Malé divadlo v Českých Budějovicích rozšířilo svůj repertoár určený pro teen publikum (ve Spoře jsme reflektovali třeba inscenaci Born this way). Rapový koncert RAPsodie o dospívání na běžné české škole v obklopení sociálních sítí, vlastních nejistot a tělesných změn společně režírovali Kateřina Letáková a Eliáš Gaydečka. To, že mají tito tvůrci ke zmíněné generaci blízko, udržuje autenticitu, naopak ji ale paradoxně mírně podkopává zvolená hudební forma.

Kateřina Pithartová Kozinová a Ondřej Běhan hrají náctileté, zbylá herecká trojice jejich učitele. Role se ale fluidně přesouvají a stejně, jako to cítí čím dál tím větší část mladých, ani tady na genderu nezáleží. Hudebně-činoherní výstupy tematizují doomscrolling, čas strávený na TikToku, důraz na dokonalý vzhled nebo internetovou manosféru, v níž dostávají mladé alfy pitomé rady od pitomých mačo týpečků, kteří si svoje Lamborghini pořídili za investice fanoušků.

Inscenace je rámována hodinou tělocviku, jíž se inspirovala výprava. Rozložené švédské bedny slouží jako profily uživatelů Tinderu i jako mobilní obrazovky. Někdy se do dřevěného rámu každý z pětice herců a hereček vměstná jako do pokojíčku, čímž získá vlastní boxík dopaminových algoritmů. Je to jednoduchý, ale trefný obraz skutečnosti, že každý máme svůj vlastní internetový svět připravený přímo pro sebe.

Většinu ze situací zvládl tvůrčí tým vystavět bez zbytečně edukativního závěru, spíš s pochopením a dramaturgickou přesností. Hlavní téma i emoci zdůrazňuje jen rozestavení herců a pohybové prostředky. Rozhovor mezi matkou a synem vypadá jako hudební boxerský souboj, během nějž žena upřímně přizná i to, že je na ni syn někdy zlý. Když se on na konci raduje z vítězství, protože konečně může odejít do pokoje, starším divákům je jasné, že o žádnou výhru nejde. Ale to je zkrátka dynamika výchovy.

Citlivě se mluví o tom, jak „žereme feed“ plný krásných těl, až nemáme chuť na nic jiného a trpíme poruchami příjmu potravy. Parodují se i typická gesta a věty učitelů („hodinu končí pedagog“), kteří jsou zde zobrazováni jakoby očima dětí, tedy s dávkou trapnosti. Sexuální výchovu učí tělocvikář, který si hraje s klíči a používá rozpačité hokejové metafory (ale neopomene několikrát zmínit konsent: „nebudete přece hrát s někým, kdo vůbec nechce na led“). Jedná se o předtočený materiál promítaný na plátno, díky čemuž vyniká prefabrikovanost takových prohlášení a neschopnost dospělých být při nich skutečně přítomni. V sitcomové estetice – ona je celá fyzická stránka dospívání trochu k smíchu – zase proběhne „Konference v hlavě 12“, kdy se do těla připojí hormon v blyštivém zeleném sáčku a všechno osazenstvo přestane po dvanácti letech naslouchat mozku. A Generál Chlup se vydá „obsazovat prázdná území“.

Přes mé upřímné nadšení je mi ale víc než jindy jasné, že nemůžu hodnotit za samotnou věkovou skupinu, jíž je inscenace určená. Jako jediný, ale bohužel rámcový problém totiž shledávám využití rapu. Na živé provedení chytrých textů úplně nedostačují schopnosti hereček a herců, ať už při fázování nebo trefování se do beatu. Mně sice stačí pocity a asociace – vzdoru, vyloučenosti –, které rap vyvolává, umím si ale představit, že náctiletým může připadat až neodpustitelně cringe, obzvlášť když na této hudební formě stojí skoro celá inscenace, a to bez náznaku parodie. Nejlépe nakonec vyznívá zpěv Denisy Maršán Posekané, která má díky svému rodičovskému věku přirozený odstup a její rap zní automaticky trochu ironicky, zatímco mladší herecká dvojice působí mnohem vážněji a tím i zranitelněji. Velmi složitá hudební disciplína se tu tak stává spíš prostředkem distance. Ale v tomto případě je opravdu potřeba se zeptat jiných.