Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, po nedávné kauze již bývalí členové souboru kladenského divadla Lampion, připravili autorskou loutkovou inscenaci Soudružky s kroužky (aktuálně uváděnou v Alfredu ve dvoře). Prostřednictvím postavy řadové soudružky se v ní soustředí na běžný život v normalizačním Československu. Ukázkovou komunistickou ženu ztvárňuje dvojrozměrná papírová loutka (modelem jí stála Dita Kaplanová), která jako by vypadla z dobového časopisu o módě. Na malé scéně s vintage krajkovou oponkou absolvuje cestu přes brutalistní sídliště na nákup v místní jednotě, kde ji samozřejmě zdrží fronta na banány. Čekání na autobusové zastávce zaplní prohlížením módního časopisu, cestuje metrem do obchodního domu Kotva, kde nakoukne do výlohy s televizory, které zrovna přenášejí vyvrcholení spartakiády roku 1985. 

Ač může běžný den soudružky z osmdesátých let zní trochu nudně, velmi zábavným se stává díky technické preciznosti, s níž je předáván. Ve výloze samoobsluhy nechybí miniaturní portrét Gustáva Husáka doplněný o jedno z nejpoužívanějších a nejčastěji parodovaných komunistických hesel „Proletáři všech zemí, spojte se“ a na stanicích metra jsou uvedena autentická jména zastávek. V Kotvě se soudružka sveze na (sice velmi pomalém, ale přece jen) pohyblivém eskalátoru, při vysílání spartakiády s dobovým budovatelsky laděným projevem neschází v rohu obrazovky vybledlé logo Československé televize. 

Slova sice v tento moment zazní poprvé, po celou dobu představení ale můžeme slyšet každý soudružčin krok, přičemž se pozadí za ní simultánně s chůzí mění. Tvůrci nevynechávají ani hru s perspektivou, při které využívají hned několik velikostí kulis i plošných loutek, jež se postupně množí. Normalizace produkuje armádu totožných soudružek. Inscenaci dynamizuje až téměř filmový střih, kdy jedna scenérie hbitě střídá druhou, aby potom následoval humorný detail. V mikrokosmu pastelových barev, reklamních log a miniaturních mechanismů soudružka ožívá v estetice tvorby Wese Andersona. 

Celý její svět je velmi líbivý. O inscenaci tak nelze neuvažovat v intencích nostalgie, či přesněji ostalgie, tedy sentimentálního vzpomínání na dobu, kdy východní blok ovládala komunistická strana. Tento fakt nelze opominout zvlášť v případě, kdy se jedná o dílo tvůrců, již sami normalizaci nezažili, a tak u nich pravděpodobněji hrozí, že zidealizovanou estetiku přijmou bez poukázání na její širší kontext. Děje se to například u současně vyráběných retro produktů, které v rámci své vizuality napodobují zboží minulých dekád za účelem větších prodejů právě z nostalgických důvodů. Soudružky s kroužky ale tento předpoklad berou do hry. Při sledování spartakiády zarámuje normalizační mikrosvět televizní obrazovka, která nakonec pohltí i soudružku. Ukáže se, že se celý její příběh odehrával za sklem – tam, kde jsme dnes zvyklí vyprázdněné symboly, náhodné relikty a reklamní hesla totalitního režimu společně s postavami dvojrozměrnými jako soudružka potkávat.