Do Brna jsem se začátkem října původně vypravila na scénickou konferenci k padesátiletému výročí brněnského HaDivadla, v plánu jsem měla také zastihnout nové umělecké vedení tohoto souboru, Jana Doležela, Janu Vaverkovou a Justinu Grecovou (rozhovor s nimi si můžete přečíst zde). Plány se ale trochu změnily, z konference jsem stihla zlomek a s tvůrčím týmem jsem se sešla později v Praze. Zhlédla jsem ale v Divadle Husa na provázku jejich inscenaci Noir Haas, která byla uvedená v rámci festivalu židovské kultury ŠTETL FEST. Ten pořádá Centrum židovské kultury Štetl, s jehož ředitelkou Evou Yildizovou jsem mluvila nejen o kulturním programu festivalu, ale také o propojování komunit a cestě k vzájemné toleranci.
Eva Yildizová, foto David Konečný
Centrum židovské kultury Štetl v Brně působí od roku 2022 a připravuje besedy, koncerty, autorská čtení, výstavy, workshopy a mnoho dalšího. Letos na přelomu srpna a září proběhl už třetí ročník festivalu ŠTETL FEST. Prozraďte, jak se tento ročník povedl?
Letošní ročník nabídl ve čtyřech dnech sto deset akcí, které navštívilo deset tisíc diváků. Tentokrát jsme jako hlavní téma zvolili „Židovské trauma v umění od Kafky po Barbie.“ (Zakladatelka společnosti Mattel, Ruth Handler, byla dcerou polsko-židovských přistěhovalců do USA – pozn. red.) Chtěli jsme zmapovat, jak se trauma přenáší z generace na generaci a jak se propisuje do umělecké tvorby. Naším velkým projektem byla výtvarná soutěž a výstava nazvaná Černý Petr z Terezína. Člen brněnské židovské obce Petr Heimann byl jako malý chlapec internovaný v Terezíně, kde také našel ručně kreslené karty Černého Petra. Na desítky let je i spolu se svými vzpomínkami zavřel do šuplíku. V sadě karet jedna chyběla, a tak jsme vyhlásili výtvarnou soutěž pro děti na dokreslení této karty. Přišlo nám 650 obrázků celkem ze 130 škol, z nichž jsme jeden vybrali. Stal se součástí série, kterou jsme nechali vytisknout. Petr Heimann o svém traumatickém zážitku z války nemluvil ani se svou rodinou a blízkými. Až po prvních ročnících festivalu zjistil, jak důležité je tyto zkušenosti sdílet a povídat je dál.
Když hovoříte o židovském traumatu a jeho dědičnosti, máte na mysli odvěké pronásledování tohoto národa, které vyvrcholilo hrůzou šoa?
Židovský národ byl v minulosti vždy uzavřen ve svých komunitách, vnímáme ale i přesah do jiných komunit. Vždy, když se nějaká komunita uzavírá sama do sebe, tak těm lidem uvnitř je sice dobře, ale zároveň jsou velice zranitelní. Ptali jsme se také, jak to vypadá, když chtějí jednotlivci z této uzavřené společnosti vystoupit. To se dělo právě také v Brně v 19. a na začátku 20. století, kdy se Židé snažili asimilovat. Stávali se například významnými průmyslníky, studovali, začali zaujímat veřejné funkce. Zajímalo nás, co vlastně většinová společnost od těchto lidí očekává, aby je přijala. A jestli je pak možné zachovat si svou identitu. To byly otázky, kolem kterých jsme opřádali program.
Ve Franz Kafka Špitálu jsme uspořádali výstavu Židovská identita ve fotografii, kde se představil například Jindřich Štreit. Ten je po mamince židovského původu, ale kvůli zmiňovanému traumatu se vlastně nikdy tématu židovství ve své tvorbě nevěnoval. Na druhou stranu vždy fotografoval vyloučené, uzavřené komunity. Dalším vystavujícím byl Jindřich Buxbaum, jenž fotí především ortodoxní a chasidské komunity. Dále tu byla díla izraelského fotografa Nachiho Weisse a snové fotografie Hany Němečkové, členky brněnské židovské obce.
Z výstavy Černý Petr z Terezína, foto Jakub Šnajdr
Mluvila jste o tom, jak se Židé v Brně od 19. století začleňovali do většinové společnosti. Dnes jsem viděla tady v Huse na provázku inscenaci Noir Haas. Během dopoledního představení pro školy o historii židovského národa na Moravě také moc hezky hovořila vaše kolegyně z Centra židovské kultury ŠTETL Barbora Dočkalová. Můžete ještě přiblížit, jak a kdy se začali Židé vracet do Brna?
V 15. Století byli Židé vykázaní z královského města Brna. (Panovník Ladislav Pohrobek se ve svém rozhodnutí nechal pravděpodobně ovlivnit kázáním františkána Jana Kaspriana. Ten v roce 1451 kázal pod širým nebem na brněnském Petrově. Je s podivem, že tento slavný antisemita, který svým plamenným projevem v polské Vratislavi způsobil krvavý pogrom, byl později prohlášen za svatého. –pozn. red.) Po takzvané březnové ústavě v roce 1848 se mohli vrátit do města a začali zakládat židovskou obec. Koupili pozemek na založení hřbitova, postavily se dvě synagogy, obě liberální.
Potom ještě existovala ortodoxní modlitebna. V roce 1933 přišli ortodoxní Židé z Haliče, byla to uzavřená ortodoxně praktikující skupina, takže si postavili svoji synagogu, jedinou současnou fungující v Brně. Jelikož nebyli majetní, rozhodli se pro levnou a účelnou funkcionalistickou budovu podle návrhu Otto Eislera.
Jaký byl osud těch dvou dalších zmiňovaných synagog?
Velká synagoga byla vypálená v roce 1938. Nová synagoga pak stála vedle areálu úrazové nemocnice, a když se tam v éře komunismu stavěla propojka mezi budovami, tak se zbourala. Zachovaly se z ní nějaké artefakty, desky s desaterem a okno. Dnes jsou umístěné ve Franz Kafka Špitálu, kde vedle muzea vznikl zážitkový hostel, ale v současnosti slouží válečným uprchlíkům z Ukrajiny. (V budově původně byla Dělnická úrazová pojišťovna, v jejímž pražském ředitelství Kafka pracoval. Z jeho deníků víme, že s brněnskými kolegy komunikoval a na sklonku života se sem chtěl přemístit. Později byla v budově nemocnice. - pozn. red.)
Když se vrátíme k brněnské židovské komunitě před válkou, jaké osobnosti k ní ještě patřily a k jakému jazykovému a kulturnímu okruhu je můžeme řadit?
Předválečné Brno bylo domovem Čechů, Němců i Židů. Ti mluvili pravděpodobně německy i česky a předpokládám, že Židé z Haliče mluvili také jidiš. Moje babička byla například z Polska a vzdělání tam dostala v německých školách. Kromě bratrů Haasových patřil k významným brněnským osobnostem židovského původu třeba architekt Ernst Wiesner, autor návrhu vily Stiassny, kterému jsme instalovali bustu a zorganizovali přednáškový cyklus o jeho díle.
Tereza Marečková jako Pavel Haas v inscenaci Noir Haas, foto David Konečný
V inscenaci Noir Haas tvůrčí tým okolo režiséra Jana Doležela zpracoval osudy bratrů Huga a Pavla Haasových, brněnských rodáků, kterým do života zasáhl holocaust. Slavný herec a režisér se svou ženou uprchl, v Brně ale zanechali několikatýdenního syna. Hudební skladatel Pavel byl zavražděn v Osvětimi.
Naše myšlenka převést do divadelní podoby osud bratří Haasových vznikla před rokem, oslovili jsme tehdejší studenty JAMU Jana Doležela, Justinu Grecovou a Karolínu Mikuláškovou, se kterými už jsme v minulosti spolupracovali a věděli jsme, že jsou velmi talentovaní. Téma si vzali za své a rok se mu intenzivně věnovali. Na konkrétním příběhu Haasových jsme chtěli demonstrovat, jaké škody nacismus na osudech lidí napáchal.
Na repertoáru ale máme také inscenaci Příběh knihy. Tato inscenace režisérky Hany Mikoláškové vypráví příběh ztracené a znovunalezené modlitební knihy, která byla zabavena v Terezíně panu Korneliu Strachovi, než byl deportován do Osvětimi. Jednalo se o knihu Machzor, z níž se čte na svátek Jom Kipur. Po osmdesáti letech se podařilo tuto knížku vrátit zpět jeho vnučce, která žije v Anglii, a ona nám sepsala osudy celé své rodiny. Dokonce přinesla knihu do synagogy, kde se četly i zatrhané části pana Stracha, aby mu v těžké době dodávaly odvahu. Inscenaci hrajeme už třetím rokem a je velmi úspěšná, byli jsme s ní na festivalech v New Yorku, v Brémách, v Lipsku a teď se chystáme do Londýna.
V programu uplynulého festivalu mě zaujala přednáška britského rabína Herschela Glücka, který se snaží o dialog židovské a muslimské komunity.
Ano, tato přednáška je stále k vidění na YouTube kanálu festivalu ŠTETL FEST. Rabín Glück vybudoval Arabsko-židovské fórum. Jen pro představu v místě, kde vedle sebe žije velká muslimská komunita s mešitou pro tři tisíce osob a Židé praktikující asi ve stu synagogách. Fórum jim pomáhá fungovat v britské společnosti, například zakládat náboženské školy, porážet halal nebo košer, vyřizovat víza a podobně. Zajištují vzájemné vzdělávání a seznamování s tradicemi. Rabín Glück říká, že není potřeba komunity sbližovat natolik, aby spolu seděly u stolu při svátcích, ale aby se respektovaly, spolupracovaly a žily vedle sebe v toleranci. Líbí se mi jeho myšlenka, že každému konfliktu nebo zárodku nenávisti je třeba dát pozornost a hledat řešení.
Rabín Herschel Glück na konferenci v brněnské Vile Tugendhat, foto Jakub Šnajdr
Když mluvíme o vzájemné toleranci a respektu, pociťujete nějak nárůst antisemitismu, spojený s palestinsko-izraelským konfliktem?
V současné době vnímáme, že antisemitismus je v lidech hluboce zakořeněn. Ve složitých dobách to vždy více vypluje na povrch. Na festivalu jsme naštěstí žádné nenávistné projevy nezaznamenali. Myslím si ale, že je důležité, aby se lidé s problematikou nejdřív seznámili, než začnou vynášet nějaké soudy. Zjednodušování ničemu nepomůže, je to jen jako přilévat olej do ohně.
Dá se říci, že právě činnost Štetlu pomáhá proti netoleranci bojovat?
Snad ano, my se snažíme lidem přiblížit prostřednictvím festivalu judaismus a židovskou kulturu i naši komunitu. Věřím, že vzdělání je cestou k toleranci.
ptala se Michaela Svobodová