Týna s Dominikem opět vyrazili do divadla, aby se měli nad čím sejít v dokumentu. Tentokrát vám formou kolaborativního textu přiblíží svůj zážitek z Mikulášské, nejnovější premiéry Malého divadla v Českých Budějovicích. Inscenace v režii Štěpána Gajdoše a dramaturgii Davida Košťáka vychází z pohádky scénáristky a spisovatelky Jany Šrámkové, která zasazuje příběh o pěstounské péči do adventních reálií. Dítě bez funkčního zázemí reprezentuje holčička Mikula, jež spadla z nebe. Místo rodičů na ni dohlíží sám Mikuláš. A sleduje ji také celé město, aby se ujistilo, jestli nalezenému dítěti nakonec vyrostou rohy, nebo křídla…

Týna: Na Malém divadle mě baví, že ve svém programu kombinuje tradičnější loutkové inscenace, jako byl tento rok například Nebojsa Petra Vargy, s těmi experimentálnějšími, jež se věnují aktuálním tématům, jako je třeba Born This Way Štěpána Gajdoše nebo Richard 3, 2, 1... teď! Emila Rothermela. Přijde mi, že v Mikulášské se tyto dva póly spojily – formálně jde o loutkovou pohádku s vánoční atmosférou, která však má výrazný sociální apel. 

Dominik: Malé divadlo nesleduju tak dlouho jako ty, ale přijde mi, že je pod uměleckým vedením Davida Košťáka opravdu ve výborné kondici. Soubor působí mladě a jeho kolektivní souhru na scéně je radost sledovat; kmenový režisér Štěpán Gajdoš dokáže propojit řemeslnou preciznost a témata se silným společenským přesahem a divadlu podle mě svědčí i to, že udržuje kontakt s mladou generací nezávislé scény (vedle Rothermela třeba spoluprací se sborem Veselé chvíle na inscenaci Herkules). Zde je zastoupená Terezou Havlovou a Adamem Páníkem ze souboru Musaši Entertainment Company, kteří jsou autory loutek a výpravy. Mikulášská tak pro mě zdaleka není „jen“ vánoční inscenací, ale propojením všech výše zmíněných předností, které na divadle pozoruju.

Týna: Veronika Holcová, sbormistryně Veselých chvil, se souborem pracovala i na této inscenaci, v níž se zpívají autorské koledy Matěje Štrunce. Pod jejím vedením se ukazuje souhra ansámblu ještě víc. Prostřednictvím sborových pasáží dochází ke zpestření vyprávění, sbor také reprezentuje celé město, jež se s neobvyklou událostí vyrovnává a „vetřelkyni“ z nebes celou dobu bedlivě sleduje. Oproti neustálému soudu a poznámkam ze strany dospělých sousedů se jeví loutková holčička malinká a často čeká na zastání od Mikuláše (Jiří Brnula). Práce s perspektivou a její významotvorností se promítá do scénografie inscenace: když se malá Mikula dostane do města, jeho obyvatelé si ji mezi sebou přehazují „jako horký brambor“. Město je ztvárněno otevíráním zpěvníků, v nichž se nachází trojrozměrné papírové modely potenciálních útočišť. Do žádného ale dívku bez zázemí nechtějí přijmout, a tak se před ní knihy nekompromisně zavírají.

Dominik: Inscenace těmito prostředky citlivě rozvíjí téma jinakosti. Obyvatelé města k Mikule přistupují s velkou rezervovaností, protože neví, jestli z ní vyroste anděl, nebo čert. Příběh však ukazuje, jak velký vliv na to mají především oni sami. Děti k Mikule dokážou být kruté, což v ní přirozeně podněcuje spíš její negativní vlastnosti. Naopak setkání s hodnou paní bez domova odkrývá, jak pečující a starostlivá dokáže dívka být. Přestože je zde jinakost konkretizovaná dospíváním v pěstounské péči, lze ji velmi dobře vztáhnout na jakoukoliv formu vybočování z normy, které dítě nemůže ovlivnit. Dobro nebo zlo v nás přece není od narození inherentně obsažené, ale do velké míry je formováno prostředím, ve kterém vyrůstáme. Třeba na základě toho, zda nás přijímá takové, jací jsme. Navíc – všichni v sobě máme kousek toho vnitřního andílka i čertíka, že… 

Týna: Jsem ráda, že zmiňuješ téma jinakosti a jejího (ne)přijímání. Tuto linku pozoruji v dramaturgii Malého divadla už déle, mimo jiné třeba ve zmíněných inscenacích Štěpána Gajdoše a Emila Rothermela. Podněcovat v dětském a dospívajícím publiku toleranci a přemýšlení o odlišnostech coby běžné součásti socializace mi přijde v dnešní době, kdy se podstatná část společnosti uchyluje k všeobecné radikalizaci, extrémně důležité.

Dominik: Přesně tak… Stejně jako v případě Born This Way jsem i z představení Mikulášské opět odcházel rozněžnělý a s pocitem naděje.

Týna: Takže přece jen s emocemi, které by měla správná vánoční pohádka vyvolávat. :)