Společně s ostatními diváky vcházíme do sálu divadla PONEC, kde není ani kousek tmavého či skrytého místa. Jeviště je zcela obnaženo a každý jeho kout je prozářen příjemným modrobílým svícením ze stropu, nikde žádné šály ani jiné zákryty. Vysoký muž v casual fitu už na bílé lehce vyvýšené platformě staví 22 konferenčních židlí do působivě nakloněné a lehce vratké řady. Po pár minutách o poslední židli klopýtne a celá řada se s hlasitou ránou sesune k zemi v jinak zcela tichém prostoru.
Mužem je performer Viktor Černický a počáteční stavitelskou sekvencí s následnou demolicí odstartuje svůj autorský projekt PLI, ve kterém ohledává svůj vlastní vztah k prostoru a ke všedním objektům, jež ho v něm obklopují. Více než dvacet židlí se mu tak na čtyřicet minut stává rovnocennými partnery pro hru. V té Černický skrze animaci dokazuje, že i předměty každodenní potřeby lze vnímat jako svébytné a originální objekty vhodné pro inovativní performativní instalaci.
Viktor Černický | foto Vojtěch Brtnický
PLI postrádá jakoukoliv linearitu a naraci. To ale není slabinou, ba přímo naopak, umožňuje to Černickému přímo před divadelními diváky vytvářet působivou vizuální esej. Performer nastavuje hned na začátku představení neměnné tempo, které bez jakékoliv hudby vytváří rázným krokem. Ačkoliv tak bez přestávky kmitá mezi židlemi, které v prostoru různě sestavuje, pohybuje s nimi, či je na sebe kupí, nikdy nevyužije „normální“ chůze. Pohybuje se za pomocí striktně rytmizovaných kroků připomínající český lidový tanec s jeho podupy, přísuny i pérováním.
Pro formu, kterou Černický volí, je pak příznačné i prostorové a světelné vymezení divadelního prostoru. Na elevaci určené pro diváctvo nejsou židle – s těmi pracuje umělec – a tak diváci sedí na prázdných schodech potažených kobercem. Jeviště i hlediště je navíc celou dobu ozářeno, a tak mezi performerem a publikem nevzniká žádná vizuální bariéra. Společně s čím dál složitějšími a poutavějšími kreacemi, které Černický s židlemi v PLI vytváří, vzniká jedinečně sdílený prostor. Diváci a divačky nezůstávají ve tmě, stejně tak ani jejich emoce. Z hlediště tak mnohdy zaznívají citoslovce obdivu či údivu, nebo šepot povzbuzující Černického mnohdy vskutku dechberoucí hru.
Viktor Černický | foto Vojtěch Brtnický
Ve finále Černický vrší všechny židle do vysoké věže. Ta se ale s každou další přidanou židlí začne nebezpečně naklánět a více a více přepadávat. Odhodlaný performer ale věž dokončí a spokojeně z jeviště odejde. Chvilku tak nechá publikum pozorovat v prázdném a tichém prostoru jen věž z židlí – na první pohled asi dost obyčejný pohled. Jenže po Černického nápadité a zdánlivě jednoduché hře i takový výjev působí majestátně a poutavě.