Fanynky a fanoušky popkultury letos jistě neminula jedna z největších filmových premiér roku, druhý díl muzikálu Wicked, v němž hlavní role ztvárnily hudebnice Ariana Grande (Glinda) a Cynthia Erivo (Elphaba). Muzikál rozšiřující děj knihy Čaroděj ze země Oz měl na Broadwayi premiéru už v roce 2003, kromě této newyorské scény se ale hraje také na slavném londýnském West Endu, a to nepřetržitě od roku 2006.

Apollo Victoria Theatre už téměř dvacet let hostí jedinou inscenaci, právě zmíněný muzikál Wicked.  V Londýně je to běžný model, podobným způsobem například Palace Theatre uvádí inscenaci Harry Potter and the Cursed Child. Díky tomu mohou interiéry divadel sloužit jako součást scénografie: prohlubují imerzi zážitku, ale zároveň – poněkud komerčně – lákají k nákupu merche či tematického popcornu s obličeji Elphaby, Glindy, Fiyera, Nessy Rose a spousty dalších.

Možná právě kvůli pompéznosti foyer jsem očekávala podobně okázalou práci se scénou. Nad jevištěm sice nechyběl obrovský mechanický drak ovládaný z provaziště, přesto mě překvapila celková střídmost a funkčnost scénografie. K dotváření jednotlivých interiérů se využívaly především projekce, případně mobilní nábytek na kolečkách. Veškerá pozornost tak směřovala ke zpěvu a hereckým výkonům.

Oproti nové filmové verzi působil necelé tři hodiny dlouhý muzikál v některých momentech poněkud zrychleně. Nenašel se například takový prostor k hlubšímu pochopení složitého, ale láskyplného vztahu mezi Elphabou (Emma Kingston) a Glindou (Zizi Strallen), a výraznější psychologizace postav tedy rozhodně nebyla něčím, co by se jako ve filmu detailně rozvinulo. Důraz byl kladen spíše na vytažení esenciálních charakterových rysů ústřední dvojice.

To, co činí filmové Wicked výjimečným a plastickým muzikálem, tedy nejednoznačná morální rovina bez jasné duality dobra a zla, v divadelní verzi do značné míry zaniklo. Přesto pro mě bylo Wicked v Apollo Victoria Theatre díky magickému vizuálu, skvělým choreografiím a pěvecým výkonům mimořádným zážitkem. Umocnila jej nejen velkolepost celé produkce, ale i skutečnost, že jsem slyšela své oblíbené písně zazpívané se stejnou dikcí a provedením, jaké znám z filmové adaptace režiséra Jon M. Chu. Nemohu si ale odpustit poznámku, že všechny budoucí inscenace to po této filmové verzi budou mít opravdu těžké.