Po dlouhém neosvětleném schodišti a skrze několik místností plných harampádí jdu spolu s trojicí mladých divadelníků na zkušebnu Divadla X10. Celé je to trochu strašidelné, o to příjemnější je pak ale rozhovor s Justinou Grecovou, Janou Vaverkovou a Janem Doleželem. Ti zde uvedli svou adaptaci románu Maxe Frische Člověk se objevuje v holocénu. Od příští sezony pak jako tvůrčí kolektiv převezmou umělecké vedení brněnského HaDivadla. Povídali jsme si o jejich představě angažovaného divadla, nehierarchickém principu v umění i smyslu divadelní kritiky. A také o nedávno uvedené inscenaci Noir Haas, kterou jsem navštívila v brněnském Divadle Husa na provázku v rámci ŠTETL FESTu. Rozhovor je součástí dvojdílného cyklu, a proto si o okolnostech vzniku Noir Haas můžete přečíst také zde.
(Justina rozhovor absolvovala i přes hlasovou indispozici, proto jsou její odpovědi stručnější.)
Nové vedení HaDivadla, zleva Jana Vaverková, Jan Doležel, Justina Grecová, foto Dag Markl
Představení vaší inscenace Noir Haas v Divadle Husa na provázku jsem viděla dopoledne spolu se školní skupinou asi třináctiletých teenagerů. Připadalo mi, že až na pár poznámek byli docela pozorní. Bavilo mě, že inscenace je hodně stylizovaná, nepopisná, a přitom sdělná. Dozvěděla jsem se hodně informací třeba o vztahu skladatele Pavla Haase se Soňou Jakobsonovou, která se kvůli němu rozvedla se slavným lingvistou Romanem Jakobsonem. Vy jste prý připravovali text a následně inscenaci skoro rok. Podle jakého klíče jste postupovali?
Jan: Od prvního setkání k premiéře uběhl opravdu víc než rok. Příprava inscenace měla dlouhou úvodní fázi, ve které jsme četli mnoho knih o Hugu Haasovi a současně jsme se snažili najít prameny zachycující osud jeho bratra Pavla. Vyšel jen jeden životopis, který je ale hodně muzikologický, a jedna brožurka. I přes tuto nevyváženost se nám jejich osudy dostaly pod kůži a když letos na jaře přišla fáze finální tvorby scénáře, měli jsme na čem stavět. Zásadní bylo, že jsme společně s Justinou a Karolínou Mikuláškovou nechtěli dělat životopis, samozřejmě nějaké informace zaznít musí, ale chtěli jsme odkrýt to, co jsme spíš pod povrchem čtení vytušili. I proto nás fascinovala postava Soni Jakobsonové, o které se také příliš neví, zajímal nás také zamlčovaný vztah Bibi a Huga Haasových s jejich synem Ivanem. Text vlastně vyrostl z míst, která neexistují.
Justina: Ta vztahová linie Haasových s jejich synem vzešla z knihy rozhovorů s Marií von Bibikov z dob, kdy žila ve Vídni se svými psy. To byl zajímavý zdroj, pátrali jsme po tom, co bylo pravdivé a co Bibi překroutila vzhledem ke své dominantní povaze, kterou potvrzují i audionahrávky. V kontextu historických událostí byla některá její rozhodnutí opravdu paradoxní a hýbala s osudy ostatních lidí. O Soně naopak nejsou skoro žádné informace. Spojit tyto dvě ženy, které se možná potkaly jednou, možná dvakrát, do dialogů, se stalo naším ústředním motivem.
Všechny postavy v inscenaci, včetně bratrů Haasových, hrají ženy, herečky Tereza Maxmilián Marečková a Naďa Kovářová. Proč jste je obsadili?
Jan: Ony se obsadily samy! Přišly s nabídkou, že by chtěly vytvořit inscenaci pro ŠTETL FEST a navrhovaly kafkovské téma nebo právě něco o bratrech Haasových s důrazem na Pavla - napravit dluh vůči jeho osobnosti. Mě toto téma zaujalo, protože souvisí s Brnem. Haasovi dokonce žili nad Provázkem. I proto inscenace začíná videem, ve kterém herečky běží z domu na Petrově do divadla.
Z inscenace Noir Haas v Divadle Husa na provázku, foto David Konečný
S novou sezonou nastupujete do uměleckého vedení HaDivadla, určitě si toho moc považujete. Šli jste do výběrového řízení jako tým? A kdy vlastně začala vaše spolupráce?
Justina: Rozhodně si toho vážíme, vnímáme, že to není v českém prostředí běžnou praxí, obsazovat takové funkce mladým týmem.
Jana: První inscenací, kterou jsme dělali společně všichni tři, byla naše bakalářská inscenace na JAMU podle románu Mé jméno budiž Gantenbein od Maxe Frische. Společně jsme vytvořili adaptaci i režijně-dramaturgický počin. A ta spolupráce nás hodně bavila. Dávala nám nové výzvy v tom, jak pracovat v kolektivu a vrstvit různé přístupy, a tak jsme ji začali dále rozvíjet. Když přišel podnět Ivana Buraje, že bychom se mohli ucházet o vedení HaDivadla, tak jsme si řekli, že jednotlivě bychom do toho asi nešli, ale tím, jak se doplňujeme a inspirujeme, by bylo super, kdyby to vyšlo.
Ve svém konceptu mluvíte o tom, že chcete stavět na principu nehierarchičnosti…
Jan: Divadlo je stále silně hierarchické, i když celé dvacáté století existovaly tendence pracovat kolektivně. A to je ideální výchozí situace pro hledání. I my s každým novým projektem musíme objevovat nový způsob spolupráce. Třeba u inscenace v Divadle X10 Člověk se objevuje v holocénu Justina poprvé v našem týmu dělala scénografii, takže jsme opět znovu hledali možnosti, jak v tom být všichni spolu. Vzhledem k tomu, že každý z nás má jiný temperament, je zásadní vytvářet společně energii, která je koherentní. Při zkoušení naší první inscenace nám pomohl manuál, který jsme společně vytvořili, ale každý zkušební proces přináší novou výzvu, a ta se nedá dopředu odhadnout.
Jana: Kolektivní tvorba je výzva pro naše ega, jak fungovat vůči hercům nebo vůči celému tvůrčímu týmu. Je to takové specifické zkoumání, když si uvědomíme, že divadelní prostředí je plné bláznivých egomaniaků.
Jak jste uplatnili nehierarchický přístup v případě inscenace Člověk se objevuje v holocénu? Pracovali jste už třeba na textu od určité fáze s herci?
Jana: Scénář jsme psali během letních prázdnin, ale už předtím jsme měli takové setkání s herci, přečetli jsme společně celou románovou předlohu a zajímalo nás, co je k textu napadá. Zkoušeli jsme si formát procházek a vstupu do veřejného prostoru, který je součástí inscenace. Takže scénář byl napůl materiál, vycházeli jsme i z různých cvičení a improvizací vztažených k primárnímu textu.
Přinesli tedy herci něco do textu?
Všichni: Hodně!
Justina: V rámci improvizací se některé scény, které jsme napsali, hodně změnily. Až do generálek byli herci nastaveni na to, že mohou zasahovat do výsledného tvaru.
Z inscenace Člověk se objevuje v holocénu Divadla X10, foto Alžběta Drcmánková
Co vás fascinuje na autorovi Maxi Frischovi?
Jan: Když jsem se poprvé dostal do divadla z jiné strany než jako divák, pracoval jsem jako asistent režie Ivana Buraje u inscenace Stiller ve Studiu Hrdinů. Do té doby jsem od Maxe Frische četl pouze jednu knihu, pak jsem přečetl další a plně se ponořil do jeho světa. Začal mě jako autor fascinovat, hlavně trilogie Stiller, Homo Faber a Mé jméno budiž Gantenbein. To vyústilo v moji diplomku na divadelní vědě o jevištních adaptacích Frischových próz. Když jsme o dva roky později hledali titul pro naši bakalářskou inscenaci, shodli jsme se, že bychom rádi adaptovali postmoderní text. I proto jsme zvolili Gantenbeina. Kromě formálního vymezení nás zajímala otázka identity, tu zde Frisch zrcadlí skrze vztahy. To je ostatně autorovo celoživotní téma: Kdo jsem ve skutečnosti a jak moc sám sebe inscenuji? S generačně spřízněným týmem našich spolužáků a spolužaček toto obsahové zaměření silně rezonovalo. A když jsme potom hledali titul pro „Iksdesítku“, rozhodli jsme se vrátit k Frischovi.
Justina: Formálně jsme nechtěli velký román, ale něco fragmentárního.
Jana: No a také se nám osvědčilo pracovat na jednom autorovi, spojuje se nám pak jeho dílo s jeho životním příběhem, baví nás prozkoumávat kontexty. Frischovy knihy jsou otevřené k tomu, najít si tam své téma, není to tak jasně definované, a to je dobré i pro nás v kolektivní tvorbě.
A co je tedy to vaše téma v knize Člověk se objevuje v holocénu?
Jan: Když to hodně zjednoduším, tak je to příběh o starém muži, který přichází o paměť uprostřed přírody. Tak jsme to na začátku četli. Ale pak vám někdo položí otázku: Proč vás v pětadvaceti letech baví kniha o starém pánovi ve Švýcarsku? Odpověď jsme nechtěli hledat přes ústřední figuru, ale přes to, že my sami se ptáme, kdo vlastně ta ústřední figura je. Tvoříme tedy její rekonstrukci, to už byl prostředek, jak tam dostat generačně rozličné postavy. Což se dařilo i díky mezigeneračnímu hereckému obsazení. Snad se nám podařilo k té knize zodpovědně vztáhnout.
Jak zapadá inscenace do dramaturgie Divadla X10, které se snaží o angažované umění? I když tyhle škatulky jsou dost zavádějící.
Jana: Já si myslím, že i ta naše inscenace se zabývá současnými věcmi. Ale možná není ten náš přístup k současným tématům tolik plakátově politický, ale jde mnohem víc přes osobní prožitek, který potom vydestiluje něco, co se dá zobecnit. Možná ta fragmentárnost myšlenek a asociací v inscenaci hodně vypovídá o současnosti. Ta se nám zdá ve vztahu k paměti a v tom, jak se k člověku dostávají informace, hodně eklektická.
Jan: To je pro mě velká otázka, jak moc má být dnes divadlo politické. Dušan David Pařízek říká, že všechno politické je pro něho osobní. Ptal jsem se ho na to v rozhovoru, protože jeho inscenace čtu hodně osobně. Pro nás je to spíš o tom nemít takto jasné pojmenování. Dokonce ani to klasické feministické heslo, že vše osobní je politické, pro nás neplatí. Spíš bych řekl, že političnost je člověku přirozená a je tak trochu obsažená ve všem. Pro mě je důležité ukazovat politično přirozeně, ne moc důrazně, aby se mohlo samo vyjevit. Když v inscenaci Člověk se objevuje holocénu řešíme otázku mezigeneračního dialogu, je to pro mě také politická otázka. A to, že si nás vybrali do HaDivadla, je také politické gesto, protože zavedení divadelníci a divadelnice se rozhodli, že to risknou a svěří důležitou instituci někomu relativně nezkušenému.
Z inscenace Člověk se objevuje v holocénu Divadla X10, foto Alžběta Drcmánková
Jen mě napadá, není princip nehierarchičnosti HaDivadlu vlastní? Na mě ten kolektiv působí velmi rodinně.
Jan: Otázka kolektivnosti HaDivadla je, řekl bych, proměnlivá. Prošly jím výrazné režijní osobnosti v pozici uměleckých šéfů, kteří divadlo vedli dost striktně, ale HaDivadlo si od začátku drží svou esenci. Tou je schopnost se adaptovat a chuť dělat divadlo pro dnešní lidi a pro region. I vzhledem k tomu věřím, že tam zapadneme.
Můžete už říct něco bližšího o nadcházející sezoně, ve které převezmete umělecké vedení HaDivadla?
Jana: Můžeme prozradit, že jednu inscenaci bude dělat hostující režisér Ondřej Štefaňák. My jako tým připravíme kolektivní inscenaci, která bude celosouborová, abychom vykopli tu sezonu takovým seznámením. Tématem bude Jana z Arku. Baví nás ta výrazná ženská postava jako symbol odvahy a mládí. Možná to souvisí i s naším nástupem do vedení divadla.
Text budete skládat sami? Ono textů o Janě z Arku je hodně.
Jan: Těšíme se na to, až se teď budeme moci ponořit do velkých rešerší na téma Jana z Arku napříč všemi uměleckými disciplínami včetně výtvarného umění nebo i feministické teorie související s její osobností.
Honzo, vy jste studoval tři roky divadelní vědu a pak režii na JAMU. Vím, že na to teď asi nebude moc času, ale plánujete ještě psát o divadle?
Jan: Po roce 2020, kdy jsem nastoupil do HaDivadla jako inspicient, jsem už o českém divadle nepsal. Ale loni na podzim jsem odjel do Lisabonu a v hlavě jsem stále měl poslední inscenaci Ivana Buraje v HaDivadle a Kamily Polívkové na Provázku. Cítil jsem silnou potřebu o tom něco napsat, protože v Lisabonu jsem si o tom neměl s kým povídat. Nabídl jsem tedy texty slovenskému periodiku kød s přiznáním, že jsem s oběma spolupracoval jako asistent. Bylo to pro mě velmi osvěžující a cenné. Myslím ale, že v českých odborných časopisech bych ty texty publikovat nemohl, bylo by to bráno tak, že nejsem nezávislý.
Jakou funkci má podle vás mít kritika a jaké by měla mít aspekty? Protože já se tím třeba často trápím.
Justina: Z pozice čtenáře je pro mě důležité, jestli si kritiku čtu před představením, kdy se rozhoduji, na co jít. Nemám pak ráda, když kritiky příliš prozrazují a jsou jen popisem.
Jana: Mě baví, když jsou kritiky klidně emotivní a expresivní. Myslím si, že se toho možná v českém prostředí bojíme. Mám ráda, když jsou texty přesahové a směřují k nějaké eseji nebo rozvaze o současném světě. A když se tohle propojí s velkou emocí z toho divadelního zážitku, tak to je to, proč do divadla chodíme a o čem si pak chceme číst.
ptala se Michaela Svobodová