Rozhovorová koláž: Alex Sihelsk* , Anto_nie & Amálie, Anna, Arachné
V rámci letošního ročníku festivalu X10 Kutná Hora vznikla coby stěžejní osa programu Y EVENT (tentokrát s podtitulem Y: ŠŠŠŠŠŠ a opět pod kurátorským vedením Anny Chrtkové a Petra Dlouhého) velkoformátová multimediální instalace autorského dua Alex Sihelsk* a Anto_nie. Koncipována byla přímo pro bývalé pivovarské sklepy, v jejichž bezprostřední blízkosti se festival již tradičně odehrává. Autorské duo pojalo tento prostor jako rám své tvorby, a na čtyři dny konání festivalu do něj napnulo mnohaúrovňovou síť: fyzická bavlna se proplétala mezi rohy sklepení a nabízela ve svých zákrutech textové výšivky nejrůznějších sdělení, naopak neviditelnými vlnami zaplnila prostor zvuková kompozice, a performativní struktury posléze vytvořily potenciál pro bezpečné momenty, ve kterých bylo možné sdílet nejen (ne)vyslovitelné, ale i (ne)myslitelné … Torza gotických sklepů se tak stala aktivním nosičem nejrůznějších typů zvuku, které pro ně byly přímo komponovány i naopak na místě náhodně vytvářeny v kontextu doprovodných akcí: na performativních výstupech se podíleli umělkyně Timmi a uskupení The Psychedelic Choir, a teoretický vstup připravila Eliška Plíhalová.
ŠŠŠŠŠ … Slyšelas to už? Možná se o tom nemluví, ale víš, že…
Šeptání, utajované řeči, tichá pošta, klevety nebo dokonce drby jsou často vnímané jako démonizovaný atribut znuděných žen.
Sejměme společně ze slov “drby” a “klevety” etikou podbarvenou kritiku a přiznejme si,
že i drby mohou být emancipační nebo dokonce feministické.
Mohou se tak stát nástrojem, který umožňuje naslouchat a předávat informace, které jsou ve veřejné diskusi skrývány nebo (vědomě) zamlčovány.
z anotace kurátorky Anny Chrtkové
Anto_nie: O téma drbů jsem se začala zajímat během Covidové pandemie. Trávila jsem tehdy semestr na FAVU v Ateliéru hostující pedagožky Sidsel Meineche Hansen, což je umělkyně, která konceptualizuje virtuální politiku těl. Pro mě to byla úžasná pedagožka. O tématu jsme se během semestru sice bavili, ale myslím si, že teprve díky zkušenosti s Covidem – respektive s pandemií – pro mě fenomén drbů začal být důležitý. Prakticky jsme se tehdy nesetkávali s blízkými, nepotkávali se tak často, takže kontakt jsme udržovali těžce a možná právě zejména díky drbům. Četla jsem do toho texty od Silvie Federici a začala pracovat na klauzurním projektu „Dedicated to my gossips” (digitální hra o drbech). Byl to tedy rok 2020, kdy se téma drbání začalo prolínat do mé práce a modelovat způsob, jak nad ní přemýšlím. Po několika mých sólo projektech jsme se s Alex začaly*i bavit o tom, že bychom chtěly*i téma zpracovat i spolu. Poprvé jsme jej společně rozvíjely*i v takovém prototypu díla, které bylo k vidění v rozvinutější formě i nyní v září v Kutné Hoře, a sice v instalaci pro jednovečerní akci – Y Events v Divadle X10 – která se uskutečnila minulý rok.
Alex Sihelsk*: Téma znělo Y: The Ecology of Attention a naši instalaci jsme pojmenovaly*i Weave already told you.
Anto_nie: Ano, téma eventu podpořilo pocit, že drby mají v aktuálním veřejném diskurzu své místo… Ve výše zmíněné digitální hře, kterou jsem vyvíjela, bylo cílem projít jistým virtuálním nelineárním prostředím, kde se nacházely útržky z rozhovorů. Ty byly samozřejmě anonymizované a byly vyprávěné houbami – vše se totiž propojovalo v jistém podhoubí, myceliu. Tyhle sítě, vzájemně propletené tkáně mycelia, ve hře fungovaly pro předávání (si) informací a vytvoření jisté kolektivní mysli, nebo možná lépe znalosti. Měla jsem pocit, že hodně lidí nad tímto typem komunikace nějak přemýšlí, a myslím, že to opravdu mohlo být nějak spuštěné tím Covidem. Nebo alespoň u mě to tak bylo, protože jsme si o sobě stále museli dávat vědět prostřednictvím nějakých zpráv. Předávali jsme si informace i o jiných lidech z naší sítě, protože jsme se zkrátka nemohli vídat…
Alex Sihelsk*: Pro event Y: The Ecology of Attention vznikl také původní objekt-kokon, tedy shluk ručně vyráběných výšivek s nejrůznějšími nápisy týkajícími se drbů. Šlo vlastně o výpovědi, konceptualizaci drbů prostřednictvím manifestačního textu, který napsala Anto_nie. Text rozdělený a vyšitý na jednotlivé kusy látky měl sloužit k otevření diskuse nad fenoménem drbů, možná i jako „konfrontační popíchnutí“, ale hlavně měl nabídnout jiné čtení a jiné perspektivy uvažování o tomto typu komunikace.
Celý objekt-kokon měl původně sloužit jen pro jednovečerní (Y) event, ale mrzelo nás, že měl tak krátké „pole působnosti“. My jsme se s ním totiž dělaly*i hrozně dlouho, celý jsme ho vyšívaly*i. Nepřímo jsme k vyšívání zapojily*i i naše kamarády a kamarádky, které jsme chodily*i navštěvovat, a přitom stále vyšívaly*i ... vyšívaly*i a povídaly*i si, drbaly*i ... takže se aktivity přímo propojovaly. Slova na výšivkách v kokonu jsou tedy založena na jiném typu prožitku, než kdyby byla napsána – jsou doslova protkána mezi prsty (což bylo úmorné, ale zároveň plné prožitků).
K úvahám o drbech a sítích jsme v jednu chvíli připojily*i legendu o Arachné, protože máme rády*i vyprávění a narativy, skrz které se dají přibližovat různé myšlenky. Legenda se v instalaci v Kutné Hoře objevuje také prostřednictvím výšivek, ty jsou ale na rozdíl od těch v kokonu již vytvářeny strojově.
Anto_nie: Měly*i jsme vlastně rok času na přemýšlení nad tímto dílem (od Y: The Ecology of Attention v roce 2021 k Y: ŠŠŠŠŠŠ v září 2022). Přidání příběhu o Arachné dobře ukazuje jistý posun. Pro naši tvorbu obecně je velmi důležitá práce s narativy. Pro původní event v Divadle X10 tento konkrétní příběh ještě nebyl tak zásadní, objevoval se v něm jen velmi implicitně samotnou formou objektu (pavučinový kokon). Naopak nyní se dílo rozrostlo dokonce o více textových rovin – kromě mýtu o Arachné jsme přidali i teoretické texty, které naznačují, jak ukotvujeme fenomén drbů v naší praxi.
Už jsi slyšela o té dívce, ARACHNÉ??
Byla pouhou pastýřskou dcerou, ale sama se naučila tkát tak skvěle, že jí každý záviděl!
Ale Arachné byla moc pyšná, a ty víš jak to autority nesnáší.
Když se o jejím sebevědomí doslechla Athéna, nemohla to vystát …
Alex Sihelsk*, Anto_nie
z uživatelského manuálu k instalaci v Kutné Hoře
Anto_nie: Pro jeden ze svých dřívějších projektů – zvukovou kompozici na téma drby – jsem vytvářela i sborník různých teoretických a filozofických textů v PDF formátu. I tyto texty byly ve formě odkazu použity v instalaci v Kutné Hoře (doprovodné brožuře). Zároveň jsme do této instalace implementovaly*i i zvukovou kompozici, která byla mj. zveřejněna na Rec-on.org (vznikla v rámci mé ateliérové stáže u umělkyně AGF, která se soustředí na feministický a queer přístup ke zvuku). Základem kompozice je ten samý text, který se nachází ve formě výšivek v kokonu, a dotvořený je hudebním podkladem.
Alex Sihelsk*: I tuto zvukovou kompozici jsme ale upravily*i specificky pro Kutnou Horu – vylepšily*i a roztáhly*i. Zkrátka udělaly*i tak, aby fungovala ve specifickém prostoru pivovarských sklepů a v delším časovém úseku, než byla původně zamýšlena.
Zvuková část pak čeká na Vaši spolupráci.
Je něco, co jste se ještě nikomu neodvážili říct?
Zkuste si to zašeptat do připravených nahrávadel, která jsou ukrytá v instalaci – vaše slova pak budou v elektronicky pozměněné podobě cirkulovat prostorem.
z anotace kurátorky Anny Chrtkové
Anto_nie: Nevím, jak moc intimní sdělení návštěvníci a návštěvnice našeho eventu do nahrávadel říkali*y, ale interaktivní instalace určitě byla. Samozřejmě jsme ani nechtěly*i, abychom z nahrávek mohly*i něco konkrétního získat. Jde nám totiž o téma bezpečí – i ke sdílení drbů je potřeba především nějaká blízkost, důvěra, pocit bezpečí. V naší instalaci byl sice člověk vyzván k tomu, aby v jistém subversivním duchu do nahrávadel zašeptal cokoliv tajného/ intimního /ohrožujícího, ale my jsme určitě nechtěly*i být v roli těch, kdo ony zprávy „přijme“.
Alex Sihelsk*: Proto byl nahraný zvuk ve zvukové kompozici skoro ihned technicky deformován skrze časově variabilní efekty. Navíc se ukázalo, že spíš než konkrétní slova, lidé do nahrávek křičeli různé zvuky. To bylo překvapivé a vlastně skvělé, protože formy neverbální komunikace a jisté „vyřádění se“ k našemu eventu přímo patřily.
Musíme hlavně přemýšlet nad tím, jak a proč to děláme.
Když drbeme, vytváříme prostory, které nám dovolují říkat to, co je veřejně nevyslovitelné nebo dokonce nemyslitelné.
Všichni tím něco přidáváme do kolektivní formy paměti; databáze zrozené z intimity, na kterou můžeme být pyšní*é.
Pomáhá nám to volat si o pomoc svému okolí, takže už se nemusíme pouštět do nerovných soubojů samy.
Alex Sihelsk*, Anto_nie
z uživatelského manuálu k instalaci v Kutné Hoře
Anto_nie: V našem kolektivu se snažíme vytvářet „bezpečnější" místa – nikoliv „bezpečná“. Člověk totiž nemůže jednoduše zaručit, že se všichni budou cítit bezpečně, protože každý člověk potřebuje něco jiného. A to, co znamená bezpečné prostředí pro mě, tak nezávisle na identitě dalšího člověka bude vždycky jiná definice. Zároveň se v sousloví „bezpečnější místa“ odráží procesualita, kterou považujeme za zásadní – nejde totiž o definitivnost, ale spíš příslib zlepšování a učení, případně znovu-nalézání módů ve kterých se dá (lépe) pracovat.
Alex Sihelsk*: V tomto smyslu je důležitý (veřejný) kontext našeho díla – sice na něm bylo původně nezávislé, ale nyní tyto dvě roviny považuji za propojené. Jak jsme v různých časech na tématu pracovaly*i, objevovaly se – a vlastně se i k našim úvahám přímo přidávaly – různé kauzy, které se začaly objevovat ve veřejném diskurzu a souvisely se zneužíváním moci (mocenského postavení různých veřejných činitelů jako například v kauze Dominika Feriho, Pavla Sterce, Petra Christova, iniciativě Ne!musíš to vydržet, Nahlas! atd …). Jednalo se o kauzy, které byly dlouho drženy pod povrchem, jako drby, až najednou všichni – různí aktéři sítě – sebrali sílu etablovat je na veřejnou „oficiální“ informaci.
Citoslovce šššššš je rovněž pobídkou ke ztišení a naslouchání
– takovým slovům, která v běžných životních situacích
odsouváme na druhou kolej.
Zdánlivě nedůležité promluvy stranou, pod povrchem běžných,
oficiálních konverzací, propírání ostatních osob,
oživování dávno zapomenutých činů v nahlas vyřčených
slovech – pro někoho pomluvy či drby,
pro někoho mocný nástroj osobní emancipace.
Alex Sihelsk*, Anto_nie
z uživatelského manuálu k instalaci v Kutné Hoře
Anto_nie: Jelikož jsme v některých kauzách také byly*i nějakým způsobem zapojení*é, byla pro nás tato rovina „proměny neoficiální informace v oficiální“ nesmírně důležitou součástí našich úvah. Mám různé traumatické zážitky ze svého bývalého ateliéru, které se v díle implicitně projevují. Myslím, že naše zkušenost s tímto typem kauz je v tom opravdu důležitá. „To se přece vědělo“ – snad u každé kauzy se ukazuje, že existovala důkladně spředená síť ještě před jejím etablováním na rovinu „oficialit“.
Alex Sihelsk*: Je to základní otázka, kterou ve své tvorbě řešíme: Co je hlavní narativ a kdo jej vypráví? Proč jsou některé informace důležitější, než ty druhé?
A nejsmutnější je na tom to, že nám stále někdo tvrdí,
jak je drbání “problematické” a že většinu pomluv šíří ženy
ze závisti nebo z nudy. No chápeš to?
Nezáleží jak použitelný jsou vhledy nebo pochybnosti,
které klevetění přináší; necháváme je stát mimo veřejné
uznání i přesto, že drby jsou cestou ke znalostem stejně tak
jako prostředkem k jejich uchování.
Alex Sihelsk*, Anto_nie
z uživatelského manuálu k instalaci v Kutné Hoře
Konkrétní prostor instalace v Kutné Hoře vymezovaly stylizované pavučiny – mnohonásobně rozvětvené struktury, působící silně, ale zároveň i velice křehce. Do popředí celého environmentu se tak dostávala živá, neustále se proměňující materialita vlny či myšlených pavoučích sítí, která se může za delší čas, nebo každou chvíli, rozpadnout. Jednalo se o živou hmotu organizující prostor podle vlastní logiky. Časovost této mnohovrstevnaté, silně i křehce působící instalace, se formovala i díky představě neustále vznikajících „záchranných“ záchytných bodů uvnitř sítě. Její pevnost se tak jevila stejně explicitní, stejně jako její křehkost. Jedno nebylo bez druhého.
Alex Sihelsk*: Pokud jde o vizuální stránku instalace, používaly*i jsme na samotnou síť materiál z vypáraných svetrů ze sekáče. Nejprve jsme se snažily*i vypárat je jednou linkou – aby vyšla nepřerušená a sítě byly hezké. Pak nám došlo, že to je blbost. A jestliže sítě představují vztahy, tak nevadí, že jsou některé kusy roztržené a pak zase spojené (svázané). Protože v tom případě moment komunikace pořád funguje. Možná metafora pro vztahy a vazby, které si prošly konfliktem, ale dokázaly zůstat soudržné.
Anto_nie: Nakonec jsme využily*i hrozně moc materiálu. Párání vlny se potkávalo s feministickým kontextem – existencí různých vln feminismu. Různých „historií“ myšlenek, které se občas vynoří a pak zase zaplují. Myslely*i jsme u toho i na různá ikonická feministická díla, třeba i na starší avantgardní, Faith Wilding, a momenty, kdy se mluvilo o ženských pracích. Konkrétně jak se metody typu háčkování a pletení využívaly coby součást feministického uměleckého projevu. V některých případech možná zásadnější než moment pletení bylo samotné rozpárání díla, a následné použití jeho materie na něco jiného. Jde zkrátka o proces – některé myšlenky různých vln feminismu už jsou překonané, ale dá se z nich pořád vycházet a pře-transformovat je v něco jiného.
Athéna vyzvala Arachné k souboji v tkaní - to aby zjistila,
zda se její schopnosti opravdu vyrovnají schopnostem bohů [bohyň?].
Athéna utkala příběh o namyšlených lidech, kteří se chtějí
vyrovnat bohům a selhávají při tom.
Arachné utkala gobelín, dokonalý ve své kráse, ale plný hnusných pravd.
Arachné si dovolila upříst příběh bohů, kteří zneužívají svou moc.
Vyhlásila Dia – za to, co udělal příliš mnoha ženám.
A lidé? Ti její práci milovali.
Umíš si představit, jak to Athénu naštvalo?
Zmlátila Arachné holí!
Dav se v tichém souhlasu neopovážil postavit bohyni.
A tak na sebe Arachné vzala všechnu vinu.
Říká se, že nemohla ustát strach a ponížení, a tak se oběsila.
...
Alex Sihelsk*, Anto_nie
z uživatelského manuálu k instalaci v Kutné Hoře
Alex Sihelsk*: Verzí příběhu o Arachné je mnoho. Vybraly*i jsme variantu od Ovidia, přičemž není jisté, zda si ji vymyslel nebo sepsal na základě orálních příběhů. Nebo zda nevznikla ještě jinak … Asi se původně jednalo taky o nějaký drb.
Anto_nie: Když jsme si hledaly*i zdroje legendy, našly*i jsme hodně verzí. V jedné z nich například Athéna promění Arachné v pavouka proto, aby ji ochránila před Diem, který ji chce zabít. V jiné verzi legendy naopak neprobíhá žádný moment smrti – Athéna je zkrátka naštvaná, a tak proměňuje…
Ovidiova verze nám přišla vhodná v tom, že se v ní projevuje – je v ní tematizován – stud a osamělost hlavní hrdinky. Tedy emoce, které se objevují po tom, co člověk udělá nebo řekne něco vzpurného. Myslím si, že jde o stav, který hodně lidí momentálně prožívá – a to v rámci kauz na vysokých školách. Paradox osamělosti a zároveň upřené pozornosti. Proto bylo důležité vybrat tuhle verzi: upřenou pozornost (spot-light) zde Arachné nezvládne, protože je na to sama.
Alex Sihelsk*: Vracíme se tím k aktuálním kauzám, kde také často rezonuje doptávání typu „A kdo to teda říkal? Kdo konkrétně? Komu se to stalo?“ Touha po konkrétnostech, které ale z mé perspektivy ani nejsou tak důležité. A naopak vytváří prostor pro onen „spot-light“.
Anto_nie: Někdy se stane, že je konkrétní lidská tvář spojená s konkrétní kauzou. To může následně vést k potřebě distance – aby se daný člověk vůbec mohl pokusit najít svou roli v dané instituci či dokonce společnosti mimo onu kauzu. Takový distanc je ale hrozně náročný, protože tvář už zkrátka je s kauzou medializovaná. Člověk v situaci „zapletení v rámci kauzy“ nemůže zvolit dobré řešení, neexistuje jedna správná varianta toho, jak ji řešit. Vždy se totiž najde někdo, komu bude zvolená strategie připadat špatná. Vždycky ji někdo zpochybní. Jde tedy zřejmě především o nějakou vnitřní sílu – což je možná taky takový mýtus… Je to hrozně smutný. Člověk prostě musí být hrozně silný, ale co to vlastně znamená?
Stane se třeba něco jako na FAMU, kde se studenti a studentky namísto vlastní tvorbě věnují – resp. jsou zatahovaní – do kauzy svých pedagogů. Člověku to hrozně poznamená život, když do něčeho takového vstoupí.
A víš, co se stalo potom?
Athéna se nakonec rozhodla Arachné zachránit – proměnila ji v pavouka,
aby mohla příst až do konce svého života, aniž by byla hrozbou…
Alex Sihelsk*, Anto_nie
z uživatelského manuálu k instalaci v Kutné Hoře
Alex Sihelsk*: Proměnu Arachné na pavouka, jistou queer-monstrozitu, pro mě skvěle uchopila Ela Plíhalová, kterou jsme přizvaly*i a požádaly*i o úvodní přednášku celého eventu v Kutné Hoře. Ela vybrala různé texty, jejich úryvky, třeba jako úsek z Harryho Pottera, kde umře pavoučice Acromantula.
HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE (film vyšel v roce 2009)
Horácio Křiklan: Není to snad skutečná Akromantule?
Harry: Myslím, že ano. Mrtvá.
Křiklan: Pane bože. Kamaráde, jak jen se Vám podařilo ho zabít?
Hagrid: Zabít? To byl můj nejstarší kamarád.
Křiklan: Moc se omlouvám, nechtěl jsem...
Hagrid: Nemusíte se obávat, nejste v tom sám. Vážně nepochopená stvoření, pavouci jsou. Odhaduju, že je to těma očima. Některý lidi vyvádí z míry.
Harry: O klepetech nemluvě.
Křiklan: Hagride? Nechtěl bych být netaktní, ale jed Akromantule je neobyčejně vzácný a, pokud by vám nevadilo, že bych si odebral jednu nebo dvě lahvičky – čistě pro akademické účely…
vybrala Ela Plíhalová pro event Y: ŠŠŠŠŠŠ v Kutné Hoře
Anto_nie: Proměna Arachné nemusí představovat jen moment hrůzy. Skutečnost, že byla zbavená svého lidského hlasu, může být i vysvobozením. V kontextu post-humanistického přemýšlení můžeme nad její proměnou uvažovat pozitivně, jako nad něčím, co jí můžeme závidět. Možná se totiž díky proměně dostala přes lidskou optiku. My lidi to můžeme vnímat jako kletbu, dobrou možná pro udržení statutu-quo, ale v širším kontextu mimolidského bytí a dění proměnu chápu spíš jako rozšíření.
Alex Sihelsk*: Pavouci jsou ve veřejném diskurzu považováni za něco nechutného a děsivého, což je z velké části jen konstrukt.
Anto_nie: Ano, a kdo ten konstrukt vytváří? Moc slova a koncept autorství bylo také tématem Eliny přednášky. Pojala ji jako takové síťování … Orální historie je pro nás důležitá napříč projekty. Vlastně se zajímáme o situace, kdy člověk nemá status – sociální kapitál, v jehož rámci by jeho psané slovo bylo bráno vážně. Klademe si otázku, kdo a kdy má vůbec přístup k takovému „psanému“ typu vyjádření – v něčem je stále elitním médiem.
KAREN ADKINS: GOSSIP, EPISTEMOLOGY, AND POWER (2017)
Ale v sedmnáctém a osmnáctém století se posouvá význam slova drby z kulturně ambivalentnějšího konceptu k výrazně negativnímu; ve slovníkových definicích získává pojem znaky zahálky, bezvýznamných řečí, a to vedených především ženami.
I když nejsem historička, dovolím si vysvětlit tento posun. Tvrdím, že úpadek společenského statusu drbů v sedmnáctém a osmnáctém století je důsledkem vzniku toho, co Walter Ong označuje za hodnoty kultury tisku. Šíření tisku a gramotnosti vytváří očekávání ohledně hranic a přidělení individuální autority, konceptu autorství, důvěryhodnosti a odpovědnosti.
V tomto období dochází k obecnému znehodnocení orality a znehodnocení drbů je pak jejím konkrétním důsledkem.
Zatímco oralita obecně podkopává hodnotu individuální autority a autorství, drby mohou velmi konkrétním a cíleným způsobem odhalit nepoctivost a pokrytectví v našich tvrzeních o nezávislé individualitě.
vybrala Ela Plíhalová pro event Y: ŠŠŠŠŠŠ v Kutné Hoře
Anto_nie: Výběr programu eventu v Kutné Hoře byl zásadní. Chtěly*i jsme, aby lidé do environmentu přicházeli něco zažít, ideálně například sounáležitost. Nezbytnou součástí úvah nad celkem díla byla otázka, jak rozvíjet potenciál daného místa a díla, které jsme v něm vytvořily*i. Proto se tam během tří dnů trvání festivalu odehrávaly různé zvukové performance a přednáška. Teprve díky těmto akcím se mohl celek projektu ještě více prolnout s tím, co místo – a instalace – nabízí.
Alex Sihelsk*: Skutečnost, že naše instalace v Kutné Hoře byla materiální – haptická, možná opět souvisí s Covidem. Už jsme opravdu nechtěly*i dělat nic pro digitální rozhraní. Anto_nie dříve na téma drbů vytvořila výše zmiňovaná digitální díla – počítačovou hru a zvukovou kompozici. Nyní jsme chtěly*i něco udělat ručně, což se k tématu i přesně hodilo (vyšívání, tzv. „ženské práce“ a feminismus). Když jsme později jely*i na průzkum pivovaru v Kutné Hoře a viděly*i prostor sklepů, uchopily*i jsme jej jako příležitost „vyřádit se s materiálem“.
Anto_nie: Propojování digitální přítomnosti s tou fyzickou je pro mě esenciální. Mám pocit, že digitální sféra je natolik přehlcená obsahem, že bez přesahu do fyzické „reality“ se vlastně ztrácí. Je potřeba prolínat sítě, které jsou fyzické i nefyzické – nefyzické sítě jsou hrozně důležité, ale potřebují být nějak zafixované v prostoru. Prostorovost nehmotná a hmotná se v naší společné tvorbě setkává na stejné úrovni. I proto bylo cílem eventu přesáhnout rovinu instalace coby „kulisy“ doprovázející nějakou nehmotnou „performativní“ událost, která je do projektu přidána z důvodu vystavitelnosti.
Alex Sihelsk*: Navázal*a bych můstkem ke zvukovým performancím, které proběhly v rámci našeho eventu. Zvuk je pro mě naprosto fyzickým vjemem. Znovu jsem si to uvědomil*a během koncertu Adriany (v Kutné Hoře vystoupila pod jménem Timmi), která měla natolik vymaxovaný subwoofer, že šlo fyzicky cítit každou frekvenci – jak prochází nejrůznějšími místy mého těla. Zvuk zkrátka vůbec není nehmotný. I proto jsme pro instalaci zvolily*i kombinaci různých reproduktorů a prostorovosti neboli „spaciousness“ zvuků. Ty se na pečlivě vybraných místech ozývaly v různých intenzitách, čímž vytvářely plochu, ve které existovaly a zároveň tvořily body, ze kterých právě vycházel výsledný zvuk. I v kontextu zvukové roviny tedy šlo o její ukotvení v konkrétním prostoru.
Anto_nie: Téma „drbů“ coby šíření specifického „zvuku“ v našem přístupu rámuje feministická zvuková technologie. Jedná se zejména o vliv umělkyně AGF, která se tomuto tématu věnuje. Mluvily*i jsme společně o tom, jak se utváří narativ technologie, a co to vlastně je. Později šlo v našem pojetí – v kontextu narativu drbů – o jistou subverzi: jak změnit narativ drbů z něčeho „nízkého“ na technologii? Na regulérní feministický nástroj? Takovým přetočením vznikne zcela odlišná úroveň konceptuálního přemýšlení nad fenoménem drbů. Moment zasahování technologické sféry je pro nás také zásadní.
Anto_nie: Na závěr mě napadá zmínit i negativní aspekty drbů – abychom se nebavily*i jen o jejich důležitosti v rámci feministického uvažování. Například Keller Easterling píše o drbech v jednom ze svých textů v souvislosti s Trumpem. Tematizuje rovinu, se kterou pracujeme i my, a sice hierarchii. Reflektuje skutečnost rozličného přístupu k drbům: lidé, kteří jsou v podřadné pozici v dané hierarchii, mohou drby „užívat“ coby své „výrobní prostředky“ – prostředky emancipace. To je dobrý potenciál toho, co drby můžou. Ale nesmí se zapomínat na druhou část hierarchie a na ty, kteří k drbům přistupují „shora“. Například právě v Trumpově kampani byly drby využity jako zbraň k manipulaci. Člověk ve vysoké pozici tak mohl využívat drby zcela jiným způsobem – zde konkrétně k tomu, aby posílil svou mocenskou pozici.
Alex Sihelsk*: Možná i proto existují různé ekvivalenty slova drby, třeba v češtině – klepy (tam cítím ten emancipační potenciál) a pomluvy (ty naopak, z mého pohledu, nesou jistou manipulační nuanci). Celkově je důležité uvažovat nad tím, kdo drby používá a jakým způsobem. Což se hezky propojuje s aspektem „dávat si pozor“ na to, kdo vypráví daný příběh a za jakým účelem…
Text připravila Amálie Bulandrová na základě rozhovoru s Anto_nie a Alex Sihelsk*, anotace kurátorky Anny Chrtkové a textových podkladů přednášky Elišky Plíhalové, uskutečněné v Kutné Hoře coby součást akce Y: ŠŠŠŠŠŠ.