V komorním prostoru Studia Maiselovka prořízne hustou tmu surový a hlasitý zvuk elektrické kytary, na kterou živě hraje hudebník Václav Havelka. Za zvuku ledově chladného vysokého tónu se prostor pomalu rozsvěcí a v zadním plánu začíná být tušit velká řasená červená látka připomínající oponu. Uprostřed ní je jedno vyvýšené místo, z něhož dolů k zemi visí lesklá modrá textilie. Ta postupně začne ožívat, pohybovat se a po chvíli odhaluje těla tanečnice a tanečníka – Simony Machovičové a Jindřicha Panského. Uvádějí představení taneční inscenace souboru 420PEOPLE, Pulps, jehož je první jmenovaná choreografkou. V příjemně krátkém a svižném celku tematizují emoce, samotu, vztahy a negativa, na která v nich můžeme narazit.
Taneční vyprávění Machovičová rozděluje do několika pomyslných kapitol. V té první sledujeme těla ženy a muže, jak vstupují do kontaktu s onou rozměrnou modrou látkou. Ta totiž díky své lehkosti a lesku působí mnohdy až živě. Machovičová s Panským textilii různě animují – vstupují do ní, pohybují s ní a nechávají ji obalovat svá těla. Látka se chová jako organická hmota a díky citlivé práci obou účinkujících je doplňuje coby třetí účastník pohybové hry. Kromě toho se ale stane i elementem určitého zosobnění vztahu muže a ženy. Jejich těla propojuje, někdy odděluje, jindy zatěžkává a pak zase nadnáší. Postupně tak Machovičovou a Panského modrá hmota nutí ke kontaktu.
Simona Machovičová a Jindřich Panský | foto Aleš Král
V druhé části si oba navzájem prohlížejí svá těla. Skrze kontaktní partneřinu a četné fyzické střety se muž s ženou teprve nyní začnou pořádně poznávat. Hmatem prozkoumávají tělo toho druhého a v rytmické a svižné sekvenci doprovázené syrovou a táhlou Havelkovou kytarou jako by se poprvé seznamovali s fyzickým kontaktem dvou těl a hlavně s možnostmi, které nabízí.
V rámci choreografie se pak začne objevovat náznak jednoduchého příběhu – muž se ženou se do sebe zamilují, prožívají chvíle plné vášně, chtíče a radosti. Po těch ale následuje určité vystřízlivění, až se dva milenci naprosto odcizí. Bouřlivý a proměnlivý vývoj jejich milostného vztahu se velice přesvědčivě odráží i v choreografii, která je plná rázných gest, zvedaček, silového kontaktního tance a rytmicky náročných kreací tvořených pažemi, trupem a hlavou. Tanečnice a tanečník do pohybového vyprávění hojně zapojují mimiku a vlastní hlas. Smějí se, pláčou, vřískají a ladnou až fluidní pohybovou texturu těmito výstupy organicky doplňují.
Machovičová s Panským si po celou dobu navíc hrají s přenášením dominance z jedné postavy na druhou. Někdy je to žena, která určuje, jak se jejich vztah bude vyvíjet. S mužem jedná doslova jako s loutkou, tahá jej za končetiny a přesně diktuje jeho kroky. Jindy zase muž ženu odmítá, odstrkuje ji pažemi a v nevelkém prostoru vyhledává raději samotu.
Simona Machovičová | foto GoOut
Příběh společně s tématy předávanými na jevišti mohou působit na první pohled vágně a triviálně, vyprávějí však v dost univerzální a nezatěžkané formě o něčem, co zná každý z nás – o budování, pěstování a možná i ukončování vztahu. Ačkoliv sledujeme turbulentní příběh muže a ženy, jsou vzorce zpracovávané choreografií přenositelné snad do jakékoliv vztahové podoby. Manipulace, opuštění, radost, spolubytí či hněv patří k emocím a stavům, které zažíváme denně a v mnoha životních situacích.
Tanečnice a tanečník se tak nejen díky své sehranosti, přesnosti a koncentraci stávají nositeli těchto emocí a univerzálních příběhů. Spojením dramatického a tíživého doprovodu Václava Havelky, jejich intimní fyzické hry a výborných pohybových a hereckých výkonů vzniklo energické, vizuálně poutavé a emocemi nabité taneční dílo.
Jindřich Panský a Simona Machovičová | Foto GoOut