spora

První absolventská inscenace třetího ročníku herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU Kingdom C*m je silná díky své nelogičnosti. Její režisér a vedoucí katedry Braňo Mazúch se studenty připravil autorskou inscenaci, výsledkem je sled scénických obrazů proložený zcizovacími vstupy, pohybovým a hereckým showcasem, live cinema i pěveckými čísly.

Studentstvo prvního ročníku KALDu představilo na letošním festivalu Proces inscenaci Rámečkové delirium složenou ze tří loutkových miniatur. Klauzurním zadáním bylo ve vylosovaných skupinách kolektivně vytvořit krátký tvar na libovolné téma – s jedinou podmínkou, aby se celý odehrával v rámečku. Přestože se s ním každá ze skupin vypořádala naprosto odlišně, lze v miniaturách nalézt výpověď o povaze letošních prváků.

Magisterský absolventský projekt Johna Álvareze Esparzy We don’t talk about Poland (a cute little show about friendship) zkoumá – jak slibuje poněkud doslovný podtitul – specifickou a univerzální dynamiku přátelského vztahu dvou mužů. Autorská dvojice John Álvarez a Samuel Černuško jsou nejlepšími přáteli i ve skutečnosti.

V rámci letošního festivalu Proces uvedli svou klauzuru také tři zahraniční studenti a studentky. Ádám Telihay a Elisa Pfeifer studují magisterský obor Directing of Devised and Object Theater, Gabriela Sánchez scénografii. Společně stojí za performancí THE DAY WHEN VIKTOR ORBÁN AND MY GRANDMA MET, ve které se zabývají Maďarskem, Maďary a osobou nyní již bývalého premiéra Viktora Orbána.

Divadlo NoD uvedlo novou inscenaci Kasparov vs. Deep Blue režiséra Janka Lesáka a dramaturgyně Natálie Strýčkové Preslové. Na první pohled možná není úplně zřetelné, proč se dnes k souboji šachového velmistra Garryho Kasparova s počítačem Deep Blue z roku 1997 vracet.

Být gayem je sranda. Miluju být gayem. Baví mě queer themed popkultura, miluju sassines queer lidí, zbožňuju jejich styl humoru a podivně nabyté privilegium, kterého se mi coby gay muži dostává. Ale jsem bílý cis gay muž, a i když jsem si logicky prožil svou dávku šikany, homofobie a ostrakizace, stále se na pomyslném heteronormativním žebříčku privilegovanosti nacházím poměrně vysoko.

Týna s Dominikem se na základě ohlasů na jejich kolaborativní texty opět společně vydali do divadla. Volba tentokrát padla na inscenaci brněnského HaDivadla Rozložíš paměť. Jak vnímali adaptaci oceňovaného románu Marka Torčíka v režii Ondřeje Štefaňáka a dramaturgii Justiny Grecové pak čtenářstvu Spory opět přibližují prostřednictvím setkání v Google dokumentu.

Ibsena jsem měl vždycky rád. Depresivní postavy, masivní existenciální krize, sebevražda laškovně číhající za každým rohem, bohatí lidé, kteří nevědí, co se životem – prostě cunty aesthetic nálož konce 19. století s příměsí estetiky Lany Del Rey a grunge coded období, které jsme zažili kolem roku 2016 na Tumblru.

Malé divadlo v Českých Budějovicích rozšířilo svůj repertoár určený pro teen publikum (ve Spoře jsme reflektovali třeba inscenaci Born this way ). Rapový koncert RAPsodie o dospívání na běžné české škole v obklopení sociálních sítí, vlastních nejistot a tělesných změn společně režírovali Kateřina Letáková a Eliáš Gaydečka.

S českým divadelním humorem se často míjím, o to víc si vážím výjimek – třeba feministicky laděné improvizační skupiny God Save the Drama Queen tvořené Pavlou Vítek Sedláčkovou, Tanitou Yankovou a Alžbětou Novákovou. Soubor v režijně-dramaturgické spolupráci s Lukášem Valíškem minulý týden v prostoru ARCHA+ odpremiéroval inscenaci Král*ovna, v níž se zaměřuje na problém nedostatku žen ve vysokých politických funkcích.

Jan Kefer byl český hermetik, astrolog, předseda Universalie, tedy spolku „pracovníků okultních“ a člen druhého československého odboje. Před německou okupací navštívil Edvarda Beneše, aby mu nabídl své služby. Chtěl uskutečnit sérii astrálních útoků na Adolfa Hitlera, což prezident odmítl. Přesto několik takových pokusů sám realizoval.

Část mého oblíbeného polského interdisciplinárního festivalu Unsound se v roce 2025 vrátila do prostor krakovského Hotelu Forum. V předchozích několika letech se přitom odehrávala v industriálních halách na okraji města.

Jedním z největších překvapení audiovizuální tvorby minulého roku byl pro mě jednoznačně sci-fi seriál Pluribus. Na základě virové nákazy, která zamořila planetu Zemi, se v něm až na hrstku lidí veškerá populace spojí do jednoho organismu se sdíleným kolektivním vědomím. Díky vzniku tohoto mírumilovného a šťastného způsobu soužití mizí mnohé neduhy lidstva, ale spolu s nimi také to, „co nás dělá lidmi“.

Viktor Tauš odpremiéroval v Nové Spirále svůj – zatím – největší divadelní projekt. Se skladatelem Romanem Holým uvedl na otáčivém kruhovém jevišti (podle anotace) „barevnou megashow“, která místy připomíná spíš koncert připravený pro O2 Arenu než divadelní představení.

V pražském Švandově divadle uvádějí od letošního Valentýna adaptaci nejromantičtějšího příběhu všech dob (i když po vzniku Heated Rivalry už o tom možná můžeme pochybovat) – Romea a Julii. Tvůrčí tým kolem režiséra Martina Františáka se nepouští do přehnané aktualizace. Příběh zasazuje do bezčasí, spoléhá na herectví a na Shakespearova slova.