podhoubi

Lukáše Horna a Jana Křečka jsem poznala na Katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Tenkrát mě na klauzurním festivalu Proces zasáhla jejich společná inscenace Level, svět s velkým počtem pevně dodržovaných pravidel, který publikum zval ke svému proniknutí, ve skutečnosti se však na jeho tajemnosti nic neměnilo, ať se člověk snažil sebevíc.

Je to otázka, která se dnes v umění vrací s velkou naléhavostí: kdo má právo za koho mluvit? Kdo smí využívat cizí utrpení jako materiál pro vlastní výpověď? Je v pořádku nechat se dojmout traumatem druhých? Jak s ním pracovat eticky, aniž by se stalo jen surovinou k dojetí?

Tato paradokumentární inscenace byla v rámci repertoáru Divadla na cucky poprvé uvedena prvního prosince 2025. Jedná se o divadelní ztvárnění příběhu vůdkyně bratislavského odboje za druhé světové války Květoslavy Viestové, která měla olomoucké kořeny. Inscenace v režii Silvie Vollman rozehrává dialog mezi dvěma hereckými figurami Pavly Dostálové a Jakuba Spišáka, mezi různorodými zdroji scénáře a mezi až protikladnými způsoby utváření významu v rámci divadelního jazyka.

Jakými formami lze hledat nové způsoby prezentace uměleckého výzkumu? V čem je samotná podstata konceptu artistic research limitní nebo uzavřená – a v čem bezbřeze otevřená? Mohou se přístupy, velmi individuální i vzájemně kontrastní, a ideálně ve své podstatě vždy zvědavé a aktivizující, propojit a obohatit navzájem?

V roce 2025 oslavilo ostravské Divadlo Petra Bezruče osmdesáté výročí svého založení, přičemž jeho postavení v rámci české divadelní sítě zvýraznily i Ceny divadelní kritiky za rok 2024, kde získalo titul Divadlo roku. Jaký mají Bezruči recept na dlouholeté fungování a v čem spočívá jejich know how? Jak se jim daří komunikovat s publikem tvořeným lidmi napříč generacemi?

Anna Šimáková a Barbora Etlíková viděly od spolku Pomezí opravdu hodně inscenací. Celkově mají k jeho tvorbě dost osobní vztah, každá úplně jiný. V podcastu se ohlížejí za tím, co všechno v rámci imerzivních světů v Bar/áku a jinde zažily zajímavého, intenzivního i podivného.

A cold evening investigating magic on Prague's theatre boat Tajemství. The performance I was heading to was called Umění moderní magie and it was a one-person show by the Olomouc-based artist Adam Kotínský. He is a Czech artist and magician whose work centers on modern magic, a field he has pursued since childhood.

Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (PQ) představuje největší mezinárodní akci v oblasti scénografie, performančního designu a divadelního prostoru. V roce 2023 se stala jeho novou uměleckou ředitelkou kurátorka, badatelka a pedagožka Barbora Příhodová, která v rozhovoru vysvětluje, co její nová pozice obnáší; jaký typ příležitosti pro ni PQ představuje; jaké příležitosti naopak nabízí PQ širší i profesní veřejnosti a jaké jsou její koncepční vize nejen ve vztahu k nadcházejícímu 16. ročníku PQ 2027.

Mezi současnými nezávislými divadly mají Geisslers Hofcomoedianten nezaměnitelnou tvář; nenapadá mě žádné jiné uskupení, k němuž by se dal přirovnat jejich profil. Odhodlat se k reflexi této tvorby mi trvalo víc než tři roky zaujatého pozorování a příležitostného pobývání v pestré, vícegenerační divácké komunitě.

rozhovor o komunitním a rezidenčním centru Hoprich … Barokní fara Hoprich se rozprostírá na malém vršku v Martínkovicích na Broumovsku a v roce 2020 ji začali osidlovat manželé Anna a Adam Smékalovi. Od té doby prostor kromě rekonstrukce žije také komunitními setkáními, kulturními akcemi, literaturou i vzděláváním například v podobě různorodých přednášek.

Kým sa inscenácia platformy Terén V záři blesku vzdala slov, mne sa slová, ktorými by sa dala adekvátne opísať, ťažko hľadajú. Je celkom možné, že ak by som ju videl sám, nakoniec by som sa k písaniu textovej reflexie neodhodlal. Lenže mňa sprevádzali výnimočné osoby: moja dcéra Klára a mama Lýdia, ktorá bojuje s Alzheimerovou chorobou. Písanie sa začalo javiť ako možné.

Letos v červnu uvedlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy inscenaci Nebezpečné známosti v režii Jakuba Čermáka. Výrazové prostředky použité ve výkladu rokokového románu Pierra Choderlose de Laclose mě přiměly zavzpomínat na různé příležitosti, kdy jsem se s Čermákovou tvorbou během uplynulých desetiletí setkávala.

„Právě chaotické hemžení totiž obohacuje a rozšiřuje svět, vrací mu jeho skutečný rozměr a skutečnou povahu.“ [1] Jean Dubuffet … „Stručně řečeno, performance se zdají být rituální, protože explicitně modelují svět.“ [2]

Začiatok interkultúrneho projektu Než válka skončí môžeme datovať inscenáciou Než skončí válka z roku 2022, ktorú uvádzali v HaDivadle. Jej realizátormi boli vtedy ešte kmeňový dramaturg divadla Matěj Nytra a Max Nowotarski, divadelný režisér z Ukrajiny, ktorý v tom čase študoval réžiu na JAMU.

„Co bys dělal, kdybys věděl, že za rok umřeš?“ Právě s touto otázkou konfrontuje v performanci O dvanácti měsících experimentální uskupení D’epog své diváctvo. Měsíce ubíhají, roční období se střídají, čas na stopkách kvapí vstříc konci… Těžko hledat smysluplnou odpověď, protože obecně těžko hledat smysluplné jednání.