Válka profesora Klamma měla v Divadle Minor premiéru už v roce 2011 a vozila se jako zájezdová inscenace přímo na školy. Obnovená premiéra proběhla s obměněným obsazením opět v režii Jana Jirků 21. února 2024. Představení uváděná ve školách doprovázejí debaty studentů a pedagogů s divadelními lektorkami, kde mohou inscenací položené otázky společně diskutovat. Oldřicha Navrátila se v roli přísného učitele literatury vystřídal charismatický Daniel Šváb. „Můžete mi říkat pane profesore,“ žertovně upozorňoval na mnou zhlédnutém představení jednoho z diváků a připomněl tak úsměvný paradox, který si mnozí z nás z gymnaziálních let pamatují: tedy lpění pedagogů na oslovování tituly, jichž nikdy nedosáhli. I takové banality ale zásadně určují povahu nevyrovnaného vztahu pedagog-žák, jenž je jedním z hlavních témat inscenace, a který Daniel Šváb výborně rozehrává v interakcích s diváky i delších monolozích.
Daniel Šváb jako profesor Klamm | foto Zbyněk Hrbata
Divákům rozdává jmenovky, aby každý z nich mohl být oslovován adresně. Vyvolává je ke čtení nahlas, hodnotí je před zbytkem kolektivu, sklouzává přes osobní poznámky až k ponižování. Následně se ale herec ujišťuje, že se diváci cítí stále komfortně. Co je ve školství běžnou praxí, vyvolává v jiných institucích otázky a určitý pocit nepatřičnosti. Právě v tomto ohledu mi přijde divadelní zpracování tématu výhodné. Dokáže vytvořit simulaci školního prostředí balancující na hranici humoru a nepříjemnosti, a přitom ho neustále subverzivně zpochybňovat. A následně jej reflektovat prostřednictvím diskuze.
Daniel Šváb jako profesor Klamm | foto Zbyněk Hrbata
Jasné odpovědi inscenace ani její německá předloha nenabízí. Je spíše obviněním výkonnostně orientovaného systému založeném na známkování, který nakonec i samotného pedagoga semílá. Jaké je tedy řešení? Přestat známkovat úplně? Nebo je potřeba radikálnější a systematičtější proměna našeho smýšlení o vzdělávání? Za důležité nicméně považuji samotné otevření debaty, do které jsou přizvaní i ti, kterých se nastavení vzdělávacího systému v jejich mladém věku bezprostředně dotýká.
Zároveň tvůrčí tým prokládá náročnější a až filozofické pasáže o smyslu školství jasnou dějovou linkou a díky tempu i hodinové stopáži může být inscenace jednoduše usledovatelná i pro mladší diváky zvyklé na rychlost internetového obsahu. Právě na internetu jsem nedávno narazila na několik profilů praktikujících českých učitelek (například Štěkánka the Učitelka na TikToku), které zpochybňují systém podobným způsobem. Mám tedy radost, že divadlo může ukázat dospívajícím, že se umí do společenské debaty také zapojit, a dát jim skrze diskuze s lektorkami prostor k vyjádření.