podhoubí

V mezičasí po vyhlášení grantových výzev a schválení nové Státní kulturní politiky, kdy zůstávají podmínky práce nezávislých divadel pro následující rok nejasné, se v Brně koná první ročník Festivalu brněnských nezávislých divadel.

Performance Fuga otevírá meziprostor, v němž svorně spolupůsobí lidé a objekty. Obojí pak jako by zde bylo rovnocenné. Rozličné perkuse se tedy stávají dalšími aktéry, kteří v kolaboraci s členstvem skupiny Ferst Dadler (Elia Moretti, Roman Zotov Mikshin a Inga Zotov Mikshin) a německými umělci Burkhardem Beinsem a Michaelem Vorfeldem dávají vzniknout pestrobarevné audiovizuální krajině.

Budějce jsou moje město. Jsem studentka. Jsem dítě Budějc. Mám je prochozené křížem krážem. Budou Evropským hlavním městem kultury pro rok 2028. V Budějcích je jen jedno divadlo – Jihočeské divadlo, a to se podílí na imerzivním a site-specific festivalu Jižní Svéráz. V divadle hledám múzy a inspirace.

Už druhou sezonu vybírá porota sestavená a organizovaná platformou Podhoubí laureáty navržené na udělení Ceny Josefa Balvína. Na základě dohody mezi vedením Pražského divadelního festivalu německého jazyka a redakcí Podhoubí zveřejňujeme návrh na udělení CJB za sezonu 2025/26. Festival se rozhodl udělit Cenu Josefa Balvína inscenaci Projekt Casanova:

Muži, které manosférická subkultura jako životní strategii učí, jak manipulativně či dominantně přistupovat k ženám a obecně ke slabším, se pravděpodobně minou s dramaturgií nezávislé divadelní scény, minimálně v Praze. Řidiči kamionů mezinárodní přepravy nejspíš nebudou mít čas dorazit do miniaturního hlediště A Studia Rubín. A domnívám se, že návštěvnictvu malého vinohradského Divadla D21 lidé se smyslem pro armádní mentalitu zrovna nedominují.

Berlínská Schaubühne zahájila sezónu 2026/27 prezentací obrazů, které neodkazují k žádné konkrétní inscenaci. Reklamní kampaň od studia TOILETPAPER, tedy výtvarníka Maurizia Cattelana a fotografa Pierpaola Ferrariho, se skládá z inscenovaných fotografických portrétů jednotlivých členů souboru; každý z výjevů byl připraven pro jednu osobu.

Tohtoročný Kiosk s témou Keď netreba divadlo, aby miesto hralo mal v porovnaní s inými ročníkmi kvôli neprideleniu dotácií z Fondu na podporu umenia o čosi zredukovaný program. Vďaka dramaturgicky vyváženej štruktúre celého programu však Kiosk nebol o nič menej intenzívny ako v predošlé ročníky. Opäť sme sa presúvali aj mimo žilinské epicentrum, čo nebolo len otázkou rozšírenia festivalovej mapy, ale priamo súviselo s jeho témou.

Píše se srpen roku 2013 a nepříliš známá osmadvacetiletá londýnská herečka Phoebe Waller-Bridge vyráží spolu se svou kamarádkou, režisérkou Vicky Jones, na Fringe festival s vlastním monodramatem Fleabag (Potvora). Scénář ještě dopisuje ve vlaku cestou do Edinburghu, podmínky ubytování jsou silně provizorní, na technickou zkoušku dostanou tvůrkyně pouhé tři hodiny uprostřed noci.

I. It is August 2013, and a relatively unknown twenty-eight-year-old London actress named Phoebe Waller-Bridge is heading to the Edinburgh Festival Fringe with her friend, director Vicky Jones, and her own one-woman show, Fleabag. She is still finishing the script on the train to Edinburgh; their accommodation is decidedly makeshift, and the creators are given a mere three hours for their technical rehearsal, in the middle of the night. And yet, lo and behold, the investment of time, money and energy pays off.

Mám pocit, jako by se rozmluvily zdi celé ubytovny, i když tvůrci zjevně záměrně nepoužívají téměř žádná slova k vystižení svých pocitů. Padá na mě tíha celé ubytovny i obyvatel tohohle města.

V červenci proběhl v Santarcangelu di Romagna festival zaměřený na současné performativní umění, a to naposledy pod vedením kurátora Tomasze Kireńczuka. Ten svoji festivalovou dramaturgii během pěti let rámoval zastřešujícími prohlášeními, která se vztahovala jak k prezentovaným dílům, tak k současné geopolitické situaci.

In July, a festival focused on contemporary performing arts took place in Santarcangelo di Romagna, organized for the last time under the direction of curator Tomasz Kireńczuk. Over the course of five years, he framed the festival’s programming with overarching statements that related both to the presented works and to the current geopolitical situation.

Před pěti lety jsem ještě jako studentka DAMU napsala kritický komentář k iniciativě Nemusíš to vydržet!. V časopise Hybris vyšel s titulkem Komentář k pocitu hyperkorektnosti a pocitu elitářství DAMU. Zrovna jsem nastupovala do druhého ročníku magisterského programu a článkem jsem si zadělala na několik desítek inspirativních, ale i zbytečně konfrontačních rozhovorů.

Při zastávkách v kavárnách, toulkách městy jižních Čech i večerních procházkách narážím na herce, kteří před pár hodinami ztvárnili postavy ze včerejší inscenace, slyším, jak si pár vedle mě během odpoledního kafe povídá o stejném představení, jaké jsem viděla i já, a míjím ty…

Co se stane s inscenací, když její průběh nemá úplně pod kontrolou ani jedna z performerek? Myslím, že právě tehdy může vzniknout prostor pro skutečné setkání. U Martiny Hajdyla Lacové i Martiny Truskové se lze spolehnout, že důsledně rozvinou to, co do společného vztahu přinášejí.