Nedávno vydaný cyklus Tomáše Kubarta věnovaný „francouzskému chronotopu návratu“ mě namotivoval zajít na jednu z českých inscenací, která z tohoto fenoménu vychází – adaptaci textu Annie Ernaux Obyčejná žena v režii Elišky Říhové v pražské MeetFactory. Jméno francouzské spisovatelky se do povědomí české veřejnosti zapsalo především udělením Nobelovy ceny za literaturu v roce 2022. Porota ji ocenila za „odvahu a pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a překážky lidské paměti“. Obyčejná žena je formou autorčina smiřování s komplikovaným vztahem k matce, která pocházela z dělnických poměrů a své dceři se snažila zajistit lepší životní podmínky a vzdělání, někdy i za cenu vzájemného odcizení. Osobní příběh tak současně provazuje s hlubším společenským, především třídním kontextem. „Tohle není životopis, přirozeně to není ani román, snad něco mezi literaturou, sociologií a příběhem,“ uvádí autorka na konci knihy.
Pro spisovatelčinu tvorbu je typická tematizace možností paměti a s tím spojené odhalování samotného aktu psaní, jenž proměnlivou a nespolehlivou povahu vzpomínání zachycuje slovy. Říhové se podařilo tyto charakteristické rysy literárního díla přenést do divadelního jazyka prakticky ve všech složkách. S textem přitom pracuje promyšleně, ale nespoléhá na něj, na jevišti zazní několik klíčových pasáží, zbytek odvypráví imaginativní vizuální režie.
Ta se projevuje už v samotném pojetí scény jako nepředvídatelného prostoru paměti. Ivana Uhlířová v roli dcery svým herectvím ztělesňuje autorčin styl psaní: precizně vystavěný, leč civilně a autenticky působící. Na prázdné jeviště vstupuje pomalu a s nejistotou. Ve vyprávění o posledních okamžicích života své matky se zadrhává a zjevně jí činí problém nalézat správná slova. Občas se podívá na diváctvo, jako kdyby hledala pomoc. Tenhle příběh je ale jen její. Opatrně se pohybuje po okrajích scény, zatím hledá, kudy do něj vlastně vstoupit. Některá místa, zdá se, fungují jako spouštěče vzpomínek a jedno z nich konečně zhmotní objekt vyprávění, když se matka v podání Petra Uhlíka doslova vynořuje zpod elevace hlediště.
Jeho postava působí prchavě a neuchopitelně. Značně stylizovaný projev podtrhuje dojem, že fyzická matka na jevišti je pouze otiskem dceřiných vzpomínek, nositelkou jejích určitých charakterových rysů – pohybů, gest nebo frází –, které se dceři vryly do paměti. Uhlířová ve většině momentů mizanscény upravuje, „konstruuje“ je. Teď je to ona, kdo dává život své matce. Nezachycuje ji ale takovou, jaká ve skutečnosti byla, ale spíš tak, jak sama chápe její příběh i ve světle jejich proměnlivého společenského postavení. Místy se ale naopak zmocňují vzpomínky dcery, jako když ji pronásleduje myšlenka, že kdyby matka umřela, nic by to s ní neudělalo.
Během necelé hodiny se tak vykresluje vztah dvojice od dceřina dětského obdivu, studu za matčinu „neohrabanost“ spojenou s jejím dělnickým původem, odcizení až k finálnímu odpuštění křivd a pochopení. Jejich vztah se tím plně přesouvá do prostoru dceřiny paměti. Závěr inscenace však působí otevřeně. Katarze se nekoná. Dochází dcera skutečně ke smíření, nebo šlo jen o první krok na cestě k přijetí minulosti a vyrovnání se s odchodem nejdůležitější ženy v jejím životě?