podhoubi

„Ta příroda, ve které žijeme, je tak úžasná, že potom, když se vracím k divadlu, ji sice můžu využít jako inspiraci, ale s velkými limity. Včera u nás třeba začaly lítat světlušky. Stála jsem v lese a říkala jsem si:  ‚No tak tohle ale v tom divadle v životě neudělám.' Nebo jdu domů a potkám tam mloka. A říkám si: ‚Hej, kámo, na tebe jsem zapomněla, tebe tam nemám v tom představení.'“ - Iva Ščerbáková

Spolek Vzbuďme Vary už od roku 2015 přináší na Karlovarsko dramaturgii současných performativních a interdisciplinárních forem umění. Vytváří prostor pro typy umělecké tvorby, s nimiž se jinak diváci v regionu nesetkávají, ať je to současný tanec, nový cirkus, nonverbální a pohybové divadlo, nové divadlo, vizuální performance a menšinové hudební styly.

Hned ze začátku letošního festivalu REGIONY v Hradci Králové mi bylo jasné, že tentokrát bude mít moje reflexe zastřešující téma. Hodně inscenací se tu totiž zaměřovalo na problémy. To může znít jako běžná dramaturgická situace, jenže tentokrát to bylo jiné. Zdálo se, že některé tvůrčí týmy fascinuje existence problémů jako takových.

Divadelní festival REGIONY v Hradci Králové již poněkolikáté uvedl inscenaci slovinského Teatra Matita. Tentokrát se inspirovala Králem Ubu. Drama Alfreda Jarryho o krutém hlupákovi, který se valí přes mrtvoly, jen aby získal kousek moci, patří k dramatickým textům, jejichž aktuálnost (bohužel) nevyprchává. Teatro Matita ale původní hru neinscenuje:

Krajina příběhů představuje rozsáhlý site-specific projekt, který kurátoruje Divadlo Continuo v rámci Evropského hlavního města kultury 2028. Ve výsledku vzniknou celkem čtyři imerzivní inscenace zkoumající genia loci, paměť, ale především příběh daného místa.

Barbora Etlíková si povídá s Annou Hradílkovou a Květoslavou Podhradskou, performerkami z projektu tohle město není pro starý. Rozhovor se zaměřuje na oblasti, kterým se obě seniorky dlouhodobě věnují – od klimatického aktivismu po rozvíjení romské kultury. A také tomu, jak se jejich osobní zkušenosti, postoje i angažovanost propsaly do této divadelní inscenace ve formě performativní procházky.

V říjnu roku 2025 jsem strávil deset dní v Kyjevě. Chodil jsem do divadel, hovořil s režiséry a dramaturgy. Chtělo by se teď psát jenom o divadlech a kouzlu Kyjeva, ale bohužel nelze nepsat i o válce. Přestože se na ni dá v některých chvílích zapomenout, je všudypřítomná.

V malém sále prostoru ARCHA+ se 22. dubna konala první část workshopu Klimatická dramaturgie: Jak dnes dělat divadlo v kontextu klimatické krize. Této události pořádané ve spolupráci s platformou Culture for Future se nás účastnilo asi patnáct a vedla ho britská režisérka, dramaturgyně a scénografka Zoë Svendsen, ředitelka uskupení METIS.

On April 22, about fifteen of us gathered in the small hall at ARCHA+ to participate in the first part of the workshop “Climate Dramaturgy: Making Theatre in the Context of Climate Crisis”. It was co-organized by the Culture for Future platform and led by British theatre director, dramaturg and scenographer Zoë Svendsen, director of the METIS collective, which focuses on creating interdisciplinary performative projects based on rigorous research.

Naposledy mohla Praha nó obdivovat v roce 1994. V hledišti divadla ABC se v rámci komponovaného večera sestávajícího ze tří různých ukázek tohoto divadelního žánru sešla řada pamětníků, nadšenců i odborníků – nejlepší publikum, jaké si může herec přát.

Lidé na rave přicházejí právě proto, aby se ztratili. Hledají splynutí, úlevu od sebe, možnost nebýt na pár hodin nikým konkrétním. Jak může být ztráta já zároveň jeho podmínkou? Odpověď zní, že vyhledávaná úleva není úlevou od individuality, nýbrž od její nejnáročnější vrstvy. Od ustavičné práce na čitelném sociálním já, od nutnosti být pro někoho neustále někým.

Důležitou hodnotou festivalu je pohoda. Jeden z pilířů, na nichž organizátoři stavějí svou práci, a přejí si být s její představou spojováni. PLÁCEK není soutěžní a za zásadní kritérium pro přijetí projektu lze považovat podmínku, že se mladí lidé musejí podílet na koncepční stránce. Ta by měla odrážet jejich vlastní motivace a upřednostňované způsoby, jak dílo prezentovat.

Téměř pokaždé, když odcházím z dětského představení, mě napadá více otázek. Jak by vůbec mělo kvalitní dětské divadlo vypadat? Má malé publikum potřebu umělecké ambice, nebo mu stačí zábava? S jakými úskalími se tato tvorba potýká? A co můžeme udělat pro to, aby si ti nejmenší vytvořili vztah k umění už během raných zkušeností?

S dramatičkou a překladatelkou Chantal Bilodeau se mohlo české publikum setkat 22. dubna na sympoziu Jak dnes dělat divadlo v kontextu klimatické krize? | Příběhy změny. Druhou jeho část, která se konala ve III. prostoru ARCHY+, zahajovala videokonference s autorčinou přednáškou Rehearsing a Desirable Future.

The Czech audience had the opportunity to meet playwright and translator Chantal Bilodeau on April 22 at the symposium, “How to Make Theater Today in the Context of the Climate Crisis? | Stories of Change.” The second part of the event, which took place in the evening at ARCHA+’s III. Space, began with a video conference featuring Bilodeau’s lecture, Rehearsing a Desirable Future.