spora

Divadlo v Dlouhé má za sebou druhý rodinný titul pod novým vedením. Na konci minulé sezóny uvedlo poetické Jak vidět neviditelné režisérky Anny Klimešové, ve kterém hlavní roli malé pacientky utíkající z nemocničního lůžka do světa fantazie ztvárnila Antonie Rašilovová.

Divadlo X10 uvedlo v květnu performativní audio procházku Voláme všechny Čechy!, mapující pozoruhodný, i když nepříliš známý osud Jana Svitáka. Významný představitel českého filmového průmyslu z doby první republiky a protektorátu, mimo jiné režisér populárního filmu Přednosta stanice, byl bezprostředně po konci Pražského povstání obviněn z kolaborace s nacistickým režimem a během lynče ubit a zastřelen zfanatizovaným davem.

Balet pražského Národního divadla pravidelně připravuje kromě celovečerních baletů také komponované inscenace. Již od března minulé sezóny v historické budově reprízuje Avant-Garde, v němž se soubor sebevědomě představuje ve třech choreografiích soudobých tvůrců.

Festival Antická Štvanice pořádaný souborem Tygr v tísni a VILOU Štvanice letos přinesl do plenéru pražského ostrova nové zpracování mýtu o Alkéstis, jež se obětuje pro svého muže Adméta a zemře. Autor nové Alkéstis Matěj Samec vyšel především ze hry dramatika Eurípida a napsal poetický text o čtyřech postavách – lépe řečeno několik dlouhých monologů…

Dvakrát jsem se během tohoto léta vydal autobusem směr ZOO Praha. Tentokrát jsem ale zamířil na opačnou stranu, směrem od zvířátek do zámeckých zahrad, kde se konal třetí ročník Riviér – kurátorovaných odpolední nabízejících hudbu, výtvarné umění, debaty i tanec.

Dominikovi z redakce Spory se na začátku letošního roku podařilo vyrazit do vídeňské Albertiny Modern na výstavu Mariny Abramović, kterou zreflektoval v první spoří videorecenzi. Mým záměrem bylo vytvořit navazující „video výstup“ na další výstavu díla slavné srbské umělkyně v berlínském Gropius Bau (probíhá zde do konce srpna 2026).

Londýnské divadlo Donmar Warehouse je institucí nacházející se mimo West End v části Covent Garden. Kapacita sálu čítá 250 míst, což jej řadí spíše mezi komornější prostory. Publikum zároveň sedí ze tří stran těsně kolem jeviště, což podporuje velmi specifickou dramaturgii, která se soustředí na psychologická, intimní témata:

Italský Santarcangelo Festival v posledních letech zve kromě domácích nezávislých umělců a umělkyň také francouzsky mluvící, pobaltské a – pod uměleckým vedením Tomasze Kireńczuka především – polské tvůrčí týmy, přičemž se výrazně zaměřuje i na neevropské projekty. Tento ročník přinesl například inscenaci مرتاحة؟ In relation to whom?

Inscenace Cracks Divadla Continuo je údajně inspirovaná výzkumem každodennosti, kterým se nezávislý soubor zabývá během dlouhodobého projektu Krajina příběhů. Ten má v rámci příprav na titul Evropského hlavního města kultury 2028 prostřednictvím site-specific projektů mapovat paměť Českých Budějovic od osobních příběhů až po regionální historii.

Tvorba mladého loutkářského kolektivu TMEL vyniká budováním fantaskních mikrokosmů obývaných roztodivnými svéráznými tvory, jemným výtvarným humorem i nenásilnými tematickými přesahy. Právě schopnosti vytvořit na relativně malé ploše – časové i prostorové – svébytný magický svět, který dokáže publikum uhranout a pohltit, si na souboru cením nejvíce. A v inscenaci Větroplaši vzniklé v koprodukci s Naivním divadlem Liberec se mu to podle mě daří zatím nejlépe.

Vlastně by mě ani nenapadlo, že se v pražském divadle s takovým tématem potkám. A studio Rubín se v inscenaci asfalt asfalt asfalt dokumentárním pohledem i s velkou nadsázkou věnuje životu řidičů kamionů a ukazuje, že být kamioňák není jen práce, ale životní styl. Záhy jsem si položila otázku, jestli je takové zpracování vůbec etické.

První absolventská inscenace třetího ročníku herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU Kingdom C*m je silná díky své nelogičnosti. Její režisér a vedoucí katedry Braňo Mazúch se studenty připravil autorskou inscenaci, výsledkem je sled scénických obrazů proložený zcizovacími vstupy, pohybovým a hereckým showcasem, live cinema i pěveckými čísly.

Studentstvo prvního ročníku KALDu představilo na letošním festivalu Proces inscenaci Rámečkové delirium složenou ze tří loutkových miniatur. Klauzurním zadáním bylo ve vylosovaných skupinách kolektivně vytvořit krátký tvar na libovolné téma – s jedinou podmínkou, aby se celý odehrával v rámečku. Přestože se s ním každá ze skupin vypořádala naprosto odlišně, lze v miniaturách nalézt výpověď o povaze letošních prváků.

Magisterský absolventský projekt Johna Álvareze Esparzy We don’t talk about Poland (a cute little show about friendship) zkoumá – jak slibuje poněkud doslovný podtitul – specifickou a univerzální dynamiku přátelského vztahu dvou mužů. Autorská dvojice John Álvarez a Samuel Černuško jsou nejlepšími přáteli i ve skutečnosti.

V rámci letošního festivalu Proces uvedli svou klauzuru také tři zahraniční studenti a studentky. Ádám Telihay a Elisa Pfeifer studují magisterský obor Directing of Devised and Object Theater, Gabriela Sánchez scénografii. Společně stojí za performancí THE DAY WHEN VIKTOR ORBÁN AND MY GRANDMA MET, ve které se zabývají Maďarskem, Maďary a osobou nyní již bývalého premiéra Viktora Orbána.