V prosinci minulého roku měla v Divadle X10 premiéru inscenace Moskoviáda v režii Dušana D. Pařízka. O hlavní roli se dělila dvojice Stanislav Majer a Martin Pechlát, množství dalších postav ztělesnili Gabriela Míčová a Václav Marhold. Knižní předloha ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče poprvé vyšla v roce 1993 a v českém překladu Alexeje Sevruka a Miroslava Tomka ji před časem vydalo nakladatelství Fra (stále se dá zakoupit v obchodě Moleskine). O knize, která reflektuje strašidelný tvůrčí pobyt básníka Otty von F. v Moskvě na přelomu 80. a 90. let, jsem si povídala s politoložkou Terezou Souškovou.
Širší veřejnost může Terezu znát jako analytičku zaměřenou na regiony východní Evropy, Ruska a Kavkazu. Donedávna působila mj. jako šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika, ale v únoru se stala ředitelkou Českého centra v Kyjevě. Vystudovala politologii a východoevropská studia na Univerzitě Karlově a ve svém doktorském výzkumu se zaměřuje na problematiku neuznaných států v postsovětských zemích. Když jsem tuto svou bývalou spolužačku ze základní školy v podstatě náhodou potkala na představení Moskoviády, bylo jasné, že nikoho povolanějšího bych pro společnou reflexi snad ani oslovit nemohla.
Stanislav Majer, Martin Pechlát a Gabriela Míčová v Moskoviádě, foto Patrik Borecký
Barbora
Od Jurije Andruchovyče jsi četla víc děl, jakou pozici mezi nimi zaujímá Moskoviáda?
Tereza
Pro čtenáře, který nemá vstupní znalost kulturního prostředí a historie Ukrajiny a Ruska je většina Andruchovyčových děl nesrozumitelná. Hodně se v nich totiž odkazuje na jiné ukrajinské autory a na minulost ukrajinské literatury. Třeba v románu Rekreace Andruchovyč pracuje s národní mytologií a ani já sama jsem knize nejdřív moc nerozuměla, než mi kamarád z Ukrajiny vysvětlil, že Ukrajincům naopak dává perfektní smysl. Musíme si také uvědomit, že existují určité symboly a pojmy, které v každé kultuře evokují jiné věci. Třeba pod slovem „válka“ si každý národ představí něco odlišného. Zatímco u nás to bude jednoznačně nežádoucí a negativní jev, v Rusku si lidé vybaví hrdinství a spojují si to s „výhrou“ SSSR ve druhé světové válce. Proto je obtížné přenést konotace spousty děl z ukrajinského kontextu do českého. Moskoviáda je ale výjimečná tím, že pro její pochopení stačí, aby člověk věděl, co je to Sovětský svaz a jaký vztah existuje mezi Ruskem a ostatními národy, především Ukrajinou. O něm toho sice Češi dříve moc nevěděli, ale kvůli tomu, co se od roku 2014 děje mezi Ruskem a Ukrajinou, se témata jako vztah ruštiny a ukrajinštiny nebo potřeba Ukrajinců jít si vlastní cestou dostala do našeho veřejného prostoru natolik, že je pro nás Moskoviáda snadno pochopitelná. Navíc jí rozumíme díky naší vlastní zkušenosti s ruským imperialismem.
překladatelé Alexej Sevruk a Miroslav Tomek, ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč a režisér Dušan D. Pařízek na debatě po představení v Divadle X10, foto Martin Šimral
Barbora
V čem všem je podle tebe tohle dílo dneska aktuální?
Tereza
Autor poukazuje na určité prvky ruské kultury, které se nemění. A je úplně jedno, jestli se bavíme o Rusku v padesátých letech, před třiceti lety nebo v současnosti. Pracuje s motivy, jako je vztah Rusů k alkoholu, a hodně píše o pijácích jako takových. V Moskoviádě je hlavní postava například přesvědčena, že se Sovětský svaz rozpadl proto, že nezajistil dost alkoholu a půllitrů a lidé se kvůli tomu vzbouřili. Kdyby se mohli víc opíjet, tak by podle Otty von F. zůstali spokojení a rádi by dál setrvávali v pozici otroků veliké myšlenky na veliké impérium. Těšilo by je, že mohou být maličkými kolečky v soukolí velké říše, které se všichni bojí. Dávalo by to jejich životu smysl. Což je téma, které se vrací i dnes. Zase uvažujeme nad tím, do jaké míry se na současném obrození imperiálních sklonů podílí fakt, že spousta Rusů nedosáhne na životní standard, který my považujeme za samozřejmost. Andruchovyč říká, že určité prvky jsou v Rusku neměnné: pozitivní vztah k alkoholu a příchylnost k imperialismu.
Barbora
Připadá mi dost odvážné to takhle formulovat. Jakožto politoložka s tímhle tvrzením souhlasíš? Řekla bys to taky takhle?
Tereza
Ne, to vůbec ne. Jen říkám, jak čtu Andruchovyče. Moje politologické já by se vymezovalo vůči generalizacím, že se všichni Rusové rodí pijákama a mají sklon k násilí nebo že „mají v krvi jed“, jak to říká Alexandr Mitrofanov. Lidé se občas nechají strhnout představou, v níž Rusko vede válku proti Ukrajině, protože Rusové jsou od přírody zlí a chtějí nám uškodit nebo protože jsou hloupí, upíjejí se k smrti a všichni milují Putina. Viděli jsme, jak se spousta lidí postavila proti válce, vyšli protestovat a skončili ve vězení. A i dnes se to děje, přestože je ten režim represivní a pronásleduje jakýkoliv náznak nesouhlasu, v podstatě spoustě lidem znemožňuje pokračovat ve svém životě a v práci.
Jenže to samozřejmě není tak, že by většina lidí protestovala, většina lidí je naopak spíš apatická. Válka pro spoustu Rusů prostě není zásadní téma. Musíme si uvědomit, že my jí tady žijeme jako zásadní geopolitickou událostí. A tou ona pro nás skutečně je – je určující pro další existenci našeho státu, Evropské unie a společenství národů vyznávajících určité ideály a hodnoty. Kdybychom do toho nevkládali energii a Ukrajina by nedej bože padla, tak bychom Rusko měli za pár let na našich vlastních hranicích. Ale Rusové, obzvlášť ti z asijských částí, řeší úplně jiné problémy. Zapnou si televizi, kde vidí propagandu, nebo ji ani nezapínají, konflikt na Ukrajině nevnímají a žijí si vlastní život.
V Rusku už dlouho existovala obrovská masa lidí, kteří vyznávali apolitičnost. Byť třeba s Putinem nesouhlasili, nedávali to najevo aktivně, radši se zabývali svými osobními věcmi a nevměšovali se do politiky. Jenže pokud člověk žije v autoritářském režimu, tak je takový přístup problematický ve smyslu: „Když si přišli pro mého kolegu, mlčel jsem. Když si přišli pro mého kamaráda, mlčel jsem. Když si přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal.“ O tom, jaká je tenhle přístup cesta do pekel, píše i Andruchovyč v Moskoviádě. Tahle kritika se aktualizovala tím, že lidem v Burjatsku nebo v Tatarstánu režim najednou zaklepal na dveře a řekl: „My tady vedeme válku, o jejíž existenci možná ani nevíte, ale to je nám jedno. Chceme, aby vaši synové šli zabíjet Ukrajince za naši věc.“ A to byl ten moment, kdy většina Rusů pochopila, že jejich apolitičnost byla jen strkání hlavy do písku, které se jim strašně vymstilo. Když vyhlásili mobilizaci, tak se začalo nejvíc emigrovat a protestovali i lidé z periferií.
Barbora
Na debatě po našem představení se Andruchovyče ptali, jestli má mezi Rusy nějaké kamarády, a on odpověděl, že ne a že je neměl ani během studií v Moskvě. To mi v podtextu zavání nějakou generalizací a vlastně nevím, jak se k tomuhle jeho výroku postavit.
Tereza
No on v té knize říká: já Rusům nepřeju nic zlého, rád se s nimi budu kamarádit jako bratr, ale ať každý máme svoji identitu, svůj stát a spravujme si věci sami. Jenže Rusové zhlížejí na Ukrajince svrchu jako na občany druhé kategorie, kteří mluví podivným jazykem podobným ruštině a považují se za národ. To je častý narativ, o jehož rozšířenosti a existenci jsem se přesvědčila na vlastní uši. Moskva udává v případě každého národa jiné odůvodnění toho, proč by měl patřit do impéria. O Gruzínech nebo Arménech se neříká, že „jsou to Rusové, kteří to o sobě jenom ještě nevědí“. V jejich případě se mluví úplně jinak – o tom, že Rusko přineslo do těchto oblastí modernizaci, zavedlo právo a pořádek atd. Takový Rus si od těchto tezí, které slyší odmalička v průběhu vzdělávacího systému jen těžko vytvoří odstup a obtížně sbírá energii k tomu, aby si položil otázku: „Proč by proboha měl být Tádžikistán součástí Ruska, když nikdy nebyl a Tádžici nechtějí?“ A Ukrajinci také nechtějí, i když mluví rusky. Jazyk, slovanství, společné zvyky jsou předmětem pseudoargumentů s imperiálním podtextem.
všichni účinkující z inscenace Moskoviáda, v popředí Gabriela Míčová, foto Patrik Borecký
Barbora
Zdůrazňování nesourodosti bylo na inscenaci Dušana D. Pařízka hodně výrazné jak v tom, co se říkalo, tak ve volbě vyjadřovacích prostředků.
Tereza
Každý herec představoval vícero postav různých národností a mně připadalo geniální, že tím vznikl obraz Sovětského svazu v jeho různorodých zástupcích. Na vztahu Otty a Galji se vykresloval vztah mezi Rusy a Ukrajinci a pak tam byly různé vedlejší postavy, mezi kterými vznikala heterogenní spojení. Když je všechny hrál jenom malý počet herců, tak to krásně zdůraznilo ty snahy o umělou unifikaci, o nichž jsem mluvila.
Barbora
Je pravda, že herci hráli víc postav, současně ale také platí, že Ottu von F. ztělesňovali dva herci – Martin Pechlát a Stanislav Majer.
Tereza
To zase pomáhalo podat hlavního hrdinu v jeho mnohovrstevnatosti, jak ho vytvořil Andruchovyč. V jednom svém rozměru je to básník bez ohledu na národnost, pak je to také obyvatel koleje, což je v knize taková alegorie Sovětského svazu. A současně člověk, který má kamarády v rámci určité sociální vrstvy. Potom je ve hře i pracovní rozměr jeho života – po celé trvání děje se snaží dojít do práce, tedy do ukrajinských novin, které vydávají v Moskvě. Jenomže se do kanceláře nemůže dostat, protože mu neustále volají a on se propadá hlouběji a hlouběji na společenské dno: potkává pijáky v bufetu nebo je okraden na pánských záchodcích. A navíc je to kolaborant, který podepíše spolupráci s policií. Tahle postava má spoustu plošek jako diamant a dva herci se dělí o její bohatost. Každý z nich ho zpodobňuje jen do určitého rozsahu, čímž se mimo jiné ukazuje, jak se Otto von F. vyvíjí na různých úrovních své osobnosti zároveň. A ty úrovně současně reagují na různá prostředí a vzájemně mezi sebou interagují.
Barbora
Co myslíš tím propadáním hlouběji a hlouběji? Cestu výtahem do podsvětí moskevského metra?
Tereza
To právě odkazuje na národní mytologie východoevropských zemí. Pro občany postsovětských zemí je metro a jeho tunely tajemný prostor, kde se nachází paralelní svět, kde žijí úplně jiní lidé než na povrchu. A to nejen metro moskevské, ale i kyjevské.
Barbora
Nedávno mi kamarád vyprávěl o kultovní a v našem prostředí dostupné knize Metro 2033 od Dimitije Glukhovského, která se celá odehrává v moskevském metru, kam se lidé přestěhovali po jaderné válce a zformovaly se tam velmi specifické společnosti.
Tereza
Ta kniha je součástí rozsáhlé kulturní oblasti, která se odvíjí od mytologizace změtí tunelů pod metry. A teď se tenhle motiv navíc aktualizoval, protože se tam chodí během náletů do krytu. Za Sovětského svazu to ale bylo zakázané místo, vůbec nepřicházelo v úvahu, že by se někdo z veřejnosti dostal dovnitř. Byl to strategický objekt, o němž si lidé kladli otázku, co v něm vlastně probíhá. Říkalo se, že tam uskutečňují tajné vědecké experimenty – pokusy na zvířatech, na lidech nebo s různými látkami. Když tenhle motiv uchopuje Anduchovyč, tak současně vytváří asociace na sestup do Dantova pekla, čímž ho přibližuje naší středoevropské literární tradici. Chápe Moskvu jako město-mučírnu a připodobňuje ho k nechvalně známému moskevskému vězení KGB, které se jmenovalo Lubjanka a mělo pod sebou sklepení, kde mučili politické vězně. Do doby po pádu Sovětského svazu Andruchovyč posouvá motiv těch sklepení tím, že je propojuje s obchodem Dětský svět, kudy se tam Otto von F. dostane. Vlastně si dlouho není jistý, jestli se pořád nachází v obchodě, nebo už v metru.
Andruchovyč zároveň říká, že moskevské podzemí slouží už věčnost stejným účelům: odlidšťování, mučení lidí, donucování ke spolupráci s úřady, s policií a s režimem. V poslední části románu rozvíjí otázku, jak moc je člověk zodpovědný za režim, v němž žije a jímž se nechá zmanipulovat k podpisu spolupráce. Otto von F. na ni přistoupil, protože mu vyhrožovali, že zavřou jeho dědečka. Na svou obhajobu říká, že člověk žijící v totalitárním režimu v podstatě nemůže udělat nic, aniž by neměl na rukou krev. To je dnes strašně aktuální úvaha – týká se současných Rusů, kteří vnitřně s válkou třeba nesouhlasí nebo jsou dokonce proti ní, ale nehnou ani prstem. Můžou si z morálního hlediska říct, že je v pohodě žít si svůj život a zavírat oči před skutečností Ukrajinců umírajících na frontě?
Martin Pechlát jako Otto von F., foto Patrik Borecký
Barbora
Jak jsi inscenaci Dušana D. Pařízka vlastně celkově hodnotila?
Tereza
Musím říct, že mě to představení nadchlo. Dřív jsem chodila do divadla poměrně hodně, ale dlouho jsem neviděla tak skvěle pojatou hru. A když to skončilo, byla jsem v šoku, až jsem nemohla mluvit a chtěla jsem jen někam zalézt a v klidu nad tím přemýšlet. Ale to bude tím, že jde o téma, které je mi blízké. Navíc jsem v minulosti podobně jako Andruchovyč studovala v Moskvě, takže inscenace pro mě nabrala osobní i rozměr.
Barbora
Jaké styčné body měla inscenace s tvým studiem v Moskvě?
Tereza
Poznávala jsem vzorce chování lidí a struktury vztahů mezi nimi.
Barbora
A kam sis zařadila Ottovu přítelkyni Galju, která doma chovala hady?
Tereza
Otto von F. chodí s Galjou, která je Ruska a ukáže se, že také agentka KGB. Ta ho nakonec vysvobodí ze zajetí, kde měl být v rámci pokusu sežrán krysami. Scény, v nichž Galja vystupovala, pro mě už nebyly realita, ale spíš výplod hrdinova opilého mozku. On je totiž s postupem děje čím dál méně střízlivý a čtenář těžko rozliší hranici mezi realitou a blouzněním. Během svého pobytu v Moskvě jsem hodněkrát pochybovala o skutečnosti a myslela jsem, že se mi vše jenom zdá. Ta země, třeba její byrokracie, prostě generuje různé absurdní situace. I když jsem neměla přítelkyni, která by chovala hady, přesto jsem si často kladla otázku, jestli jsou věci, které se mi dějí, vůbec realita. A bylo to frustrující, protože jsem mnohokrát potřebovala vyřídit nějakou formalitu, ale zjistila jsem třeba, že jediná kancelář, kde by se to dalo udělat, je zavřená a nikdy se neotevře. V takovém prostředí se pak lidé dostávají do začarovaného kruhu, kdy není v jejich moci situaci řešit. Život v Moskvě je pro spoustu lidí takovýhle.
Barbora
Mohla by ta postupující opilost odkazovat ke konspiračním teoriím?
Tereza
To rozhodně. A zároveň, jak v tom románu, tak ve společnosti funguje alkohol jako palivo. Mnoho lidí se má špatně a když si dají vodku, na chvilku na to zapomenou. A pak se můžou dostat do stavu změněného vnímání reality a přistoupit na logiku lidí, kteří jim říkají – tak jako hrdinovi v inscenaci i v románu: „Hele, dej s námi ještě vodku, tady jeden kluk na koleji vypadl z okna a umřel, protože chtěl vodku, ale kolej už byla zavřená. Otevřete koleje! Chlast pro všechny! Kde jsi? My už na tebe čekáme. – Jasně, tak já jdu.“ A oni ho pak strhnou, aby si dal další vodku. Pořád mu slibují, že za chvíli už všichni společně půjdou a udělají něco, aby se měli lépe a aby k něčemu dospěli. Ale nejsou schopní se dostat z té nálevny ven.
Barbora
Hlavní cíl Otty von F. je přemístit se na Ukrajinu, ale jeho letenky skončí v kanále plném fekálií během souboje pod budovou Dětského světa. Ta metafora ke mně promlouvala hodně: člověk se nechá pohltit iracionální komunikací natolik, až se nakonec sám začne aktivně podílet na pádu svých nejlepších nadějí do díry plné exkrementů.
Tereza
V inscenaci se mluví o letenkách, ale to asi bude spíš aktualizace pro české publikum. V románu se z Moskvy do Kyjeva jede vlakem, což jsou dlouhé noční vlaky s otevřenými vagony. To je další východní téma, které my vůbec neznáme. Koupíš si platzkartu a přidělí ti lehátko, kde trávíš čas v těsné blízkosti spousty jiných lidí. Obvykle to tam strašlivě smrdí, protože se tam kouří a pije vodka. Chlapi tam chodí v nátělnících, všichni sdílejí jeden špinavý záchod, dostaneš plesnivou deku a přemýšlíš, kdo pod ní spal před tebou. Ale lidé tak jezdí, protože je to levné. Ne každý si může dovolit letenku, student jako Otto von F. by si ji určitě nemohl dovolit. Vlaky se v principu dost podobají té koleji, protože se tam sdružuje hodně národností v jediném uzavřeném prostoru. Probíhají konverzace, nabízejí se cigarety a ty nevíš, jestli si s lidmi povídáš hlubokomyslně nebo jenom vedeš milion plochých a fádních small talků. Ale čím víc piješ vodky, tím víc máš pocit, že ostatním otevíráš svou duši. Po téhle zkušenosti se pak ruská klasika čte úplně jinak. (směje se) Vznikají přátelství, u nichž máš pocit, že jste se stali na pár hodin nejlepšími kamarády. Prostředí tohohle polosvěta k tomu motivuje. Moskoviáda končí pasáží, kdy hrdina právě v tomhle kontextu říká: „Zvládnout to až do stanice Kyjev. A nesletět někam do horoucích pekel toho lehátka, na němž končím svou nepovedenou cestu kolem světa.“
Stanislav Majer a Martin Pechlát, oba v roli Otty von F., foto Patrik Borecký
Barbora
Napadají tě nějaké věci, které bys inscenaci vytkla?
Tereza
V průběhu představení, hlavně na začátku, jsem přemýšlela o tom, kdy přestaneme Rusko zobrazovat jako ušanky a vodku. Asi to je nějaký signál, na který české publikum v souvislosti s Ruskem reaguje. Nedovedu si představit úspěšnou inscenaci o Rusku, která by tyhle stereotypy neobsahovala. České publikum asi taky vyžaduje, aby herci mluvili česky se strašlivým ruským přízvukem, což v té inscenaci také dělali. Jasně, vychází to z reality. Budeme pak Čechy vyobrazovat jako chodící půllitr? Budou po našich jevištích chodit, v jedné ruce pivo, v druhé paštiku a na nohách ponožky v sandálech?
Barbora
No, zrovna Pařízek s motivem piva v souvislosti se zobrazováním Čechů pracuje hodně. Vzpomínám na jeho inscenaci Kauza Schwejk vytvořenou v koprodukci s Theater Bremen a festivalem Weiner Festwochen, kterou jsem viděla ve Studiu Hrdinů. Tam se čepovalo pivo a podával se guláš. Takže bych řekla, že Rusy vyobrazuje na podobném principu jako Čechy (konkrétně v této inscenaci se češství tematizovalo v kontextu středoevropského prostoru - proto motiv guláše).
Tereza
Mně připadá, že když dáš na scénu ušanky a vodku, tak ti to negativně zarámuje všechno, co se budeš snažit říct. Tohle teď vůbec nechci vztahovat k válce, všímala jsem si toho dlouhodobě ještě před ní. V různých publikacích, které o Rusku vycházejí, bývají ušanka a vodka používány jako symboly pro celou kulturu. To sugeruje, že si všechny Rusy představujeme jako národ opilců. A souvisí to s antirusismem, který je v naší společnosti silně přítomný a někdy dosahuje určitých absurdních rozměrů. Neuvěřitelně moc a zbytečně si tím zužujeme manévrovací prostor pro analýzu procesů, které v ruské společnosti probíhají. Když si a priori řekneme, že všichni Rusové jsou opilci, tak jakého poznání se pak o nich můžeme dobrat?
„pauza na gluáš“ v inscenaci Dušana D. Pařízka Kauza Schwejk ve Studiu Hrdinů, foto Studio Hrdinů
Barbora
Dušan D. Pařízek obecně rád pracuje s národními symboly či stereotypy. Nevím, jaký sledoval záměr, když v Moskoviádě exponoval ušanky a vodku, ale v inscenacích zaměřených na českou kulturu tyto jeho postupy obvykle fungují jako základ pro vzrušující hru. Ať už šlo o Zahradní slavnost, Kauzu Schwejk nebo Zdeňka Adamce, pokaždé se mu dařilo oživit téma, které je pro českou kulturu nějakým způsobem stimulující. V prvním případě se jednalo o silně aktualizované spojení odkazu Václava Havla s historickou budovou Stavovského divadla, v tom druhém mj. o pivní a gulášovou kulturu a ve třetím o asociace na Jana Palacha.
Podle mě má pěkně vypěstovanou vypěstovanou image „jediného režiséra, který se prosadil mezi elitními režiséry v zahraničí“. Ve své tvorbě hodně využívá toho, že disponuje autoritou někoho příchozího z mezinárodního kontextu a současně je to Čech. Takže si může dovolit takzvaně nastavovat naší kultuře zrcadlo a lidé to od něho berou. Když na zmíněné inscenace o Češích pohlédnu prizmatem Moskoviády, tak poprvé začínám vidět i rub tohoto přístupu. Vnímám v něm v jistém ohledu dost snadnou strategii sloužící k upoutání pozornosti. Snadnou pro člověka, který si ji díky svému kulturnímu a sociálnímu zázemí může dovolit. Tohle Pařízkovo pohlížení na národní kultury z hodně vysokého nadhledu může, ale také vůbec nemusí usnadnit průniky pod povrch témat, o nichž se dá předem odhadnout, že budou ve společnosti dobře rezonovat. Nejsem si jistá, nakolik zrovna inscenace Moskoviáda proniká pod povrch a nakolik se spíš velmi dovedně veze na aktuální tematice.
Tereza
Já myslím, že možná jde trochu po povrchu v tom, že zpracovává téma, jímž ve veřejném prostoru žijeme. Inscenace je podle mě aktuální v tom, že autor je Ukrajinec, vymezuje se vůči Moskvě a řeší vztah mezi Ukrajinou a Ruskem. A to všechno dělá v rámci svého ukrajinského kontextu. Kdyby nebyla válka mezi Ruskem a Ukrajinou, tak by možná ukrajinský autor nikoho nezajímal. Což považuji za hrozné, protože ukrajinská literatura je skvělá a já jsem její velký fanoušek. Ale na druhou stranu, kdyby si režisér Pařízek neřekl: „Fajn, teď je ten moment, kdy bychom měli začít komentovat ukrajinskou realitu,“ tak by třeba publikum neobjevilo ukrajinskou literaturu. Myslím, že v téhle situaci to jako smysl té inscenace stačí.
Barbora
Nejsem si jistá, jestli by tenhle tvůj závěr nějakého režiséra uspokojil jakožto hlavní pozitivum jeho uměleckého počinu. (směje se) Navíc ukrajinské literatury si naštěstí začalo všímat víc divadelníků, třeba v brněnském HaDivadle nedávno uvedli premiéru Požár ve šťastném Rakousku podle knihy Sofije Andruchovyč (dcery Jurije Andruchovyče). Pod názvem Felix Austria ji do češtiny přeložil Petr Ch. Kalina.
Tereza
V tom případě bych nabídla doplnění, že si diváci mohou z inscenace odnést hlubší pochopení vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou. Ale nevím, jestli se k němu doberou i diváci, kteří se nezajímají o divadlo, většinový divák tohle asi nepochopí. A když se teď po celé naší konverzaci znovu zamyslím, tak bych řekla, že hlavní výpovědí té inscenace je, že ukrajinská potřeba dekolonizace a nepochopení té potřeby ze stany Ruska, jsou stejné jako před třiceti lety, kdy Andruchovyč Moskoviádu napsal. Ruský imperialismus byl do roku 2014 spíše latentní a v devadesátých letech se ruská potřeba teritoriálního rozšiřování vůbec neprojevovala. Přišla až s Vladimirem Putinem, jisté náznaky jsme mohli pozorovat kolem let 2004 a 2005, ale první velký šok pro naši společnost v tomto ohledu přišel až s ruskou invazí do Gruzie. Do té doby neměl ruský sklon vnímat Ukrajince a Bělorusy jako občany druhé kategorie větší politický dopad. Avšak v Rusku se příklon k imperialismu periodicky vrací. Vynořuje se uprostřed společenských krizí, protože jde o téma, v jehož případě si politici mohou být jistí, že na něj bude společnost reagovat.
ptala se Barbora Etlíková
více informací o inscenaci Moskoviáda zde