podhoubi

„Právě chaotické hemžení totiž obohacuje a rozšiřuje svět, vrací mu jeho skutečný rozměr a skutečnou povahu.“ [1] Jean Dubuffet … „Stručně řečeno, performance se zdají být rituální, protože explicitně modelují svět.“ [2]

Začiatok interkultúrneho projektu Než válka skončí môžeme datovať inscenáciou Než skončí válka z roku 2022, ktorú uvádzali v HaDivadle. Jej realizátormi boli vtedy ešte kmeňový dramaturg divadla Matěj Nytra a Max Nowotarski, divadelný režisér z Ukrajiny, ktorý v tom čase študoval réžiu na JAMU.

„Co bys dělal, kdybys věděl, že za rok umřeš?“ Právě s touto otázkou konfrontuje v performanci O dvanácti měsících experimentální uskupení D’epog své diváctvo. Měsíce ubíhají, roční období se střídají, čas na stopkách kvapí vstříc konci… Těžko hledat smysluplnou odpověď, protože obecně těžko hledat smysluplné jednání.

A Studio Rubín se rozhodlo v nynější 58. sezóně věnovat tématu zrcadlení, ve kterém se odráží zejména zájem o feministickou perspektivu, ale také o život subkultur, jako jsou například kamioňáci. Kam divadlo směřuje a co představuje pilíře jeho repertoáru? Nejen o tom jsme hovořily se zastupující uměleckou šéfkou Lucií Ferenzovou.

Po premiéře Vrčení od uskupení Wariot Ideal mi kolegyně v divadelním baru Alfreda ve dvoře vnukla nápad, že by mohlo být dobré udělat rozhovor s duchem, který v inscenaci účinkuje. Protože Podhoubí rádo prozkoumává netradiční způsoby, jak vést o divadle dialog, padla u mě tato myšlenka na úrodnou půdu.

Režiséra Davida Zelinku a divadelní uskupení Teď nádech a leť může publikum českého nezávislého divadla znát díky komorním, intimně laděným inscenacím. Věnují se příběhům lidí poznamenaných válkou nebo nejrůznějším puklinám ve středoevropském vidění reality, které vznikají při kontaktu s jinakostí.

Na začátku září se ve Varšavě uskutečnil devátý ročník festivalu Generation After, přehlídky současného polského performativního umění. Jejím hlavním organizátorem je Nowy Teatr, scéna dlouhodobě prosazující umělecké a vzdělávací aktivity bez ohledu na jejich formu.

Na DFKH jsem se letos v září vydala po letech. Navštívit ho namísto plzeňského Divadla mě přiměla mimo jiné stále výraznější dobrá pověst kutnohorské události schopné zaujmout a přilákat mladé publikum z celé republiky. Dramaturgie se letos soustředila na polskou nezávislou scénu, na programu však byla také německá koprodukce Divadla X10 a dvě díla v režii pražského studenta DAMU původem ze Slovenska. 

U piana kousek od vchodu se promítal sestřih videí z akce godzina W odkazující k polskému povstání z roku 1944 a demonstrací na Svátek nezávislosti 11. listopadu, kdy v Polsku kromě oslav došlo ke střetu pravicových a neonacistických stran. Jako by tvůrci varovali, že nic neskončilo, ale tyto jevy nadále přetrvávají, zejména ve společnosti panující nenávist, což Twardoch naznačuje velmi implicitně a zkratkovitě. Jeho historický román není příliš politicky angažovaný, ukazuje rozklad lidské osobnosti pod vlivem xenofobních projevů.

Divadelní spolek Pomezí i letos rozšířil svůj repertoár. Inscenace Karavana oživila první patro starého činžáku na Florenci. Ten se tentokrát proměnil v několikadenní sjezd se stejnojmenným názvem, kde se každoročně setkávají lidé, kteří se ocitli mimo ekonomické jistoty běžného života, ať už donuceni okolnostmi nebo z vlastní volby.

Direct Action Theatre je norsko-český projekt volně sdružených umělců pod vedením výtvarně zaměřeného umělce a aktivisty Jana Hustáka a jeho ženy, performerky a režisérky, Nely Kornetové. 30. září provedli spolu s dalšími členy kolektivu v Praze působivou intervenci do veřejného prostoru, která měla podobu performance upozorňující na bezpráví a utrpení lidí v Palestině a výslovně tak předvedla, jak to vypadá, když se stírají hranice mezi uměním a aktivismem.

V netradičním dílu Podcastu V Podhoubí se Barbora Etlíková vydala přímo na jeviště brněnského HaDivadla, kde krátce po skončení představení Agónie (antická reality show) natočila rozhovor s režisérkou Alexandrou Horoščák Bolfovou.

V inscenaci Erben: Sny se na jevišti promítaly anglické titulky, což bylo v roce 2015, kdy se odehrála premiéra, docela progresivní gesto. Nejen na nezávislé divadelní scéně bývala taková vstřícnost k cizojazyčnému publiku neobvyklá a samozřejmá není stále. Způsob promítání však diváky vtáhl hluboko do minulosti, jelikož probíhalo za pomoci archaického projektoru na osmimilimetrový film. 

Vztahy jsou bezesporu pojivem, které nás zakotvuje ve společnosti, dává naší existenci smysl, ale možná nás občas i oslabuje. Je citlivé se o nich bavit, někdy totiž těší, jindy pro změnu zraňují, ale bez nich jako bychom neexistovali.

V červenci přinesl Festival Santarcangelo do malého města v italském regionu Emilia-Romagna umělecké praxe, v jejichž středu se nachází tělo. Dramaturgické zaměření kladoucí důraz na diverzitu a inkluzi představilo prostřednictvím inscenací vzniklých v různých kulturních kontextech tělo marginalizované, tělo, jež je chodícím důkazem stovek let historie, ale i tělo, které se svou exponovaností ve veřejném prostoru zasazuje o změnu.