedotkly sněhu. / Tyto ruce se dotýkaly mnoha nemocných a starých lidí v nemocnicích. Při jejich čtení jsem na sobě, ale i na ostatních sledovala, jak tyto jednoduché věty snadno vyvolávají ve čtenářích a čtenářkách reakce. Pousmání, protože taky nemám ráda mastný film, který na rukách zanechává krém proti sluníčku, nebo sympatie s rukama, které ještě nikdy nepocítily chlad čerstvě napadaného sněhu.
Kromě toho jsme si mohli přečíst také delší texty reflektující výsostně subjektivní vnímání vlastní tělesnosti. Jeden z nich řešil problematiku přehnaných nároků na vzhled a váhu, které ještě zhoršuje neustálé porovnávání s ostatními. Jiný popisoval autorovo překvapení, když jako muž jiné než bílé barvy pleti nebyl nucen v evropském vlaku dokazovat, že jeho zavazadlo neobsahuje nic podezřelého, že ani samotná jeho přítomnost ve vlaku není nelegální, protože cestuje s platnou jízdenkou a za prací. Místo toho přihlížel, jak se musí prohlídce podrobit „bílý Slovák“.
Z jednoho látkového hávu vyčuhují ruce s pytlíkem bonbonů. Beze slova nás vybízí, abychom si nabídli. Poté, co jeden z diváků vyndá gumového medvídka, ukáže mu anonymní ruka zdvižený palec a vzápětí nabízí ruku, jako k tanci. Muž ostýchavě vkládá svou dlaň do dlaně anonymního partnera. V celém prostoru už je nás v té době asi deset a všichni zvědavě čekáme, co se bude dít. Ruce se začínají pomalu poznávat, jemně dotýkat, hladit, proplétat, přetlačovat, nakonec se k sobě obě těla přiblíží, tančí, anonymní postava protáčí svého partnera. Trvá to několik minut, pak se oba trochu rozpačitě rozloučí, to všechno samozřejmě stále beze slov. Ruce na chvíli zmizí za látkou a za chvíli se opět vynoří s gumovými medvídky. Jiné stanoviště nabízí trochu organizovanější komunikaci. Možná mám potřebu použít slovo „organizovanější“ čistě proto, že se na stanovišti pracuje se slovy. Sice jsou to jen kartičky s krátkými texty, ale přesto se celý proces zkonkrétňuje. I tady vystupují anonymní ruce, ale způsob, jakým se budou vztahovat k mému tělu, určují kartičky, a hlavně moje impulzy. Jako divačka sedím na židli, zády ke stojícímu performerovi. Jeho siluetu pouze tuším za látkou. Nejprve se poznáváme, ruce mi nabídnou kartičku, která mě navádí, abych svými prsty sledovala žíly na rukách performera, abych tleskla, pokud jsem někdy svoje prsty použila k vyvolání dávení. Později mám položit anonymní dlaně kamkoliv na své tělo. Když jsem se jako zkušební divačka účastnila jedné ze zkoušek, ani chvíli jsem nepřemýšlela a položila si „cizí“ dlaně na ramena. Připadalo mi to jako nejpohodlnější a zároveň nejméně intimní místo z těch, na která v tu chvíli anonymní ruce dosáhly. Co se stalo pak, bylo zcela spontánní a pro mě upřímně dost překvapivé. Skrze propojení rukou a ramen tuším, že naše dýchání se postupně synchronizuje, dýcháme teď dlouze a zhluboka. Opřu se na židli tak, že za sebou cítím performerovo tělo, jeho pohybující se břicho. Společně dýcháme.
Během samotného představení schválně sedím tak, abych mohla sledovat reakce účastnic a účastníků, kteří se rozhodli posadit na židli. Věděla jsem, co se po nich bude chtít, a zajímalo mě, jak se budou jejich reakce lišit od těch mých. Někteří si pokládají dlaně na hlavu nebo na šíji. Někteří se těsně před tlesknutím nahlas zasmějí, jiní se nejprve rozhlédnou, jestli je někdo nesleduje, a teprve pak téměř neslyšně plácnou svými dlaněmi do těch anonymních. Někdo sedí na židli sotva tři minuty, jiný se zavřenými očima stejně dlouhou dobu pouze dýchá s anonymníma rukama na svém těle. Po dočtení poslední kartičky ještě několik vteřin sedí, pak něžně pohladí obě anonymní ruce spočívající na opěradle židle. Připadám si jako voyeur, protože cítím, že jsem se zrovna stala svědkyní sdílené blízkosti dvou lidí, kteří se možná nikdy neviděli a třeba ani neuvidí. Vzpomněla jsem si, jak moc jsem samu sebe překvapila, když jsem seděla na zkoušce na židli a spontánně, bez větších obtíží interagovala s člověkem, kterého neznám, ačkoliv mi haptická komunikace připadá jako výsostně intimní záležitost. Jak moc dělá v tu chvíli anonymita? Co kdybychom zopakovali celou situaci, ale tentokrát bychom seděli proti sobě, dívali se jeden druhému do očí?
Dvě další stanoviště umožňovala jednak navázat rozhovor se sedící postavou za závěsem, opět pouze rukama, a jednak se spolupodílet na osahávání a prozkoumávání kusu plsti, který měla performerka na klíně. Ve chvílích, kdy neměli performeři a performerka partnera k nonverbálnímu dialogu, rozvíjeli monologické variace, při nichž si hladili vlastní zápěstí, cestovali po vlastní kůži, hledali její záhyby, případně gestikulovali do prostoru směrem k anonymní skupině, složené z nás, účastnic a účastníků. Tvůrčí tým nastavil pomyslná pravidla tak, že se člověk nemusel cítit nepříjemně, když aktivně střídal jedno stanoviště za druhým, ani když jen zaujal místo v prostoru a sledoval dění kolem sebe. Měla jsem možnost vidět generální zkoušku a pak jednu z premiér a atmosféra se shodou okolností dost lišila. Na generálce se sešla skupina, v níž převažovali pozorovatelé. Hodně se posedávalo, četlo, váhalo. Každý větší pohyb působil výrazně a mohli jsme se více soustředit na jednotlivé dialogy na stanovištích. Navíc nás myslím bylo méně a Magdalena společně s fotografy korigovala počet lidí v hlavním prostoru. Pokud se jí zdálo, že je nás v něm moc, poprosila několik z nás, jestli bychom se na chvíli mohli přesunout do „koberečkového předsálí“.
Na premiéře v jednu chvíli naopak skoro nebylo k hnutí. Nedokážu říct, zda se to tvůrcům tentokrát vymklo z rukou, nebo zkoušeli, nakolik se atmosféra promění…a proměnila. Jako by se na jevišti Akropole sešli lidé hladoví po doteku a blízkosti. Sama jsem opět zaujala spíše pozici pozorovatelky, ale chvílemi moje tělo reagovalo, jako bych na židli nebo před látkovým závěsem stála já. Přinášelo mi jakousi klidnou radost sledovat, jak otevřeně přistupují účastníci a účastnice na hru, jak nespěchají na konec rozhovoru a nechávají ruce, aby si skutečně promluvily a poznaly jedna druhou. Otázka, kterou si Magdalena Malinová a Nitish Jain společně celým tvůrčím týmem mimo jiné kladli, byla, jestli je možné vytvořit blízký kontakt bez sexuálních, erotických a smyslových konotací. Nemůžu samozřejmě mluvit za ostatní, ale sama jsem během performance nevnímala ani sexuální ani erotický aspekt. Ačkoliv dle rukou jsem s velkou pravděpodobností poznala, jestli se dotýkám ženy nebo muže, měl pro mě dotek spíše jakýsi rodinný charakter. Není to pohlazení od partnera či partnerky, milence nebo milenky, ale spíše mateřské, otcovské, bratrské, sesterské, řekla bych asexuální dotýkání. Naopak bez smyslovosti nemůže existovat žádný kontakt. Bez smyslnosti rozhodně. Ale smyslová je sama jeho podstata. Při doteku cizí kůže vnímáme její texturu, měkkost, teplotu, možná cítíme, jak druhý člověk dýchá.
Kromě čistě smyslových a emocemi vybuzených myšlenek jsem vsedě na polštářích a při čtení anonymních osobních zpovědí přemýšlela nad širší perspektivou tělesnosti. Uvědomila jsem si, že se okruhem vracím k výchozím otázkám, o nichž jsme diskutovali s Magdalenou a Nitishem už dříve. Dnes stále řešíme, jestli není příliš pobuřující, vyzývavé nebo odvážné, když žena vyjde do společnosti bez podprsenky. Komentujeme odstraňování nebo naopak neodstraňování chlupů u žen i mužů. Ani západní společnosti nedokáží jednohlasně rozhodnout, jestli je potrat záležitostí každé ženy, nebo se jedná o věc veřejnou. Vnímáme každé rozhodnutí ohledně těla jako součást strategie, kterou volíme při komunikaci s okolím. Přitom je to často kompromis nebo cesta nejmenšího odporu. Vtírá se otázka, co by se stalo, kdyby měl nad tělem moc pouze a jen jeho vlastník nebo vlastnice.
Lze vůbec tělo druhého člověka vnímat bez zvláštního napětí nebo očekávání? A v návaznosti na to: můžeme se vůbec vzájemně dotýkat zcela bezpříznakově? Ani po několika měsících účasti na projektu nemám odpověď. Proměnil se ale můj celkový náhled na vnímání intimity na divadle. Příliš totiž nevyhledávám „frontálně participativní“ performance a představení, moje tělo na ně většinou reaguje negativně, je celé v tenzi a já pak ani nedokážu danou situaci vnímat jako estetickou. Spíš doufám, že budu moct brzy přerušit oční kontakt, pustit cizí ruku nebo odejít ze stísněného prostoru, kde na mě ulpívá mnoho očí. Ne, že bych si z ničeho nic začala podobné situace užívat, spíše jsem si díky projektu Ve vší svátosti a všem dalším přidruženým aktivitám uvědomila, že ona blízkost může mít mnohem více podob, a nemusí ve mně pokaždé vyvolávat úzkost. Jedná se sice o čistě osobní posun perspektivy, jako výsledek a výstup z celého projektu mě přesto uspokojuje.
Barbora Sedláková
Více o jednotlivých projektech Emergency Dances lze nalézt na webových stránkách Tantehorse.
Zvukový záznam sympozia The Performing Arts and Intimacy je na vyžádání k dispozici u Magdaleny Malinové.
Rozhovor Barbory Etlíkové s Nitishem Jainem pro Podhoubí zde.
Více o tvorbě Iana Mikysky na jeho webových stránkách.
Více o tvorbě Ine Ubben na jejích webových stránkách.
Comments