Jednoho listopadového večera jsem se na čtyřiadvacet hodin propadla do jiné reality poté, co jsem vstoupila do sklepení Divadla X10 poblíž pražské Národní třídy. Konala se tam spirituální slavnost ze série Y: Events nazvaná Y: Until Forever. Na její organizaci se kromě kurátorského dua projektu Anny Chrtkové a Petra Dlouhého rovnocenně podílelo také umělecké multidisciplinární uskupení Temple Of. Společně oslovili přes dvacet umělkyň a umělců, kteří průběžně vytvářeli živý program a často tematizovali zkušenosti ze života s queer identitou v zemích s autoritářskými rysy z regionu SWANA. Pojem slouží jako postkoloniální a neeurocentrické označení pro region jihozápadní Asie a severní Afriky, nahrazující termíny jako Blízký východ nebo Arabský a Islámský svět (tj. termíny upozaďující kulturní rozmanitost této oblasti).

Hned po příchodu do prostoru se příchozí ocitli na Queer Bazaaru s nejrůznějším uměleckým nebo subkulturním zbožím (Queer Bazaar je iniciativa pořádaná inkluzivní feministickou a queer neziskovou organizací Pangea Public). Tržiště se rozprostíralo po celém ochozu sálu. Odtud se dalo shlížet i scházet dolů, do běžného hracího prostoru Divadla X10, kde probíhal hlavní program eventu a kde se nacházel i taneční parket. Lidé sem mohli volně přicházet, odcházet a zase se vracet. Ve stanovených časech se pozornost většiny nasměrovala k představením, jichž se během akce odehrálo devět. V mezičase bylo možné využít rozmanitých nabídek trávení času. Prostor v chrámové stylizaci, již navrhl palestinský scénograf žijící v Praze Jeries AbuJaber, jich totiž nabízel mnoho.

K rozhovoru jsem oslovila vůdčí dvojici uskupení Temple Of – Leu Elishu, taneční a pohybovou uměleckou osobnost s gruzínskými kořeny, a filmaře bukharsko-židovského původu George Itzhaka. Hovořili jsme spolu o jejich dlouhodobém působení na pražské klubové scéně, ale především o kulturních souvislostech pražské události.

V textu v případě potřeby využíváme zájmena respektující nebinární identitu.

 

 

Pro událost Y: Until Forever jste vybudovali živou sociální síť. Kolik lidí je v jádru skupiny Temple Of a jak spolupráci s umělci navazujete? Kdy a při jaké příležitosti jste se dali dohromady?

Temple Of spolupracuje s mnoha talentovanými umělci a kolektivy a klade velký důraz na imigrantskou komunitu, která v České republice exponenciálně roste. Důvodů je mnoho, od relativní jednoduchosti života v Evropě (alespoň zatím), až po politické a ekonomické důvody, kvůli kterým žijeme daleko od svých domovů. Stejně důležité je pro nás přinášet naši kulturu a ukazovat jak rozdíly mezi námi, tak mnoho věcí, které nás spojují: společnou koloniální historii, kulturní vymazávání, jídlo, jazyky, rytmy, nedorozumění v novém prostředí a mnoho dalšího...

Jádro týmu tvoří umělci jako Fifi Pharaonic, scénografové Anel Kenzhebaeva, Jeries Abu Jaber, Ceyhun Yilmaz a Leila Basma. Na každé akci spolupracujeme s řadou multimediálních umělců a hudebníků, kteří se zaměřují na folklór. Začali jsme tím, že jsme se scházeli s lidmi, jejichž rodiny byly daleko... Vytvořili jsme si novou rodinu, zatímco naše vlastní rodiny byly v jiných zemích. Tak jsme prostě trávili čas doma s přáteli; potřebovali jsme znovu navázat kontakt skrze jídlo, hlasitý smích a hudbu. Poté jsme tento nápad přenesli do klubů – v březnu 2023 jsme v pražském Klubu FAMU uspořádali svou první akci. Zájem o ni byl znatelný a kapacitu jsme naplnili do posledního místa (a ještě víc). Tato energie nám pomohla uspořádat druhou akci na Altenburgu (tedy na mnohem větším místě, ocelové nákladní lodi přeměněné na klub v Holešovicích). Pak jsme pokračovali v Ankali a dalších klubech a místech po celé Praze.

 

 

Co vás zavedlo do České republiky a co jste dělali, než jste sem přišli?

George: Narodil jsem se v Taškentu v Uzbekistánu a vyrostl v New Yorku, kam moje rodina emigrovala na počátku devadesátých let. Pracoval jsem na plný úvazek v celostátní televizi a médiích a dlouho jsem si myslel, že v New Yorku budu žít už napořád. Než jsem svou kariéru v New Yorku nastartoval, měl jsem už ale nějaké zkušenosti z Prahy, kde jsem v roce 2012 žil a studoval v rámci semestrálního programu na FAMU. Bydlel jsem v Holešovicích, pár minut od nechvalně proslulého Cross Clubu, a když jsem sem poprvé přijel, opravdu jsem nevěděl, co mám očekávat. Mým jediným referenčním bodem pro Českou republiku bylo několik stránek ve středoškolské učebnici dějepisu o sametové revoluci. Tyto formativní měsíce v Praze mi utkvěly v paměti a když jsem se ve své kariéře dostal na určitou hranici, která se shodovala se začátkem pandemie COVIDu, rozhodl jsem se pro velkou životní změnu: přestěhovat se do Prahy, studovat magisterský obor – kameru na FAMU – a upřednostnit kreativní práci a umění.

Lea: Pocházím z Gruzie, narodili jsme se v Tbilisi. V devadesátých letech jsme s rodinou kvůli válce odešli jako uprchlíci do Moskvy, což bylo divoké místo v divoké době. Pak jsme již sami emigrovali do Bostonu, abychom získali titul na Harvardu, a poté do New Yorku za prací, abychom dokázali svou hodnotu, zatímco jsme vystupovali s různými soubory, jako Floating Tower nebo Isadora Duncan Ensemble. Praha pro mě byla dlouho snem, chtěli jsme zažít místní divadelní umění a hudbu. New York člověka snadno vtáhne do kultury neustálého shonu, kapitalistické úzkosti a chaosu, ale podobně dnes funguje i zbytek světa. V Praze jsme nicméně našli opravdové punkery, komunitu vyvrhelů – možná proto, že jsme konečně zjistili, že jsme jedním z nich, a změnili svůj přístup k přátelství, spolupráci, vztahům...

 

 

V popisu jedné z vašich předchozích akcí jste svou práci označili jako „maximalistickou“. Považuji to za velmi výstižné i pro Y: Until Forever, vzhledem k množství smyslových vjemů, které jste divákům poskytli, a velkorysému množství času, který jste jim věnovali.

Maximalismus je zakotvený ve struktuře akce, v množství věcí, které můžete dělat, vidět, dotýkat se jich, slyšet... Je to náš nejoblíbenější druh přesycení smyslů. (smích) Ale vážně, když definujeme evropské umění nebo hudbu, často se přikláníme k minimalistickým vzorcům. Vy pak můžete vidět minimalistické umělecké objekty nebo minimalistickou elektroniku, což samo o sobě není špatně, ale je to vzdálené tomu, co milujeme my. Minimalismus s sebou navíc nese určitý stud být „příliš“. Nezapomínejme přitom, že trend minimalismu má kořeny i v Asii a přejali ho i západní umělci. V tradicích Kavkazu, Střední Asie a dalších regionů je naopak maximalismus všudypřítomný – v povaze lidí, svatebních oděvech, večírkách, počtu hostů a hojnosti jídelního stolu... Obnovujeme maximalistický přístup ke kulturním oslavám regionu SWANA a vnášíme ho do svého vlastního pojetí nočního života.

Pochopila jsem z vašich příspěvků na sociálních sítích správně, že jako skupina DJstva obvykle pořádáte akce v rámci raveů?

Neřekli bychom, že jde přímo o rave, spíš o hudební akce. Teď se více zaměřujeme na queer show, performance art, samozřejmě s velkou porcí DJ setů, živé hudby atd. Byli jsme rádi, že jsme mohli více experimentovat v Divadle X10. Naším hlavním působištěm zůstávají Ankali a Planeta Za, ale doufáme, že nabízíme více než jen další klubovou noc – alespoň takový je náš záměr. Základní formát našich akcí sice stojí na DJ lineupu, ale v duchu maximalismu, o kterém jsme právě mluvili, to nikdy není jen o něm.

Film Tonyho Gatlifa Latcho Drom, který byl promítán během nočního bloku, ukazuje hudbu jako mocnou sílu schopnou formovat společnost. Jako skupina DJstva se také snažíte formovat určitý typ společnosti?

Hudba je sociální infrastruktura. Může se projevovat fyzicky (v klubech, kostelech, na stadionech, v chrámech), ale může být i duchovní a emocionální infrastrukturou. Jak dokazuje film Tonyho Gatlifa Latcho Drom, hudba je prostředkem, díky kterému si může společnost (ve filmu Romové) zachovat svou identitu, společné hodnoty a historii – zejména když jí chybí stabilita domova. Ještě před existencí písemných záznamů to byla hudba, která vyprávěla dějiny a předávala hodnoty z generace na generaci. Písemné záznamy mohly být spáleny nebo zničeny, zatímco hudba přežívala v lidech dál.

Hudba prožívaná v komunitním prostředí vytváří sdílený čas, sdílené emoce a sdílený význam. To je něco, co pozorujeme na všech akcích Temple Of a co je zároveň hluboce přítomné, když se ohlédneme za našimi vlastními rodinami a dějinami, na svatbách, v rodinných rituálech a zvycích.

V celé oblasti SWANA byla hudba od pradávna bodem soudržnosti a sjednocení komunit. Ztělesňovala mýty a vyprávění příběhů a rytmy dokázaly uvést celé skupiny do kolektivního transu. Když se podíváme na kořeny lidové hudby, uvidíme, že tyto zvuky – ať už z nástrojů nebo lidského hlasu – měly schopnost rozpustit individuální ego v kolektivní identitě a velmi zásadním způsobem ovlivnit náš nervový systém.

Není náhodou, že moderní techno a elektronická hudba mají stejnou sílu, funkci a účel. Pionýr elektronické hudby Jeff Mills proslul výrokem, že techno bylo navrženo jako futuristické gesto, nikoli pouze jako taneční hudba. A skutečně v sobě nese vizi budoucnosti, ale stejně tak je zakořeněno v minulosti a v samotném jádru lidského vztahu k hudbě. Tato perspektiva pro nás byla při vzniku Temple Of zásadní a od prvního dne ovlivňuje náš zvuk, estetiku a poselství publiku.

To, co jsme pocítili na ravech a akcích, které nás inspirovaly, i na našich vlastních eventech pro pražskou komunitu, lze popsat jako „kolektivní vzrušení“ – liminální moment, mimo čas a prostor běžného a všedního, kdy se jednotlivci cítí být součástí něčeho většího než oni sami. Více takového pocitu ve společnosti může přinést jen pozitivní věci.

Do Prahy jsme se nepřestěhovali s očekáváním, že tady založíme Temple Of, o to významnější pro nás je, že nám město poskytlo vše, co jsme potřebovali k rozvoji a růstu. Praha má dlouhodobou kulturu uměleckého experimentování, která může vzkvétat bez ohledu na komerční tlaky. Ne že by tyto tlaky neexistovaly, ale tvůrčí duch Prahy jimi není nijak zvlášť zatížen. Z naší zkušenosti jsou lidé, kteří tvoří pražskou nezávislou uměleckou scénu, nadšení, otevření, oddaní – a také trochu chaotičtí a nekompromisní. Tyto vlastnosti jsou pro rozvoj undergroundové scény zásadní.

 

 

Součástí promítacího bloku byl film Ashik Kerib od Dodo Abashidzeho a Sergeje Parajanova, ve kterém hlavní postava lidového zpěváka překonává překážky díky své schopnosti hrát na saz (tradiční strunný nástroj s dlouhým krkem, klíčový pro tureckou, kurdskou a ázerbájdžánskou lidovou hudbu – pozn. red.). Cítila jsem v díle silnou touhu po umění, které dokáže léčit a měnit sociální realitu…

V kontextu raveů, které organizujeme, je v tomto ohledu klíčový koncept bezpečného prostoru. Pokud dokážeme své komunitě neustále potvrzovat, že prostor je bezpečný, dáváme tím účastníkům signál, že mohou polevit v ostražitosti, uvolnit nervový systém a, jak to často bývá, vyjádřit se autenticky a plně způsobem, který pro ně v běžném životě nemusí být možný. Taková zkušenost se pak může pozitivně a léčivě promítnout do jejich každodenního života.

Umění a hudba, jak je vyjadřujeme prostřednictvím všech našich komunitních akcí, vytvářejí společnou emoční půdu, kde lze kolektivně sdílet radost i smutek. Během posledních tří let jsme zažili mnoho momentů v obou extrémech tohoto spektra.

Významným momentem, který vyčnívá, bylo naše setkání v prosinci 2023 v Ankali, kde jsme všichni pocítili tíhu genocidy v Gaze. To ovlivnilo naši událost v mnoha ohledech, od scénografie přes osvětlení až po hudební režii, a také to umožnilo mnoha lidem z regionu SWANA, kteří toho večera přišli do Ankali a z nichž mnozí mají v regionu rodiny, zpracovat tíhu toho, že se stali svědky genocidy. A to nejen prostřednictvím sociálních médií a strachu o své blízké, ale také společným pláčem, tancem a smíchem s komunitou.

Jaké je pro vás dlouhodobě pracovat v Praze? Často se setkávám s tím, že je pro umělce – i pro ty, kteří jsou již ve svých zemích původu etablovaní – obtížné se v České republice prosadit. Bohužel často zůstávají neviditelní. Jaké jsou vaše strategie pro uměleckou existenci?

V některých ohledech pro nás vlastně bylo snazší rozjet nezávislý projekt tady než ve velkoměstě, jako je New York, kde jsme dříve žili. New York může být velmi transakční a je náročné upoutat pozornost lidí ve městě, kde je tolik podnětů a přesycení. V Praze jsme našli autenticitu, přístupnost a záměrnost – jak v české, tak v mezinárodní umělecké komunitě.

Existují nějaké podobné organizace, jako je Temple Of, ke kterým cítíte afinitu, ať už zde nebo v zahraničí?

Začali jsme zcela nezávisle a stále fungujeme jako samostatný subjekt. Během let naší existence jsme ale navázali spolupráci a kontakty s několika dalšími kolektivy, které sdílejí naše hodnoty a kulturní identitu, jako jsou Untitled Tbilisi, festival In the Mountains, Slaystans a saHHara, oba se sídlem v Berlíně. Ve třetím roce naší existence jsme získali podporu organizace ILGA-Europe, která se zaměřuje na prosazování rovnosti, lidských práv, bezpečnosti a svobody pro LGBTQI+ osoby v Evropě a Střední Asii. Díky jejich podpoře jsme mohli výrazně rozšířit množství a kvalitu našeho programu, akcí a komunitních aktivit a také podstoupit kreativní rizika, která by jinak nebyla možná.

 

 

V jakém druhu posvátného prostoru se Y: Until Forever konalo? Jaké principy byly použity při navrhování scénografie? Byl tam oltář, strana dne a noci, posmrtný život. Mají tyto principy hlubší význam zakořeněný v náboženských systémech SWANA, nebo se jedná především o uměleckou fantazii?

Od začátku nás přitahovala ikonická architektura Divadla X10. Připomínala chrám, který byl vizí budoucnosti i ozvěnou minulosti. Proces tvorby prostoru pro tuto akci, v úzké spolupráci s naším scénografem Jeriesem AbuJaberem, byl odlišný od minulých akcí. Pro Until Forever jsme nepracovali s klíčovým prvkem tanečního parketu v prostoru, tedy se standardním konceptem DJ čelícího tanečníkům. Nešlo o taneční párty, ale o imerzivní a smyslovou událost. Museli jsme proměnit prázdnou plochu Divadla X10 v jakési útočiště s různými úrovněmi a povrchy, kde se lidé můžou natáhnout, odpočívat, tančit, pohybovat se a setkávat s ostatními. Vytvořili jsme mnoho zón, zákoutí a rohů. Prostor musel fungovat na zážitkové úrovni a umožňovat různé typy interakce, ale zároveň být jevištěm pro performance a vystavené umění.

Už v prvních skicách jsme pojmenovali naše sedací DJské pódium jako „oltář“, který po stranách lemovaly „queer božstva“, tedy kostýmy Uty Bekaiy, které jsme v představeních také využili. Výsledek připomínal panteon bohů s DJem uprostřed nacházejícím se naproti velké stěně s projekcí slunce a měsíce, která se cyklicky měnila a blikala spolu s vizuálními ozvěnami minulosti během celé čtyřiadvacetihodinové akce.

Ekologický*á filozof*ka Timothy Morton spojuje patriarchální společnost s kulturou zemědělství, která dala vzniknout monoteismu. Environmentální myšlení však mnohem více podporuje nemonoteistická náboženství, která zohledňují propojenost lidí s jejich prostředím a přikládají mnohem větší význam nehumánním tvorům. Zdá se mi, že vaše práce s těmito myšlenkami rezonuje. Možná existují současní myslitelé z regionu SWANA, kteří rozvíjejí myšlenky podobné Mortonovým a kteří vás inspirují. Pokud ano, podělili byste se o své doporučení ohledně těchto autorů?

Na Kavkaze a ve Střední Asii existuje mnoho myslitelů, spisovatelů a tradic, kteří vyjadřují podobné myšlenky prostřednictvím filozofie, literatury a kulturní teorie. Gruzínští myslitelé jako Merab Mamardashvili se zaměřují na relační vědomí a kritizují moderní odcizení, zatímco středoasijští spisovatelé jako Chingiz Aitmatov a Olzhas Suleimenov zkoumají čas, vztahy mezi lidmi a zvířaty a ekologické násilí modernizace prostřednictvím nomádského pohledu na svět. V obou regionech se ekologické myšlení často objevuje nikoli jako formální filozofie, ale jako žitá kosmologie: země je chápána spíše jako vztah než jako majetek, čas jako cyklický a lidé jako součást světa, který přesahuje lidské bytí. Tyto tradice silně rezonují s Mortonovou kritikou patriarchátu, těžby a lidské výjimečnosti, ale vycházejí spíš z dějin místních impérií, vysídlování a přežívání než ze západní akademické teorie.

 

 

Kavkazské náboženství má údajně pozoruhodnou schopnost tlumit etnické spory. Nominální křesťané a nominální muslimové se pravidelně scházejí v rámci místních obřadů. Chápu správně, že tato předislámská a předkřesťanská náboženství jsou něco, s čím se v Temple Of ztotožňujete? Něco, co se snažíte rozvíjet v evropském prostředí a co považujete za léčivé?

Přitahují nás předmonoteistické, pohanské a animistické kořeny Kavkazu, Střední Asie a širšího regionu SWANA, protože nabízejí světové názory, které mohou být v kontextu současného života hluboce uzdravující. Tyto kosmologie se soustředí na to, co moderní systémy často potlačují: queerness, ztělesnění, cyklický čas, smutek, radost a propojenost s přírodou a komunitou.

Mnohé z těchto tradic také zastávaly fluidní chápání genderu, identity a božství dávno před vznikem moderních kategorií. Božstva a mytologické postavy byly zobrazovány jako měňavci... Na Kavkaze ztělesňují tuto liminalitu postavy jako Samdzimari, jež inspirovala představení Queer Deities in Migration: měňavá, queer, nespoutaná přítomnost mimo patriarchální řád, která se pohybuje mezi světy a brání se vlastnictví. Stejně jako mnoho pohanských postav byla později démonizována.

Podobně je slavný gruzínský lidový tanec spojený s královnou Tamar (nazývaný Tamaroba) jedinečný v repertoáru gruzínských lidových tanců. Na rozdíl od jiných gruzínských lidových tanců, které jsou více výbušné/agresivní/přehnaně expresivní, se tento tanec zaměřuje na pomalé, klouzavé a plynulé pohyby. Tento tanec ctí křesťanskou panovnici, ale povyšuje ji na mýtickou posvátnou postavu a spojuje ji s pojmy plodnosti a kosmického řádu. Tanec je plný pomalých, procesních pohybů, kruhových formací a klidu, které odrážejí předkřesťanské kavkazské rituální tance spojené s obnovou ročních období. Ačkoli byl absorbován do křesťanského rámce, jeho pravidla a ikonografie zachovaly představy o posvátné autoritě, která přesahovala binární pojetí pohlaví. Tamaroba a další tradiční gruzínský tanec zvaný Samaia odrážejí místní pohanské pojmy rovnováhy, mnohostrannosti a cyklického času a pocházejí z kontextu mimo židovsko-křesťanský pohled na svět, pokud jde o genderovou expresi, genderové role a binární pojetí pohlaví.

Proto je možné jádro kavkazské tradice a kultury vnímat jako queer a fluidní, i když ne nutně ve smyslu moderní identitární politiky. Tyto tradiční tance předvádějí tři tanečníci, kteří představují jednu entitu – „já“ je zde mnohonásobné a pluralitní. A genderová exprese těchto tanečníků není tradičně maskulinní, ani stereotypně femininní – dalo by se ji nazvat duchovně androgynní, zejména když se tyto tance porovnávají s modernějšími gruzínskými lidovými tanci, které jsou zcela založeny na expresi úplné maskulinity nebo úplné femininity.

Příchod monoteistického náboženství tyto představy vymazal. Proto se beze studu zasazujeme o obnovu: mnohost významů namísto jediné vnucené pravdy. Důraz byl kladen na cykly, uzdravování, respekt k přírodnímu světu, svobodu pohybu, na rozdíl od důrazu kladeného v našem moderním světě na produktivitu, termíny, eskalaci a spotřebu. Rave kultura ve svém jádru propaguje tento druh filozofie, což je částečně to, co nás k tomuto světu přitáhlo. Cítili jsme, že je to správný formát, ve kterém můžeme vyjádřit naše myšlenky a hodnoty a kulturní vyprávění.

 

 

Kavkazské božstvo se částečně a lokálně prolíná s řeckým. Na scéně byla v rámci akce například stanoviště, která mi silně připomínala boha Poseidona. Byla obklopena spoustou rybích očí rozptýlených po celém prostoru. Mělo to nějaký hlubší symbolický význam?

Ne zcela. Je docela zajímavé, že to říkáte, ale myslím, že ty zlé oči, které jste viděla, mohou být symbolem spojujícím mnoho míst v celé oblasti. Odkaz na Poseidona to nebyl, protože máme své vlastní bohy – i když Řekové samozřejmě Kavkaz ovlivnili.

Kavkazské mytologie vznikaly vrstvením domorodých animistických božstev, řeckého panteonu a zoroastriánské kosmologie. Místní systémy víry už dříve chápaly vodu, hory a zvířata jako vnímající síly. Když do regionu vstoupila řecká mytologie, některé figury byly absorbovány do místního chápání vodních duchů, spíš než že by jim byly vnuceny. Zoroastrismus byl na Kavkaze vítán a přinesl důraz na elementy, v němž byly voda a oheň posvátné. Mnoho kavkazských božstev a duchů tak existuje jako hybridní bytosti: zakořeněné v domorodém animismu, rezonující s řeckými obrazy bohů a formované zoroastriánskou úctou k živlům.

Na akci byly promítány dva filmy uzbecké filmařky Saodat Ismailovy, které zachycují ženy při zoroastriánských rituálech. S pomocí starších a zkušenějších žen, obklopené krásnou, sugestivně zachycenou přírodou, hledají duchovní uzdravení. Máte při své práci na české kulturní scéně pocit, že je publikum spiritualitě nebo dokonce magii otevřené? Je obtížné tato témata sdílet s českým publikem, nebo je po nich naopak hladové?

České publikum reaguje na různé kulturní prvky, které do svých akcí zahrnujeme, dobře – možná proto, že rezonují se starodávnou českou a slovanskou spiritualitou. Jako příklad můžeme uvést Nowruz, perský Nový rok, který se slaví při jarní rovnodennosti, obvykle kolem 20. až 21. března. Nowruz, což v perštině znamená „nový den“, se slaví v Íránu, Střední Asii, na Kavkaze, v Kurdistánu, Afghánistánu, v některých částech Balkánu i dalších oblastech. Označuje začátek nového roku v íránském kalendáři a symbolizuje obnovu, znovuzrození a návrat světla po zimě. Nowruz má starobylé kořeny v předislámské zoroastriánské Persii.

Některé z klíčových duchovních a esoterických prvků Nowruz pocházejí ze starověkého zoroastriánského pohledu na svět, kde ústřední roli hraje kosmický řád, světlo a obnova. Tento svátek zdůrazňuje obnovu duše spolu s přírodou a kosmický moment rovnováhy, během jarní rovnodennosti se den a noc vyrovnají. To je symbolicky chápáno jako harmonie mezi protichůdnými silami (světlo/tma, život/smrt, chaos/řád). Tyto koncepty jsou i v České republice dobře přijaty, stejně jako symbol nowruzského ohně, který slouží k očištění a obnově života.

Rozhodně cítíme, že ve struktuře a samotné podstatě Prahy je zakotvena určitá magie, esoterika a spiritualita. Mysticismus je zde přítomen historicky a v současné době zdejší komunita ráda romantizuje právě techno rave kulturu skrze spirituální nebo mystickou optiku. Hudba je považována za něco posvátného. Proto je DJ respektován jako jakási šamanská postava, někdo, kdo je schopen obratně manipulovat s nehmotnou energií, aby rozhýbal a inspiroval taneční parket. Tento rámec a koncept se snažíme silně podporovat.

 

ptala se Barbora Etlíková

anglickou verzi textu si můžete přečíst zde