Část mého oblíbeného polského interdisciplinárního festivalu Unsound se v roce 2025 vrátila do prostor krakovského Hotelu Forum. V předchozích několika letech se přitom odehrávala v industriálních halách na okraji města. Přesun do hotelu přinesl změnu atmosféry, zejména díky sjednocenější vizuální koncepci, která potlačila dřívější klubový charakter živých vystoupení.

Samotný Hotel Forum se svým bizarním interiérem, místy evokujícím herní zónu v pražském nákupním centru Máj, s bowlingovými drahami, arkádami a fastfoodovými koutky, naopak posílil divadelní a performativní rozměr celého festivalu. Tento posun se zásadně projevil například na vystoupení londýnské kapely Tracey, jejíž tvorba stojí na určité míře tajemství. Hlavní performerka měla po celou dobu zakrytý obličej, takže ji nebylo možné identifikovat. Zůstávala sice v anonymitě, ale pracovala s výraznými gesty a celkově byla velmi "viditelná". Natahovala ruce směrem k publiku, nebo se čas od času oddávala precizně vystavěným mikro-choreografiím. V kontrastu s komerčním vybavením hotelu intimní performance ještě více vynikla, a to nejen kvůli hudebnímu komponentu, ale hlavně zdůrazněné tělesnosti.

Odlišný kontext byl patrný i u americké DJky a producentky DJ Haram. Naposledy jsem ji viděla červnu 2024 v Praze, kde jsem její live set opustila už v polovině, a to kvůli přemíře divadelnosti, která v klubovém prostředí nepůsobila organicky, ale spíše rušivě. Hudebnice se tehdy pohybovala mezi lidmi, dotýkala se jich a křičela jim do obličeje, aniž by brala ohled na jejich komfort nebo konsent. V rámci Unsoundu ale její performance vyzněla jinak.

Prostředí hotelu totiž kladlo na performerku jiné nároky – vyžadovalo zahájení určité formy komunikace s publikem předem. Musela se jich například explicitně zeptat, zda se chtějí zapojit. Mezi ní a diváky tak vznikla větší distance, ať už fyzická, kvůli výšce pódia, nebo symbolická, daná samotným charakterem prostoru, který postrádal syrovost klubové scény. Výsledkem byl soustředěnější a méně konfrontační projev umělkyně. Ubylo totiž i křiku. Díky tomu jsem si nakonec její hodinové vystoupení dokázala skutečně užít.

Tato proměna byla podle mě zásadní právě v tom, že živé performance vytrhla z jejich původního klubového kontextu. I když se stále odehrávaly ve velkých sálech a nikoli přímo mezi bowlingovými drahami, jejich koexistence s těmito prostory vytvořila nový rámec. Interdisciplinární vystoupení vynikala kvůli kontrastu s všudypřítomnou komercí. I když v některých momentech působilo toto soužití trochu rušivě, díky změně prostoru se na druhou stranu dostalo do popředí divadelní médium, jež umožnilo vyvolat naprosto odlišný typ zážitku.