o fungování divadla v podmínkách války, nadšení ze zahraničních inscenací a vlastním divadelním snu
Oleksandr Sokolov během zkoušení své inscenace.
Zdroj: Instagram Divadla na levém břehu Dněpru
Oleksandr mě pečlivě provádí každým koutem divadla a vypráví různé zajímavé útržky z jeho dějin. Z okna posledního patra pozorujeme šedé zimní nebe a obytné výškové budovy. Zdá se, že volno má dnes nejen Divadlo dramatu a komedie na levém břehu Dněpru, ale i celý Kyjev. Cítím se zde v klidu a bezpečí – jak to asi má v divadle být. Náš rozhovor pokračuje v útulné komorní herecké šatně, osvícené žárovkami lemujícími rámy zrcadel, a nečekaně trvá v kuse celých několik hodin. Můj první výlet do Ukrajiny probíhá sice za nepříliš příznivých podmínek a občasných zvuků leteckých poplachů, ale právě tahle návštěva Kyjevského akademického divadla dramatu a komedie na levém břehu Dněpru (pozn. red. nebo také Divadla dramatu a komedie či Divadla na levém břehu Dněpru) se pro mě stala klíčovou divadelní zkušeností a výraznou vzpomínkou na celý život.
Divadlo na levém břehu Dněpru. Foto: Anastasiia Mantach
Moje první otázka se zaměřuje na poslední premiéru ve vašem divadle, kterou jsem měla to štěstí vidět naživo – tedy na inscenaci Hra, která se zvrtla. Proč se podle tebe právě tato inscenace objevila na jevišti Divadla na levém břehu Dněpru?
Proces přípravy trval celý rok. Stanislav Zhyrkov, náš tehdejší umělecký šéf, odvedl obrovskou práci, když domluvil, abychom tuhle inscenaci premiérovali v Rize, kde jsme shodou okolností na začátku zkoušení hostovali s titulem Špatné dráhy. Novou inscenaci jsme začali zkoušet ve velmi dobrých podmínkách s cílem hrát primárně pro naše, ukrajinské publikum žijící v zahraničí. Pak se změnilo umělecké vedení, do funkce nastoupila Olesia Viktorivna Zhurakivska, která také odvedla naprosto nepředstavitelnou práci, když sehnala finanční prostředky a vše domluvila s vedením franšízy (pozn. red. – s vlastníky autorských práv). Projektu také hodně pomohla Katia Savicka a ještě spousta jiných lidí. Jeho realizace totiž vůbec nebyla jednoduchá. Hlavně proto, že scénografie téhle inscenace je neuvěřitelně drahá, a my jsme divadlo zřizované městem, takže se musíme řídit strašným množstvím pravidel… Neptali jsme se tedy: „Proč?“, ale: „Kdy?“
Ale kdybychom měli abstrahovat a položit si otázku proč dnes hrát právě tuto inscenaci – tak odpovědí je samozřejmě, aby lidé dostali možnost na dvě a půl hodiny vypnout. Vzpomínám, jak za námi po premiéře v Rize chodili diváci a brečeli, děkovali, říkali, že alespoň na nějaký čas zapomněli úplně na všechno. Prostě se uvolníš a dostáváš od nás tuhle energii, potěšení, radost a trochu zapomeneš na současnou situaci. Já si také myslím, že tohle lidé potřebují – prostě komedii bez čehokoliv navíc. Od začátku do konce. Já bych chtěl, aby na tuhle inscenaci chodili i vojáci. Aby alespoň trochu – pokud je to možné – vypustili. Je to prostě detektivka, kterou divák sleduje bez podráždění. Ale zároveň je velmi kvalitní, vkusná a rozumná.
Co bylo nejnáročnější na přípravě inscenace Hra, která se zvrtla?
Všechno! Je to strašně náročná inscenace. Obzvlášť technicky. Často je to v divadle tak, že devadesát procent záleží na herci, ale tady nesou padesát procent zodpovědnosti herci a padesát všechny technické služby kolem. Měli jsme na všechno strašně málo času. Tuhle inscenaci jsme v Rize připravili za dva týdny, tedy za čtrnáct zkoušek.
Kolik hodin jste zkoušeli?
Každý den zhruba od 11 do 17.
To ale vůbec není moc.
No právě, na takovou inscenaci je to strašně málo. Chtělo by to alespoň měsíc. Už jen se naučit ten text není jednoduché. Plus je potřeba hrát na rychlost, přesně vědět, kam v určitém okamžiku jít…
Navíc ty situace, kdy v přestavení mluvíte o nějaké věci, ale reálně rozehráváte s kolegy na jevišti něco úplně jiného…
Přesně! Ještě musíme hlídat, co dělají jiné postavy, sledovat všechno a všechny… Je to herecky hodně náročná inscenace. Na první pohled to vypadá, že po jevišti běhají jacísi tupci a o něčem vtipně promlouvají, ale každá postava má dvě až tři vrstvy…
Scény z představení Hra, která se zvrtla. Foto: Anastasiia Mantach
A jak ses v tom spěchu vůbec naučil tak dobře text?
Jakmile v Rize skončily zkoušky, brával jsem si text a šel ke řece – mají tam velmi hezké nábřeží, které mi hodně připomíná Kyjev. Bylo pěkné slunečné léto, sedával jsem tam a s maminkou po Telegramu jsem se ten text učil. Mimochodem, já se všechny své texty učím s maminkou, to je můj osobní trik. Ona mi čte repliku, já ji opakuji atd.
V současné době v Evropě často slýchám názor, že když už se má realizovat nějaký ukrajinský projekt, tak musí být o válce. Proto jsem zvědavá, jak se stavíš k tomu, že se na prknech vašeho kyjevského divadla objevila britská detektivní komedie.
Díky bohu, že se objevila! Dělat divadlo o válce v zahraničí je ok. Lidé se podívají na současnou situaci a dozví se, co a jak. My také máme na repertoáru inscenaci o válce. Ale pro mě je náročné se na ni dívat. Nevím, k čemu je mi to dobré. Bohatě mi stačí číst si každý den zprávy na Telegramu. Nedávno jsme s kolegy například jeli na frontu, abychom tam dodali auto. Viděl jsem dost. A nechci vidět to samé na jevišti. Možná i chci, ale třeba tak, jako v inscenaci HA*L*T. Pro mě je způsob, jakým zobrazuje absolutno válečných situací, až magický. Doteď jsem z tohohle představení v háji. Teď, po čtvrtém uvedení, začínám prociťovat text ještě otevřeněji. Až nyní, po roce od začátku zkoušení, přicházím na to, co se vlastně děje...
A naše režisérka Tamara Trunova to všechno vymyslela! Zkompilovala naše osobní texty a originálního Hamleta. Vytvořila koncepci, kde je Hamlet „hungry“, „angry“ „lonely“ a „tired“. Je to Hamlet bez „me“. Všichni jsme se do toho pod vedením režisérky ponořili natolik, že nás to celé přesáhlo. Během posledního představení jsem stál na jevišti a říkal monolog o tom, že se všichni ptáme, jestli se inscenace Hamleta vůbec odehraje, a najednou jsem si uvědomil – vždyť je to reálná situace! Vzpomněl jsem si, jak za mnou předtím v kavárně v kyjevské čtvrti Darnice přišli lidé se zeptat, jestli se uskuteční premiéra Hamleta. A já odpověděl, že bude… A pak jsem viděl, jak na jevišti letí bílý motýlek a padá černý popel… Podívej, mám z toho i teď husí kůži. Na obrazovce se v představení také objevuje náš herec Vova, který teď slouží u Ozbrojených sil Ukrajiny, a říká odtud svůj monolog…
Jak vznikal text k inscenaci HA*L*T?
Nejdřív jsme jeli na rezidenci do Berlína, kde jsme se souborem žili měsíc nebo dva. Bylo tam něco jako divadelní studio, kde jsme dostali prostor na práci. V Deutsches Teatru jsme pak měli domluvený prostor pro inscenování. V podstatě jsme to celé zvládli asi za osm či devět dní. Na začátku jsme navrhovali vlastní nápady, texty. Hodně jsme mluvili a diskutovali, pak nám Tamara Viktorivna Trunova – režisérka inscenace – zadávala úkoly. Například napsat o nějakých svých ziscích během války. Je to paradoxní, že? Válka obvykle bere, ale zároveň můžeš i něco získat. Najednou máš třeba zvláštní odvahu.
Byl to plodný proces, vymýšlely se etudy na téma Hamleta. Probírali jsme samotné Shakespearovo drama a tvořili na něj vlastní variace. Probírali jsme inscenační koncepci. Například co je to „hungry“ pro každého z nás. Všechno jsme to natáčeli na diktafon. Pak se to poslouchalo, vypisovalo se to nejdůležitější. Pamatuji se, jak jsme na jedné z posledních zkoušek seděli, a Tamara Viktorivna se nás najednou zeptala: „Prosím vás, ten obraz Slepý vede slepého, je to od Bruegela?“ No a pak se ten obraz objevil v inscenaci HA*L*T. Nese v sobě nevyčerpatelnou hloubku.
Pověz mi prosím o těchto kapitolách inscenace – tedy Hungry, Angry atd. Jsou to nějaké dramaturgické časti?
Ano, tak nějak. Hungry je o hladu. Angry je agrese, kterou ten hlad rodí. Pak se agrese vyčerpá, a ty zůstáváš Lonely. Od toho Lonely jsi následně Tired. Je to takový cyklus. Část Angry je primárně o tom, jak se všichni hádáme ve stylu: „Tak pojď, zahraj něco! Chceš hrát Hamleta? Jsi v Evropě, tak hraj Hamleta! Co, pos*al ses?“ A všechno tohle se následně stupňuje až ke scéně, kde postava Hamleta křičí: „Jsem ukrajinský herec, dejte mi peníze! Slova, slova, slova!“ Protože víc slov on nezná. V každém jiném státu hraji roli Hamleta v místním jazyce: „Dobrý den, jsem ukrajinský herec, potřebuji peníze.“ A vzhledem k tomu, že nic jiného v dané řeči neumím, jen pořád dokola opakuji to: „Slova, slova, slova, dejte mi slova…“
Scény z představení HA*L*T. Foto: Arno Declair
A jak měla vypadat vaše původní inscenace Hamlet?
Měla být boží. Scénografie byla naprosto neskutečná.
Já viděla plakát a zdálo se mi, že to měla být svým způsobem současná adaptace…
Plakát jsme dělali před válkou, měli jsme předtím snad pět nebo šest zkoušek. Naposledy jsme na projektu pracovali v noci z 22. na 23. února 2022, kolem osmé ráno jsme to dokončili a pak jsme měli zkoušku v divadle. Jeden kolega herec se mě zeptal: „Co si myslíš, stane se něco?“ Já jsem do poslední chvíle doufal, že ne. Říkal jsem mu, že všechno bude dobré. Přijel jsem domů kolem jedenácté večer, asi do tří jsem nemohl usnout. A pak asi za hodinu začalo něco bouchat… Byl jsem v šoku. Četl jsem v novinách, že ruská armáda překročila ukrajinskou hranici. Tu noc jsem trávil u rodičů, vzbudil jsem otce a řekl mu: „Probuď se, začala válka.“
Rodinu mám sice ruskojazyčnou, ale hodně mluvíme ukrajinsky. Jednou jsem se ocitl v místním obchodě a najednou jsem si uvědomil, že všude slyším samou ukrajinštinu. Náhle jsem měl pocit, jako kdybych se ocitl někde v zahraničí. Jako když jsi v Anglii a víš, že všude uslyšíš primárně angličtinu, v Německu němčinu… Hodně mě to tehdy překvapilo. Jazyk najednou jako by rostl z člověka, jako kdyby na něm rašily zelené klíčky. Je to velmi příjemný pocit. Organismus začíná dokonce fungovat jinak.
Také jsem si všimla, že když mluvím bělorusky, tak jsem rázem jiný člověk.
Ano, přesně! Náhle cítíš uvnitř jakousi harmonii, že?
Je jen škoda, že u nás začali lidé aktivně mluvit bělorusky až po roce 2020…
Jasně, ale je dobře, že vůbec začali. Vidíš, musí se stát něco strašného, aby se člověk změnil. Pokud o něco nepřijdeš, tak… Bavili jsme se vlastně o tom plakátu Hamleta. Co je na něm zajímavé? Do jaké míry byl ten nápad s Hamletem v metru prozíravý… Když začala válka, lidé se schovávali v metru, bydleli tam, v těch našich žluto-modrých vlacích! A naše režisérka vymyslela plakát inscenace, kde je Hamlet v metru. Ptal jsem se jí na to a odpověděla mi jen, že ji to prostě napadlo… Takže ona v podstatě předvídala obraz člověka v metru. Toho Hamleta, který uvažuje nad tím svým „Být, či nebýt…“ Sice je to už dost popová věc, ale jak je popová, tak je také hluboká.
Víš, všichni si myslí, že znají Hamleta. Představ si scénu, kdy přijdeš na jeviště a řekneš to: „Být či nebýt – to je otázka…“ A? Zeptáš se diváka, co dál. Nikdo ti neodpoví. Všichni říkají, že znají Hamletův monolog. Ale co následuje dál? A nic. Nikdo nic neví. Z takových myšlenek vznikla inscenace HA*L*T. Škoda, že se původní naplánovaný Hamlet neuskutečnil, ale myslím si, že všechno je nakonec tak, jak má být.
Plakát k inscenaci Hamlet.
Foto: Anastasiia Mantach, Instagram Oleksandra Sokolova
Co bylo pro tebe osobně na přípravě HA*L*Ta nejnáročnější?
Tahle inscenace je pro mě náročná všeobecně. Místy mi asi ani není jasné, jak ji hrát. Mám dojem, že jsem ji doteď nepochopil. Neříkám to jako kritiku, v ní je prostě taková hloubka… Představ si, že je před tebou hodně černé sklo, a ty si vezmeš houbu a začneš ho pomalu umývat. Asi takový je pro mě HA*L*T – nekonečný černý prostor.
Jaký je tvůj nejoblíbenější či nejdůležitější moment?
Všechny jsou pro mě důležité a mé oblíbené. Celé dílo je našemu hereckému souboru blízké, je takové „naše“ a komorní. Společně jsme ho ze sebe vynosili a teď ho sdílíme s ostatními, nejde ho dělit na části. Ale z hlediska herecké akce se mi hodně líbí jeden moment, který v sobě nese něco hodně divadelního. Objevuje se mezi námi jakási postava Hypnóza, Šiva nebo Kálí – bohyně smrti, která je vlastně bohyní zrození. Jedna scéna je pro mě také emočně specifická, jakožto Hamlet v ní hraji s kolegou Olegem Stefanem. Mluvíme spolu, já ho pozorně poslouchám, a pak se proměním, začnu hrát takové velmi citové, „silné divadlo“… No, ale stejně nejde z toho inscenačního celku vyjmout jen jednu scénu.
Protože je ta inscenace pro tebe něco jako… esence?
Je to přímo esence. Je to rtuť. Ale taková různobarevná. A některé momenty jsou moje oblíbené, protože je v nich hodně energie. Například miluju, když můžu sedět na jevišti a poslouchat Vitalije Salije. Když se k němu otáčím, osvěcuje ho kontrastní reflektor, a já vidím, jak mu tečou slzy. A když poslouchám, jak interpretuje text, zjišťuji, že to dělá pokaždé jinak! V takových chvílích se na něj dívám úplně, jako kdybych byl jeho žák.
Moc rád také pozoruji Irynu Tkachenko, jak tím naschvál pitomým způsobem křičí, že bude koncert a že přijeli Ukrajinci zazpívat Červonou Rutu (pozn. Red.: známá ukrajinská píseň). Protože to je to, co se od nich v Evropě očekává. A pak začíná ten podivný národní kolový tanec. Vypadá to, jako že nastane nějaké banální projevování národní příslušnosti, ale z té scény se najednou stane zvláštní obřad, tanec života a smrti, agonie. Stojíme v kruhu a místo zpěvu písní jen říkáme jména skutečných lidí, kteří zahynuli ve válce. Od premiéry HA*L*Tu už uplynulo půl válečného roku. Představ si, že ti válka pořád mění nitro, a ty začínáš brát inscenaci jinak. Ty se měníš a inscenace také.
Scény z představení HA*L*T. Foto: Arno Declair
A jaké jsou tvé dojmy ze zájezdů na zahraniční divadelní festivaly?
Úžasné, především proto, že můžu navštívit jiné státy. Je to pro nás štěstí, že máme možnost v současných podmínkách někam takhle vyjíždět vždycky alespoň na několik dní. Trochu přijdeme na jiné myšlenky, vidíme nové věci. Navštěvujeme nová divadla, zhlédneme vynikající představení, sbíráme zkušenosti. Byl jsem v divadle v Zürichu, pak v Berlíně v Schaubühne – to mě úplně pobláznilo. A pak je důležité, že se jako divadlo také můžeme ukázat v zahraničí a ukázat, že děláme kvalitní a progresivní věci. A je to pro nás příležitost přiblížit lidem válku skrz divadlo, dát jim to procítit.
Jaká zahraniční divadla tě zaujala nejvíc?
Například se mi moc líbilo divadlo v rumunském městě Piatra Neamț, které se nachází přímo v horách. Jeho budova je historická, ale divadlo, které se tam dělá, je hodně stylové a mají krásné plakáty. A v litevské Klaipėdě mají novou moderní budovu na břehu moře…
Nebo mě dojalo divadlo v Mnichově. Dovedeš si představit, co to je, to současné německé divadlo? Byl jsem z toho v šoku. Technicky je velmi progresivní, všechno perfektně funguje, je to drahá, opravdu moderní scéna. Deutsches Theater v Berlíně má například dvě budovy a v té druhé – teď se podrž – se nacházejí kopie velké a malé scény toho hlavního divadla, určené jen pro divadelní zkoušky! Mají skoro úplně stejné osvětlení, obrazovky, zvukovou techniku atd. Je to vynikající řešení otázky, jak může divadlo hrát to, co už je na repertoáru, a zároveň zkoušet nové produkce, aniž by se ty dvě činnosti vzájemně omezovaly. Může se zkoušet v naprosto normálních, dobrých podmínkách, a ne někde na chodbě. A kdyby tě to zajímalo, mají tam i otáčivé jeviště. V našem kyjevském divadle se netočí ani hlavní scéna, a u nich se točí i zkušební. Ale já tomu vážnému vztahu k divadlu celkem rozumím, vždyť Německo má opravdu specifickou, hodně silnou divadelní tradici.
Z rozhovoru, který s tebou vznikl v roce 2020, jsem pochopila, že sníš o tom, že se staneš režisérem. Pověz mi, jak se tenhle sen vyvíjí.
Ano, je to pravda – sním o tom, že bych to zkusil. Měli jsme v divadle soutěž scénických čtení, které jsem se zúčastnil s vlastní inscenační skicou, a vyhrál jsem ji. Momentálně pracuji na inscenaci hry Osiřelý západ Martina McDonagha. A zároveň mám upřímně velký strach. Ale i když nemám žádné režisérské vzdělání a chybí mi taková ta, řekněme, divadelní matematika, stejně cítím, že na to mám schopnosti – už díky tomu, že mám dost zkušeností nejen jako herec, ale také jako divák. Viděl jsem dost zajímavých věcí jak v Ukrajině, tak v zahraničí.
rozhovor vedla a do češtiny překládala Natallia Michalina Skarynka